Kategorie: Kino
Recenze: Hodinový manžel
Autor: Tomáš Kordík -
Přesně to mi odpověděl Tomáš Vorel při našem rozhovoru na otázku: „Co podle vás současné 
české kinematografii chybí nebo naopak přebývá?“ Určitě na tom něco bude. Debutů bylo za poslední roky opravdu hodně. Ale, jak vidno, jsou debutanti a Debutanti. Shodou okolností se nám tento měsíc nabízí krásné srovnání, neboť vstupují do kin dvě české, ale jinak zcela odlišné prvotiny. Raluca (recenze záhy), která nabízí zajímavý, nevšední příběh s určitým přesahem. Minimálně takovým, že si na ni ještě několik týdnů, potažmo měsíců po jejím zhlédnutí nepochybně vzpomenete. Zatímco Hodinový manžel je další z řady těch rozjuchaných, ačkoliv naštěstí nikoliv vyloženě hybridních komedií, o které už druhý den jako byste ani nevěděli.
Navíc, Raluca je v podstatě velmi profesionálně natočené dílo, kdežto Hodinový manžel zavání
… no, mírně řečeno minimálně (magnuskovskou) poloprofesionalitou, resp. lépe řečeno diletantstvím. A to i přesto, že film stříhal Adam Dvořák, který patří ve své profesi u nás k absolutní špičce a že za kamerou stál Karel Fairaisl, podle mě také určitě jeden ze tří nejlepších českých kameramanů (spolu s F. A. Brabcem a nejspíše překvapivě s Tomášem Vorlem). Jak je to možné? Inu, moje teorie je taková, že zatímco Zdeněk Viktora pojal svůj debut více jako týmovou práci, kterou film nepochybně je, možná proto, že si v některých ohledech tak docela nevěřil (jak mi ostatně potvrdili i Jan Dolanský a Helena Dvořáková) nebo si nebyl docela jistý, což je zcela přirozené a platné pro devět debutantů z deseti (včetně těch, ze kterých jsou dnes mimořádně uznávaní režiséři), tak jinak divadelní režisér (tato jeho praxe jen na filmu místy nepříjemně znát) Tomáš Svoboda si zřejmě myslel, že natočit a zrežírovat celovečerní film je úplná brnkačka a do všeho patrně mluvil více, než by bylo záhodno.
Pojďme teď rychle na skok k obsahu, a potom pokračujme vesele dál. Jan Prušina (snad by nemělo
jít na nějakou narážku na Jana Prušinovského) je součástí týmu vodního póla nymburských Lachtanů. Jenže teď to vypadá, že jím vedený bazén se možná bude muset brzy zavřít. Aby tomu zabránil, rozhodne se, byť tedy ne úplně dobrovolně, provozovat spolu se svými třemi kamarády (copak oni předtím neměli jinou práci?) tu „podivnou živnost zvanou hodinový manžel“. Spravují tedy, co se dá. Ženám mladým i starším, vdaným i svobodným, přičemž některé pod pojmem „(manuální) domácí práce“ chápou i sexuální vyžití nebo předčítání z novinových zpráv o pražské Dukle. Jenže ač scenárista těmto postavám rozumu příliš nenadělil, nakonec jej, chtě nechtě a možná i ze své vlastní iniciativy, budou muset použít.
Protože Hodinový manžel je v podstatě takovou poslepovanou koláží roztodivných scén, nemohl
jsem se při jeho sledování ubránit dojmu, že se autor musel alespoň trochu inspirovat nejnovějšími dílky Marie Poledňákové, tedy Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Nebo si možná řekl, že když tohle slavilo úspěch, tak proč by nemohl Hodinový manžel? Fakt, že i tady hraje Eva Holubová a že se děj částečně odehrává za hranicemi naší krásné země, mě dokonce přivedl až k myšlence, že by klidně mohlo jít o závěrečný díl této potencionální trilogie (ačkoliv ten by se určitě jmenoval Líbáš jako Bílej tesák, nebo něco v tom smyslu). S tím souvisí i některé infantilnější vtípky, u kterých bych čekal, že se jim budou ponejvíce smát tak možná teenageři do patnácti let. A když už je řeč o smíchu, je znát, že scenárista moc chtěl, aby to bylo vtipné, což je vždycky zrádné a ošemetné, protože nezřídka se v takových případech stává, že rádoby vtipné = trapné.
Ale jo, neříkám, že se tu skutečně (myslím opravdu skutečně) vtipné momenty nenajdou. A neříkám,
že jsem se párkrát (ale fakt jen párkrát) hlasitě nezasmál nebo alespoň nepousmál. Třeba při promlouvání s „holkama“ manželky hlavní postavy, při představách či stylizacích, kdy je hlavní hrdina po svém pochybení oděn v kostýmu obřího přirození nebo když se – tentokráte v luxusním obleku – objeví před objektivy fotoaparátů jakožto nějaká velká hvězda. Není ale přitom jasné, jestli se tak vidí sám Honza nebo jestli má jít v první řadě o sofistikovanou hru s divákem, která se snaží využívat jeho subjektivních pocitů. Zkrátka obecně pro tenhle film platí, a vzhledem k tomu, že se jedná o komedii je to až trestuhodné, že málokterá z těch vtipných scén je naplno využita!
Rozhodně z nich šlo vydolovat ještě mnohem, mnohem více. A to vlastně neplatí jen pro ty
vtipné scény. Jak skvělá mohla být kupříkladu ta, ve které vypne legrační alkoholická figura Andreje Hryce lanovku zrovna ve chvíli, kdy se na jinak opuštěném místě míjejí rozhádaní manželé Honza a Petra (Zuzana Norisová). Než abychom si mohli vychutnat uvolněnou romantickou chvilku, která by po předchozím ději určitě přišla vhod, raději záhy zase míříme k těm „rádoby vtipným“ okamžikům. Během sledování filmu jsem si taky několikrát říkal, kolik tak může být režisérovi let. Vyšly mi dvě varianty – buď mu bude okolo dvaceti (spíše něco pod), anebo bude ve věku paní Poledňákové. Skutečnost, že je ročník 1972, byla ta úplně poslední, která by mě napadla.
Zvláště když tu dochází k opravdu prazvláštním situacím. S kamarádkou své ženy Kristýnou (Jitka Čvančarová) to chvíli vypadá, že se znají a chvíli zase, že ne. Později mu napíše (zprávy se, tak jako
v Raluce či Non-stopu, už poměrně klišoidně objevují napsané přímo v obraze, přičemž ale pouze v Hodinovém manželovi to nemá vůbec žádný hlubší význam), aby za ní přijel za hranice k našim východním sousedům, přestože je tam taky se stále ještě jeho ženou. A když ho kolegové spatří v tom bezva „vohozu“ a v půjčeném autě, neváhají jej celou cestu (!) sledovat. A to prosím pěkně v autě polepeném nápisy „HODINOVÝ MANŽEL“, které tam sám nalepil. Takhle by se asi dalo ještě chviličku pokračovat, nicméně další podobné „vychytávky“ už si raději ani nevybavuju. A o vizuální stránce bude raději také lepší pomlčet.
Hodinový manžel je film, kterému však nelze upřít, že jeho tvůrce velmi dobře zná vkus tradičního českého většinového nenáročného diváka. Takového, který se chodí do kina odreagovat a odpočinout si. Tomáš Svoboda mu proto namíchal takřka dokonalý koktejl, ve kterém nechybí chudý hrdina-outsider, manželská nevěra, primitivní, ale vlastně i tak vděčné dialogy, nějaký ten dramatičtější moment, opilý muž, občasné, ale přesto dostačující příležitosti pro zasmání a kvalitní obsazení známými tvářemi. Například Simona Babčáková tu znovu velmi přesvědčivě ztvárňuje jakousi ženskou guru či poradkyni přes nejrůznější ženské problémy, ale skutečnou výhrou byl David Novotný, jemuž samotnému patří tak polovina hodnocení. Protože i z těch nejprapodivnějších a nejnaivnějších situací, do které jej, resp. jeho postavu scenárista uvrtal, dokázal vybruslit s přehledem a se ctí.
FOTO: H.C.E.
české kinematografii chybí nebo naopak přebývá?“ Určitě na tom něco bude. Debutů bylo za poslední roky opravdu hodně. Ale, jak vidno, jsou debutanti a Debutanti. Shodou okolností se nám tento měsíc nabízí krásné srovnání, neboť vstupují do kin dvě české, ale jinak zcela odlišné prvotiny. Raluca (recenze záhy), která nabízí zajímavý, nevšední příběh s určitým přesahem. Minimálně takovým, že si na ni ještě několik týdnů, potažmo měsíců po jejím zhlédnutí nepochybně vzpomenete. Zatímco Hodinový manžel je další z řady těch rozjuchaných, ačkoliv naštěstí nikoliv vyloženě hybridních komedií, o které už druhý den jako byste ani nevěděli.Navíc, Raluca je v podstatě velmi profesionálně natočené dílo, kdežto Hodinový manžel zavání
… no, mírně řečeno minimálně (magnuskovskou) poloprofesionalitou, resp. lépe řečeno diletantstvím. A to i přesto, že film stříhal Adam Dvořák, který patří ve své profesi u nás k absolutní špičce a že za kamerou stál Karel Fairaisl, podle mě také určitě jeden ze tří nejlepších českých kameramanů (spolu s F. A. Brabcem a nejspíše překvapivě s Tomášem Vorlem). Jak je to možné? Inu, moje teorie je taková, že zatímco Zdeněk Viktora pojal svůj debut více jako týmovou práci, kterou film nepochybně je, možná proto, že si v některých ohledech tak docela nevěřil (jak mi ostatně potvrdili i Jan Dolanský a Helena Dvořáková) nebo si nebyl docela jistý, což je zcela přirozené a platné pro devět debutantů z deseti (včetně těch, ze kterých jsou dnes mimořádně uznávaní režiséři), tak jinak divadelní režisér (tato jeho praxe jen na filmu místy nepříjemně znát) Tomáš Svoboda si zřejmě myslel, že natočit a zrežírovat celovečerní film je úplná brnkačka a do všeho patrně mluvil více, než by bylo záhodno.Pojďme teď rychle na skok k obsahu, a potom pokračujme vesele dál. Jan Prušina (snad by nemělo
jít na nějakou narážku na Jana Prušinovského) je součástí týmu vodního póla nymburských Lachtanů. Jenže teď to vypadá, že jím vedený bazén se možná bude muset brzy zavřít. Aby tomu zabránil, rozhodne se, byť tedy ne úplně dobrovolně, provozovat spolu se svými třemi kamarády (copak oni předtím neměli jinou práci?) tu „podivnou živnost zvanou hodinový manžel“. Spravují tedy, co se dá. Ženám mladým i starším, vdaným i svobodným, přičemž některé pod pojmem „(manuální) domácí práce“ chápou i sexuální vyžití nebo předčítání z novinových zpráv o pražské Dukle. Jenže ač scenárista těmto postavám rozumu příliš nenadělil, nakonec jej, chtě nechtě a možná i ze své vlastní iniciativy, budou muset použít.Protože Hodinový manžel je v podstatě takovou poslepovanou koláží roztodivných scén, nemohl
jsem se při jeho sledování ubránit dojmu, že se autor musel alespoň trochu inspirovat nejnovějšími dílky Marie Poledňákové, tedy Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel. Nebo si možná řekl, že když tohle slavilo úspěch, tak proč by nemohl Hodinový manžel? Fakt, že i tady hraje Eva Holubová a že se děj částečně odehrává za hranicemi naší krásné země, mě dokonce přivedl až k myšlence, že by klidně mohlo jít o závěrečný díl této potencionální trilogie (ačkoliv ten by se určitě jmenoval Líbáš jako Bílej tesák, nebo něco v tom smyslu). S tím souvisí i některé infantilnější vtípky, u kterých bych čekal, že se jim budou ponejvíce smát tak možná teenageři do patnácti let. A když už je řeč o smíchu, je znát, že scenárista moc chtěl, aby to bylo vtipné, což je vždycky zrádné a ošemetné, protože nezřídka se v takových případech stává, že rádoby vtipné = trapné.Ale jo, neříkám, že se tu skutečně (myslím opravdu skutečně) vtipné momenty nenajdou. A neříkám,
že jsem se párkrát (ale fakt jen párkrát) hlasitě nezasmál nebo alespoň nepousmál. Třeba při promlouvání s „holkama“ manželky hlavní postavy, při představách či stylizacích, kdy je hlavní hrdina po svém pochybení oděn v kostýmu obřího přirození nebo když se – tentokráte v luxusním obleku – objeví před objektivy fotoaparátů jakožto nějaká velká hvězda. Není ale přitom jasné, jestli se tak vidí sám Honza nebo jestli má jít v první řadě o sofistikovanou hru s divákem, která se snaží využívat jeho subjektivních pocitů. Zkrátka obecně pro tenhle film platí, a vzhledem k tomu, že se jedná o komedii je to až trestuhodné, že málokterá z těch vtipných scén je naplno využita!Rozhodně z nich šlo vydolovat ještě mnohem, mnohem více. A to vlastně neplatí jen pro ty
vtipné scény. Jak skvělá mohla být kupříkladu ta, ve které vypne legrační alkoholická figura Andreje Hryce lanovku zrovna ve chvíli, kdy se na jinak opuštěném místě míjejí rozhádaní manželé Honza a Petra (Zuzana Norisová). Než abychom si mohli vychutnat uvolněnou romantickou chvilku, která by po předchozím ději určitě přišla vhod, raději záhy zase míříme k těm „rádoby vtipným“ okamžikům. Během sledování filmu jsem si taky několikrát říkal, kolik tak může být režisérovi let. Vyšly mi dvě varianty – buď mu bude okolo dvaceti (spíše něco pod), anebo bude ve věku paní Poledňákové. Skutečnost, že je ročník 1972, byla ta úplně poslední, která by mě napadla.Zvláště když tu dochází k opravdu prazvláštním situacím. S kamarádkou své ženy Kristýnou (Jitka Čvančarová) to chvíli vypadá, že se znají a chvíli zase, že ne. Později mu napíše (zprávy se, tak jako
v Raluce či Non-stopu, už poměrně klišoidně objevují napsané přímo v obraze, přičemž ale pouze v Hodinovém manželovi to nemá vůbec žádný hlubší význam), aby za ní přijel za hranice k našim východním sousedům, přestože je tam taky se stále ještě jeho ženou. A když ho kolegové spatří v tom bezva „vohozu“ a v půjčeném autě, neváhají jej celou cestu (!) sledovat. A to prosím pěkně v autě polepeném nápisy „HODINOVÝ MANŽEL“, které tam sám nalepil. Takhle by se asi dalo ještě chviličku pokračovat, nicméně další podobné „vychytávky“ už si raději ani nevybavuju. A o vizuální stránce bude raději také lepší pomlčet.Hodinový manžel je film, kterému však nelze upřít, že jeho tvůrce velmi dobře zná vkus tradičního českého většinového nenáročného diváka. Takového, který se chodí do kina odreagovat a odpočinout si. Tomáš Svoboda mu proto namíchal takřka dokonalý koktejl, ve kterém nechybí chudý hrdina-outsider, manželská nevěra, primitivní, ale vlastně i tak vděčné dialogy, nějaký ten dramatičtější moment, opilý muž, občasné, ale přesto dostačující příležitosti pro zasmání a kvalitní obsazení známými tvářemi. Například Simona Babčáková tu znovu velmi přesvědčivě ztvárňuje jakousi ženskou guru či poradkyni přes nejrůznější ženské problémy, ale skutečnou výhrou byl David Novotný, jemuž samotnému patří tak polovina hodnocení. Protože i z těch nejprapodivnějších a nejnaivnějších situací, do které jej, resp. jeho postavu scenárista uvrtal, dokázal vybruslit s přehledem a se ctí.
FOTO: H.C.E.
