Kategorie: Kino
Recenze: Vášeň mezi řádky
Autor: Tomáš Kordík -
Ve své době byl díky své tvorbě velkou celebritou. Zvládal toho spoustu – psal úspěšné knihy, ze
kterých pak veřejně předčítal, měl manželku a kupu dětí, kterým se v rámci možností věnoval, účastnil se různých jiných akcí, na kterých též občas hypnotizoval lidi, pomáhal známému s divadelní hrou „Ledová hlubina“, během jejíhož zkoušení mu učarovala mladá půvabná herečka Ellen „Nelly“ Ternanová. Později se začal více scházet s dalšími členy její rodiny (což byla prakticky jen záminka, aby jí byl nablízku) nebo se holt „náhodou“ potkali. Jenže, najít si milenku, rozvést se či si najít milenku a kvůli ní se nechat rozvést bylo ve viktoriánské Anglii něco nepředstavitelného, takže svůj vztah museli tajit.
No, vztah. Tomuhle vztahu totiž absolutně chybí to, co se dostalo až do českého názvu filmu – vášeň! Film přitom zobrazuje Charlese Dickense jako velmi energického člověka, který musí
pořád něco dělat a který má přehled prakticky o všem, co se kde šustne. Tak proč se se stejnou energií neponořil i do toho vztahu s půvabnou Nelly? Zvláště, kdyže se zpočátku nemohli vidět pořád a navíc se museli kvůli těm dobovým předsudkům scházet tajně? Z toho, co nám předkládá tenhle film to rozhodně nevypadá, že by pro něho byla až takovou múzou a inspirací, aby podle ní vymodeloval ženské postavy z některých svých románů, včetně Estelly z Nadějných vyhlídek.
Ona také Nelly do značné míry Charlesovy city prakticky vůbec neopětuje. A teď tedy holt
nechme stranou fakt, že mi to mnohdy připadalo, že není co opětovávat. Ona je povětšinou chladná a vztah se slavným spisovatelem jako by brala spíše jako přítěž či dokonce prokletí. Ostatně ona byla mnohem mladší, než Dickens, a také byla nadějnou herečkou, která by vztahem s touto celebritou mohla zruinovat svou ambiciózní kariéru. Nicméně z nějakého důvodu (nedozvíme se jakého) s ním zůstala i po dvou velmi důležitých událostech, které zároveň na chvíli výrazně oživí pozornost diváků, protože jinak plyne film ve velmi pomalém, až mírně uspávacím tempu. A to bude s největší pravděpodobností platit i pro ty z vás, kteří třeba řadí Charlese Dickense ke svým nejoblíbenějším autorům, a tudíž o něm ví mnohé (včetně toho vztahu s Nelly).
Pokud jste viděli drama o síle slov a touze po moci s názvem Coriolanus, budete asi lépe tušit, co
zhruba od Vášně mezi řádky očekávat. Oba počiny totiž režíroval Ralph Fiennes. Vlastně oba plynou v tom pomalém tempu a oba připomenou spíše divadelní hru, než film. Jedenapadesátiletý herec, známý kupříkladu ze Schindlerova seznamu, Souboje titánů, dobrodružství Harryho Pottera či nově Grandhotelu Budapešť, si v obou filmech i hraje. A dá se říci, že ať už stál zrovna před kamerou nebo za ní, je na výsledku znát, že se do práce pokaždé pustil s vervou a cílem ukázat pokud možno to nejlepší, co dovede, přestože si musel být vědom, že tato jeho díla nejsou z komerčního hlediska zrovna nejatraktivnější (přesto není pochyb, že Vášeň mezi řádky si své spokojené diváky určitě najde), takže se možná ani nezaplatí rozpočet. Tak tomu bylo u Coriolana a zřejmě ani Vášeň mezi řádky nedokáže shromáždit těch diváků a divaček tolik. V případě tohoto novějšího filmu to navíc vypadá, že Fiennesovo nadšení pro věc téměř nikdo jiný nesdílel.
Ačkoliv výjimky by se našly. Jednou z nich by nepochybně byla Kristen Scott Thomas (matka
Nelly), avšak o té víme, že je skvělá, až už hraje cokoliv a kdekoliv – od bystré lesbičky přes odhodlanou tiskovou mluvčí až po svéráznou matku v právě takovém filmu Nicolase Windinga Refna. Felicity Jones (Nelly) zase jako by se až příliš řídila výhradně Fiennesovými pokyny. Řekl bych, že kdyby projevila trochu vlastní invence a přišla s vlastními (ženskými) nápady a připomínkami, mohlo se to celé podařit více, protože by zřejmě ten vztah mohl být uvěřitelnější, opravdovější. (Tomu by jistě bývala prospěla odvážnější milostná scéna. Ty se v současnosti ve filmech objeví velmi často, ale jen ve zlomku z nich mají své opodstatnění. Ve Vášni mezi řádky být rozhodně měla!) Právě taková je de facto pouze doba, kdy se Dickens o Nelly začne ucházet (tedy předtím, než spolu začnou „chodit“). Doba, během které odkopne svou manželku (výborná Joanna Scanlan). Právě scéna, ve které se na oslavě narozenin tyto dvě ženy setkají, je z celého filmu vůbec nejlepší. Jaká škoda, že netrvá snad ani tři minuty.
Vášeň mezi řádky je film, na který jsem se dost těšil. Ale teď po jeho zhlédnutí vlastně ani pořádně nevím proč. Patrně proto, že jsem čekal, že ten vztah bude nebo by alespoň mohl být jiný. Že nebude tak tuctový jako z nějakého současného českého seriálu. Jiný opravdu je, ale bohužel ne v tom smyslu, jak jsem si představoval. Scénář určitě mohl být o poznání lépe napsaný, protože takhle v něm najdeme poměrně matoucí scény, které by při jiném způsobu vyprávění nepochybně tak matoucí nebyly. Stejně tak je zbytečná podoba v podstatě rámcového příběhu (Nelly na všechno vzpomíná), ačkoliv třeba začít právě scénou u moře byl dobrý nápad hned z několika úhlů pohledu. Tenhle film však zaujme v první řadě mimořádně kvalitní výpravou, kdy se natáčelo i na autentických místech, po kterých Charles a Nelly kdysi opravdu chodili. I kostýmy a rekvizity splňují představu o 19. století dokonale, tak jako další u historického projektu neméně důležitý faktor, jenž se ovšem nezřídka podceňuje – zvolená mluva! Právě tohle nefunguje kupříkladu u seriálu První republika, kde to místy vypadá, že postavy nemají daleko k použití výrazů jako „vygooglit“, „telka“ nebo „krutopřísně“. Ale to už jen tak mimoděk.
kterých pak veřejně předčítal, měl manželku a kupu dětí, kterým se v rámci možností věnoval, účastnil se různých jiných akcí, na kterých též občas hypnotizoval lidi, pomáhal známému s divadelní hrou „Ledová hlubina“, během jejíhož zkoušení mu učarovala mladá půvabná herečka Ellen „Nelly“ Ternanová. Později se začal více scházet s dalšími členy její rodiny (což byla prakticky jen záminka, aby jí byl nablízku) nebo se holt „náhodou“ potkali. Jenže, najít si milenku, rozvést se či si najít milenku a kvůli ní se nechat rozvést bylo ve viktoriánské Anglii něco nepředstavitelného, takže svůj vztah museli tajit.No, vztah. Tomuhle vztahu totiž absolutně chybí to, co se dostalo až do českého názvu filmu – vášeň! Film přitom zobrazuje Charlese Dickense jako velmi energického člověka, který musí
pořád něco dělat a který má přehled prakticky o všem, co se kde šustne. Tak proč se se stejnou energií neponořil i do toho vztahu s půvabnou Nelly? Zvláště, kdyže se zpočátku nemohli vidět pořád a navíc se museli kvůli těm dobovým předsudkům scházet tajně? Z toho, co nám předkládá tenhle film to rozhodně nevypadá, že by pro něho byla až takovou múzou a inspirací, aby podle ní vymodeloval ženské postavy z některých svých románů, včetně Estelly z Nadějných vyhlídek.Ona také Nelly do značné míry Charlesovy city prakticky vůbec neopětuje. A teď tedy holt
nechme stranou fakt, že mi to mnohdy připadalo, že není co opětovávat. Ona je povětšinou chladná a vztah se slavným spisovatelem jako by brala spíše jako přítěž či dokonce prokletí. Ostatně ona byla mnohem mladší, než Dickens, a také byla nadějnou herečkou, která by vztahem s touto celebritou mohla zruinovat svou ambiciózní kariéru. Nicméně z nějakého důvodu (nedozvíme se jakého) s ním zůstala i po dvou velmi důležitých událostech, které zároveň na chvíli výrazně oživí pozornost diváků, protože jinak plyne film ve velmi pomalém, až mírně uspávacím tempu. A to bude s největší pravděpodobností platit i pro ty z vás, kteří třeba řadí Charlese Dickense ke svým nejoblíbenějším autorům, a tudíž o něm ví mnohé (včetně toho vztahu s Nelly).Pokud jste viděli drama o síle slov a touze po moci s názvem Coriolanus, budete asi lépe tušit, co
zhruba od Vášně mezi řádky očekávat. Oba počiny totiž režíroval Ralph Fiennes. Vlastně oba plynou v tom pomalém tempu a oba připomenou spíše divadelní hru, než film. Jedenapadesátiletý herec, známý kupříkladu ze Schindlerova seznamu, Souboje titánů, dobrodružství Harryho Pottera či nově Grandhotelu Budapešť, si v obou filmech i hraje. A dá se říci, že ať už stál zrovna před kamerou nebo za ní, je na výsledku znát, že se do práce pokaždé pustil s vervou a cílem ukázat pokud možno to nejlepší, co dovede, přestože si musel být vědom, že tato jeho díla nejsou z komerčního hlediska zrovna nejatraktivnější (přesto není pochyb, že Vášeň mezi řádky si své spokojené diváky určitě najde), takže se možná ani nezaplatí rozpočet. Tak tomu bylo u Coriolana a zřejmě ani Vášeň mezi řádky nedokáže shromáždit těch diváků a divaček tolik. V případě tohoto novějšího filmu to navíc vypadá, že Fiennesovo nadšení pro věc téměř nikdo jiný nesdílel.Ačkoliv výjimky by se našly. Jednou z nich by nepochybně byla Kristen Scott Thomas (matka
Nelly), avšak o té víme, že je skvělá, až už hraje cokoliv a kdekoliv – od bystré lesbičky přes odhodlanou tiskovou mluvčí až po svéráznou matku v právě takovém filmu Nicolase Windinga Refna. Felicity Jones (Nelly) zase jako by se až příliš řídila výhradně Fiennesovými pokyny. Řekl bych, že kdyby projevila trochu vlastní invence a přišla s vlastními (ženskými) nápady a připomínkami, mohlo se to celé podařit více, protože by zřejmě ten vztah mohl být uvěřitelnější, opravdovější. (Tomu by jistě bývala prospěla odvážnější milostná scéna. Ty se v současnosti ve filmech objeví velmi často, ale jen ve zlomku z nich mají své opodstatnění. Ve Vášni mezi řádky být rozhodně měla!) Právě taková je de facto pouze doba, kdy se Dickens o Nelly začne ucházet (tedy předtím, než spolu začnou „chodit“). Doba, během které odkopne svou manželku (výborná Joanna Scanlan). Právě scéna, ve které se na oslavě narozenin tyto dvě ženy setkají, je z celého filmu vůbec nejlepší. Jaká škoda, že netrvá snad ani tři minuty.Vášeň mezi řádky je film, na který jsem se dost těšil. Ale teď po jeho zhlédnutí vlastně ani pořádně nevím proč. Patrně proto, že jsem čekal, že ten vztah bude nebo by alespoň mohl být jiný. Že nebude tak tuctový jako z nějakého současného českého seriálu. Jiný opravdu je, ale bohužel ne v tom smyslu, jak jsem si představoval. Scénář určitě mohl být o poznání lépe napsaný, protože takhle v něm najdeme poměrně matoucí scény, které by při jiném způsobu vyprávění nepochybně tak matoucí nebyly. Stejně tak je zbytečná podoba v podstatě rámcového příběhu (Nelly na všechno vzpomíná), ačkoliv třeba začít právě scénou u moře byl dobrý nápad hned z několika úhlů pohledu. Tenhle film však zaujme v první řadě mimořádně kvalitní výpravou, kdy se natáčelo i na autentických místech, po kterých Charles a Nelly kdysi opravdu chodili. I kostýmy a rekvizity splňují představu o 19. století dokonale, tak jako další u historického projektu neméně důležitý faktor, jenž se ovšem nezřídka podceňuje – zvolená mluva! Právě tohle nefunguje kupříkladu u seriálu První republika, kde to místy vypadá, že postavy nemají daleko k použití výrazů jako „vygooglit“, „telka“ nebo „krutopřísně“. Ale to už jen tak mimoděk.