Falcon
Kategorie: Kino
Recenze: Pohádkář
Autor: Tomáš Kordík -
Ale jména ještě evidentně neznamenají všechno a nutno dodat, že výčet těch opravdu klíčkových 
osob, které se na vzniku tohoto díla podílely, není kompletní. Minimálně jedna, a zrovna ta v podstatě nejdůležitější, v něm úmyslně chybí. Ale dostaneme se k ní. Nyní pojďme tradičně k obsahu. Kapitán Rott z kriminálky vyšetřuje vyplavenou mrtvolu z přehrady. Pátrání jej dovede až ke dvěma krásným ženám (Karle a Daně), se kterými měla údajně milostný vztah. No, dejme jí raději jméno – Marek Freubert. Ovšem známá je též jako Kamil. Záleží na tom, s kým se právě stýká. Možná má i další identity, kdo ví. Nicméně jak trefně poznamená jeho dcera (Anna Linhartová): „Žil jste někdy se dvěma ženskýma najednou? Ne? Tak nevíte, co je fakt nebezpečný.“
Předně je třeba říci, že byl výborný nápad přidat postavu Rotta. Jednak proto, že ho famózně hraje Matěj Hádek a druhak, že díky tomu retrospektivně zjišťujeme, co (ne)byl utopený vlastně zač. Tento
koncept se ale na druhou stranu ukáže býti nevyužitým, a to především z toho důvodu, že hlavní roli ztvárňuje Jiří Macháček, nikoliv Matěj Hádek. Což o to, lehce vypočítavá postava zdánlivého losera, který si přesto dokáže omotat hned dvě „šťabajzny“ kolem prstu, patří k těm rolím, ve kterých bude frontman skupiny MIG21 (i v Pohádkáři zpívá) zřejmě vždycky vynikat. Nicméně protože sledujeme více jeho, než kapitána Rotta, rozplývá se nám tu souvislejší dějová linie, bez které hrozí, že se v ději začnete postupně tak trochu ztrácet anebo na vás bude působit jakožto sled víceméně bez ladu a skladu za sebe řazených scén. Sluší se dodat, že podobný problém „zdobí“ naprostou většinu současných českých filmů, tudíž se dá říci, že Pohádkář je rozhodně divácky (tím myslím toho pověstného běžného, typicky nenáročného českého diváka) velice vděčný.
Možná to svádí napsat, že zrovna od Marka Epsteina bychom takový základní nedostatek opravdu
nečekali. Nicméně nemusíte být zrovna experti na český film, abyste poznali, že jak tento jinak vynikající scénárista, tak režisér Vladimír Michálek jsou v tom minimálně na takových 85% zcela nevinně. Hlavní příčinu je třeba hledat už v samotné knižní předloze, přičemž si i na základě zkušeností s Bestiářem troufám tvrdit, že díla Barbary Nesvadbové nejsou vhodná pro stříbrné plátno a s jejich adaptací by měli zřejmě starosti i takoví borci jako Aaron Sorkin či Steve Zaillian. Tak už to holt u některých spisovatelů bývá. Osobně mám stejný pocit mimo jiné taky u Cormaca McCarthyho. Ovšem pozor, v případě Pohádkáře to bude ještě o něco komplikovanější, protože jsem přesvědčený o tom, že s nepatrně jiným přístupem by z něj čistě teoreticky mohl být dobrý film.
Za této podoby máme ve filmu dvě silné mužské postavy, které hodně výrazným, ba možná až
nepěkným způsobem zastiňují ty ženské. Dana a Karla jsou tu vykresleny jako dvě naivní, nesamostatné snílkyně … nebo snad lépe romantičky, které si hravě lacinými lichotkami získá kdejaký pobuda. Jasně, říká se, že kolikrát ty největší krasavice chodí s těmi nejpochybnějšími „týpky“, ale … nebylo by bývalo lepší to udělat naopak? Vemte si, že máte k dispozici dvě krásné herečky (i jinak především modelka s menšími hereckými zkušenostmi Eva Herzigová tu předvádí velmi dobrý výkon a musí se ocenit, že ani v ošemetné scéně hádky nesklouzává k teatrálnímu projevu – jinými slovy nepřehrává). Nebylo by lepší, kdyby si ony jakožto rozhodně uvěřitelné femme fatale (obzvláště právě Aňa Geislerová a Eva Herzigová by byly pro takový charakter postavy díky svému vzhledu, řekl bych, ideálními představitelkami) omotaly kolem prstu kromě jednoho pobudy i policejního vyšetřovatele a míchaly pomyslnými kartami podle svých vlastních potřeb? Není tedy ve finále škoda, že tvůrci nepřistoupili k ještě volnější adaptaci?
Ale nezabývejme se už tím, co není a pojďme po stopách toho, co je. Kór když naštěstí jednu
takovou femme fatale nabídne jistojistě prosincová Raluca s Janem Dolanským a Malvínou Pachlovou, ve které by neměla být nouze ani o odvážné sexuální scény. Ty najdeme i v Pohádkáři, ačkoliv tady bych hovořil spíše jen o scénách milostných. Občas ale dojde na nějaký ten provokativní prvek (viz kupříkladu syrové vejce či – jak já tomu říkám – „Macháčkova odsávačka“), přičemž právě provokace a schopnost de facto až šokovat diváka jsou disciplíny, ve kterých je Vladimír Michálek nejjistější. Pohádkář jich ale ke své další škodě zase až tolik neuvádí. Zato se v něm dočkáme jiných zajímavých věcí. A to jak v dobrém, tak nedobrém slova smyslu.
V první řadě nelze nezmínit product placement. Značky sice nejsou divákovi podsouvány až tak
vtípravě a násilně, jako tomu bylo třeba v případě Labyrintu, ale kupříkladu takové placení kartou je natočeno tak, jako by bylo vystřiženo přímo z nějaké reklamy. Kvůli tomu ovšem dochází k dalšímu výraznému narušení divákovy pozornosti. Jasně, bez product placementu by bylo složitější film zafinancovat ... Vlastně se jedná o jev běžný nejen v českých, ale klidně i amerických filmech, kde je ovšem využíván mnohem rafinovaněji. K této formě propagace zkrátka budeme muset být holt tolerantnější (a to se zřejmě kvůli snížení rozpočtu ještě odehrají některé důležitější scény – vzhledem k jejich obsahu – na značně nevěrohodných místech). V případě následující výtky to však nebude možné.
Jde o způsob práce a komunikace kapitána Rotta. Svědky a podezřelé vyzpovídává úplně sám, což
je poměrně pochybné. A snad ani jednou ho neuvidíme přímo na stanici (kdyby byl soukromý detektiv, neříká přece „Policie, kapitán Rott). Zato posuny v případu řeší s kolegou přes telefon nebo skype v jakémsi prostředí, které připomíná nějakou starou továrnu, kde zároveň taky bydlí. A setkává se tu i se svým synem, přičemž, a to je další zajímavost tohoto filmu, jeho vztah s ním, s jeho bývalou a jejím novým „kamarádem“ se postupně stává býti čím dál zajímavější, než ten milostný trojúhelník ve složení Mára/Kamil-Karla-Dana. Ve finále má pak díky tomu divák pocit, že by bylo docela stylové, kdyby se ukázalo, že se v podstatě jedná o film ve filmu, které natáčejí nějaké jiné, do té doby třeba neviděné postavy.
Pohádkář je ale i přesto přese všechno film, který si můžete celkem fajnově užít. Jak říká Vladimír Michálek: „Dá se na to koukat.“ Právě tohoto výborného českého režiséra a Marka Epsteina jsem v některých momentech i scénách podezříval, že si jsou vědomí toho, že to všechno trochu skřípe, a sem tam tedy vtipně pomrkávají na diváka, aby bral celou tuto záležitost s nadhledem. Ale i přesto se dá napsat: tvůrci slibovali moderní love story … a doručili moderní love story, kde jsou ty vztahy zobrazeny jinak, důmyslněji (tedy s přihlédnutím k výše popsaným charakterům ženských postav) než tomu bývá v takových těch televizních seriálech či jiných filmech, které se snaží býti působivými a nevšedními milostnými příběhy. Velice přesvědčivě a realisticky je také vykresleno, kterak se kapitán Rott (povahově od Máry/Kamila naprosto odlišný) pod vlivem odkrývání Pohádkářova příběhu sám tak trochu mění a přehodnocuje některá svá rozhodnutí. A že je rozuzlení oné detektivní linky možná svým způsobem poněkud odbyté? Na mě osobně pořád zapůsobilo o něco více, než tomu bylo Ve stínu. No jo, český film roku to sice není, ale nějaké své (svérázné) kvality určitě má.
FOTO: Falcon
osob, které se na vzniku tohoto díla podílely, není kompletní. Minimálně jedna, a zrovna ta v podstatě nejdůležitější, v něm úmyslně chybí. Ale dostaneme se k ní. Nyní pojďme tradičně k obsahu. Kapitán Rott z kriminálky vyšetřuje vyplavenou mrtvolu z přehrady. Pátrání jej dovede až ke dvěma krásným ženám (Karle a Daně), se kterými měla údajně milostný vztah. No, dejme jí raději jméno – Marek Freubert. Ovšem známá je též jako Kamil. Záleží na tom, s kým se právě stýká. Možná má i další identity, kdo ví. Nicméně jak trefně poznamená jeho dcera (Anna Linhartová): „Žil jste někdy se dvěma ženskýma najednou? Ne? Tak nevíte, co je fakt nebezpečný.“Předně je třeba říci, že byl výborný nápad přidat postavu Rotta. Jednak proto, že ho famózně hraje Matěj Hádek a druhak, že díky tomu retrospektivně zjišťujeme, co (ne)byl utopený vlastně zač. Tento
koncept se ale na druhou stranu ukáže býti nevyužitým, a to především z toho důvodu, že hlavní roli ztvárňuje Jiří Macháček, nikoliv Matěj Hádek. Což o to, lehce vypočítavá postava zdánlivého losera, který si přesto dokáže omotat hned dvě „šťabajzny“ kolem prstu, patří k těm rolím, ve kterých bude frontman skupiny MIG21 (i v Pohádkáři zpívá) zřejmě vždycky vynikat. Nicméně protože sledujeme více jeho, než kapitána Rotta, rozplývá se nám tu souvislejší dějová linie, bez které hrozí, že se v ději začnete postupně tak trochu ztrácet anebo na vás bude působit jakožto sled víceméně bez ladu a skladu za sebe řazených scén. Sluší se dodat, že podobný problém „zdobí“ naprostou většinu současných českých filmů, tudíž se dá říci, že Pohádkář je rozhodně divácky (tím myslím toho pověstného běžného, typicky nenáročného českého diváka) velice vděčný.Možná to svádí napsat, že zrovna od Marka Epsteina bychom takový základní nedostatek opravdu
nečekali. Nicméně nemusíte být zrovna experti na český film, abyste poznali, že jak tento jinak vynikající scénárista, tak režisér Vladimír Michálek jsou v tom minimálně na takových 85% zcela nevinně. Hlavní příčinu je třeba hledat už v samotné knižní předloze, přičemž si i na základě zkušeností s Bestiářem troufám tvrdit, že díla Barbary Nesvadbové nejsou vhodná pro stříbrné plátno a s jejich adaptací by měli zřejmě starosti i takoví borci jako Aaron Sorkin či Steve Zaillian. Tak už to holt u některých spisovatelů bývá. Osobně mám stejný pocit mimo jiné taky u Cormaca McCarthyho. Ovšem pozor, v případě Pohádkáře to bude ještě o něco komplikovanější, protože jsem přesvědčený o tom, že s nepatrně jiným přístupem by z něj čistě teoreticky mohl být dobrý film.Za této podoby máme ve filmu dvě silné mužské postavy, které hodně výrazným, ba možná až
nepěkným způsobem zastiňují ty ženské. Dana a Karla jsou tu vykresleny jako dvě naivní, nesamostatné snílkyně … nebo snad lépe romantičky, které si hravě lacinými lichotkami získá kdejaký pobuda. Jasně, říká se, že kolikrát ty největší krasavice chodí s těmi nejpochybnějšími „týpky“, ale … nebylo by bývalo lepší to udělat naopak? Vemte si, že máte k dispozici dvě krásné herečky (i jinak především modelka s menšími hereckými zkušenostmi Eva Herzigová tu předvádí velmi dobrý výkon a musí se ocenit, že ani v ošemetné scéně hádky nesklouzává k teatrálnímu projevu – jinými slovy nepřehrává). Nebylo by lepší, kdyby si ony jakožto rozhodně uvěřitelné femme fatale (obzvláště právě Aňa Geislerová a Eva Herzigová by byly pro takový charakter postavy díky svému vzhledu, řekl bych, ideálními představitelkami) omotaly kolem prstu kromě jednoho pobudy i policejního vyšetřovatele a míchaly pomyslnými kartami podle svých vlastních potřeb? Není tedy ve finále škoda, že tvůrci nepřistoupili k ještě volnější adaptaci?Ale nezabývejme se už tím, co není a pojďme po stopách toho, co je. Kór když naštěstí jednu
takovou femme fatale nabídne jistojistě prosincová Raluca s Janem Dolanským a Malvínou Pachlovou, ve které by neměla být nouze ani o odvážné sexuální scény. Ty najdeme i v Pohádkáři, ačkoliv tady bych hovořil spíše jen o scénách milostných. Občas ale dojde na nějaký ten provokativní prvek (viz kupříkladu syrové vejce či – jak já tomu říkám – „Macháčkova odsávačka“), přičemž právě provokace a schopnost de facto až šokovat diváka jsou disciplíny, ve kterých je Vladimír Michálek nejjistější. Pohádkář jich ale ke své další škodě zase až tolik neuvádí. Zato se v něm dočkáme jiných zajímavých věcí. A to jak v dobrém, tak nedobrém slova smyslu.V první řadě nelze nezmínit product placement. Značky sice nejsou divákovi podsouvány až tak
vtípravě a násilně, jako tomu bylo třeba v případě Labyrintu, ale kupříkladu takové placení kartou je natočeno tak, jako by bylo vystřiženo přímo z nějaké reklamy. Kvůli tomu ovšem dochází k dalšímu výraznému narušení divákovy pozornosti. Jasně, bez product placementu by bylo složitější film zafinancovat ... Vlastně se jedná o jev běžný nejen v českých, ale klidně i amerických filmech, kde je ovšem využíván mnohem rafinovaněji. K této formě propagace zkrátka budeme muset být holt tolerantnější (a to se zřejmě kvůli snížení rozpočtu ještě odehrají některé důležitější scény – vzhledem k jejich obsahu – na značně nevěrohodných místech). V případě následující výtky to však nebude možné.Jde o způsob práce a komunikace kapitána Rotta. Svědky a podezřelé vyzpovídává úplně sám, což
je poměrně pochybné. A snad ani jednou ho neuvidíme přímo na stanici (kdyby byl soukromý detektiv, neříká přece „Policie, kapitán Rott). Zato posuny v případu řeší s kolegou přes telefon nebo skype v jakémsi prostředí, které připomíná nějakou starou továrnu, kde zároveň taky bydlí. A setkává se tu i se svým synem, přičemž, a to je další zajímavost tohoto filmu, jeho vztah s ním, s jeho bývalou a jejím novým „kamarádem“ se postupně stává býti čím dál zajímavější, než ten milostný trojúhelník ve složení Mára/Kamil-Karla-Dana. Ve finále má pak díky tomu divák pocit, že by bylo docela stylové, kdyby se ukázalo, že se v podstatě jedná o film ve filmu, které natáčejí nějaké jiné, do té doby třeba neviděné postavy.Pohádkář je ale i přesto přese všechno film, který si můžete celkem fajnově užít. Jak říká Vladimír Michálek: „Dá se na to koukat.“ Právě tohoto výborného českého režiséra a Marka Epsteina jsem v některých momentech i scénách podezříval, že si jsou vědomí toho, že to všechno trochu skřípe, a sem tam tedy vtipně pomrkávají na diváka, aby bral celou tuto záležitost s nadhledem. Ale i přesto se dá napsat: tvůrci slibovali moderní love story … a doručili moderní love story, kde jsou ty vztahy zobrazeny jinak, důmyslněji (tedy s přihlédnutím k výše popsaným charakterům ženských postav) než tomu bývá v takových těch televizních seriálech či jiných filmech, které se snaží býti působivými a nevšedními milostnými příběhy. Velice přesvědčivě a realisticky je také vykresleno, kterak se kapitán Rott (povahově od Máry/Kamila naprosto odlišný) pod vlivem odkrývání Pohádkářova příběhu sám tak trochu mění a přehodnocuje některá svá rozhodnutí. A že je rozuzlení oné detektivní linky možná svým způsobem poněkud odbyté? Na mě osobně pořád zapůsobilo o něco více, než tomu bylo Ve stínu. No jo, český film roku to sice není, ale nějaké své (svérázné) kvality určitě má.
FOTO: Falcon
