Recenze: Riddick

Tak tahle známá, povedená hláška v tomto pokračování ani nezazní. Kdyby šlo jen o to, bylo by všechno pořád ještě fajn. Jenže z Riddicka mnozí příznivci sci-fi s největší pravděpodobností rozhodně našení nebudou, protože se určitě jedná o nejméně povedený díl celé série. Díky tomu, co teď napíšu, si ale přesto dovedu představit, že se najdou i tací, kteří jej nebudou tolik odsuzovat. Černočerná tma, Kronika temna, Riddick – tři části téhož, avšak přesto každá jiná. Atmosféra první by se dala připodobnit k Vetřelcům. Atmosféra druhé je spíše startrekovská. A třetí? Ta připomene prvního Vetřelce, který mě osobně nikdy nenadchl, přestože uznávám, že své kvality má. Teď bude možná ta správná chvíle si povědět o ději, jenž je stejně prostý jako samotný název tohoto filmu:

Antihrdina s mnoha vlastnostmi typickými pro klasického klaďase byl zrazen Necromongery a zanechán napospas na nehostinné planetě, kde se to jen hemží dravými tvory a ani obecně podmínky tu nejsou zrovna příznivé. Kreatůry podobné škorpionům jsou proti němu jak diví, ale zase se skamarádí s něčím, co by se možná dalo nazvat vlkem. Putováním se mu podaří objevit jakousi základnu, a tak neváhá, a vyšle signál lovcům odměn, kteří okamžitě poznají, že se jedná právě o něj. Objeví se však dvě ruzné skupiny, které si dělají nárok na Riddickovu hlavu. Jak asi tohle může dopadnout?

Během expozice je nastolené pomalé, ale opravdu pomalé tempo vcelku vítané. Přeci jen Riddick v podstatě nemá, jak se říká, do čeho píchnout. Jenže ani po příletu ostatních se toho příliš nezmění. Pořád půjde víceméně o One-Man Show Vina Diesela, pořád bude tempo rozvláčné a vizuální efekty budou pořád ve většině záběrů nedokonalé! Především ale v úvodu je opravdu extrémně, extrémně znát, že se vše odehrává pouze a jenom ve studiu. Tvůrcům, kteří se snažili stlačovat rozpočet, co to jen šlo, aby měli šanci na slušný výdělek, protože nákladnější Kronika temna spíše propadla, se tedy nepovedlo naplnit hned ten základní předpoklad pro to, aby jejich film fungoval – diváci prostě a jednoduše neuvěří, že se ocitají na daleké planetě.

V předchozích dvou dílech to šlo samo, přestože je psal i režíroval ten samý člověk, a přestože v nich hraje ta samá postava. Od jedničky jsem vůbec nevěděl, co očekávat a líbila se mi. Dvojka se mi líbila dokonce velmi. V podstatě se skoro jednalo o tu sci-fi, kterou jsem vždycky chtěl vidět. Skoro, protože některé věci v ní nejsou tak úplně vysvětleny, ale hlavně: ani po třetím díle nechápu, jaká je přesně Riddickova motivace? O co mu vlastně jde (takový problém mám i s Šíleným Maxem)? Když je tak citlivý na světlo, proč někdy ve dne brýle nosí a jindy ne? Rozhodně by bylo také skvělé dozvědět se více o jeho původu, protože tak bychom zřejmě dostali odpovědi na tyto nezodpovězené otázky.

Protože znám a uznávám projekty Davida Twohyho, očekával jsem od Riddicka opravdovou lahůdku. Jenže to by asi musel navázat tam, kde minule skončil, protože Richard B. Riddick jako necromongerský Lord Marshal, Karl Urban coby vzpurný Vaako a Thandie Newton jakožto neodolatelná femme fatale Dame Vaako … to je materiál, s jakým by se bývaly daly dělat zázraky. Teď je jenom otázka, jestli si Twohy, jenž se minimálně na počinech jako Uprchlík či Dokonalý únik prokázal jako velice schopný scenárista, vybral tuhle méně interesantní variantu sám, nebo jestli k ní byl přinucen ze strany studia Universal, které chtělo ušetřit.

Riddick proto působí dojmem zfilmované povídky nějakého začínajícího a nepříliš nadaného spisovatele sci-fi, anebo jako debut režisérsko-scenáristického dua. Najdeme tu sice opět pozoruhodný vizuál, nějaký ten povedený nápad, uvidíme jeden cool zpomalený záběr, prohlédneme si efektní (i mimořádně efektivní) likvidaci jednoho z nepřátel a spatříme prsa Katee Sackhoff, de facto jediné ženy v celém tomto filmu, protože Keri Hilson tu má jen malé cameo, ale v kontextu Černočerné tmy a Kroniky temna není tento sequel ničím jiným, než pouhou nastavovanou kaší. Proto doufejme, že vydělá tolik, aby bylo možno příště zjednat nápravu.