Falcon
Kategorie: Ostatní
Recenze: Fair Play
Autor: Tomáš Kordík -
Píší se osmdesátá léta a prohnilý komunistický režim v Československu zatím ne a ne ustoupit. Mezi 
těmi, které to může mrzet nejvíce, se nachází také žena, jejíž manžel emigroval a jejíž dcera je velmi talentovaná atletka. Banda soudruhů však věří, že by mohla být ještě talentovanější, a proto nařídí, že si musí píchat podpůrný prostředek zvaný Stromba, po kterém by se ze sportovců tohoto státu měli stát neporazitelní Terminátoři. Nikoho nezajímá, že tohle svinstvo může mít vedlejší účinky. Zato „estébáky“ začne zajímat matčino setkávání s disidentem, přičemž nátlak z jejich strany se rozhodne řešit radikálním způsobem.
Vybrat si téma dopingu v 80. letech za socialismu je jedna věc. Ale zpracovat jej poutavě, souvisle
a zamyšleníhodně (zvláště poněkud hořkosladký závěr z tohoto pohledu mimořádně zaujme, ačkoliv jej lze patrně ne zcela chtěně chápat jako Pyrrhovo vítězství) – to je věc druhá. Režisérka Andrea Sedláčková přesně tohle dokázala. O to více nedává smysl, že Fair Play neocenila česká kritika a že nezabodoval (v obou případech na úkor Cesty ven) ani při předávání Českých lvů, kde neproměnil žádnou z patnácti nominací! Jelikož přístup hlasujících zdaleka není ve všech případech ukázkový; opravdu, opravdu kvalitní filmy, které by si cenu zasloužili, bývají takto (tradičně) přehlíženy a zákulisní informace také napovídají své, nabízí se otázka, jestli tyto ceny nezrušit. Anebo jestli nevytvořit úplně novou – takovou, jejíž prestiž by zainteresovaným nebyla lhostejná.
Fakticky není snadné pochopit, jak mohl zůstat neoceněn tak výborný scénář, který by nemohl
vzniknout bez rozsáhlejších příprav a průzkumů. Sem tam se možná přeci jenom nějaká ta mírná faktická nepřesnost může vyskytnout a leckdo by jistě uvítal výraznější moment překvapení, ale nic to nemění na uvěřitelnosti příběhu Anny a její matky. Zároveň jest zcela evidentní, že režisérka a scenáristka v jedné osobě uplatnila při psaní i vlastní prožitky (v dospívací a emigrační dějové linii, ne v té dopingové), které jsou dílu jen a jen ku prospěchu. Zkrátka je z něj vidět, že to, o čem chtěla psát, taky napsala, a to, co napsala, taky výtečně přenesla na plátno.
Rovněž se jí ve spolupráci s kameramanem, architektem a kostymérkou podařilo precizně zachytit
atmosféru 80. let. Stejně přesvědčivý býval v tomto směru před deseti a více lety Jan Hřebejk, a pak už jenom hrstička dalších. Některé scény proto možná zasluhovaly být natočeny v širších záběrech, při důležitých závodech mohly být ochozy zaplněnější a příslušníci tajné bezpečnosti bezcharakternější a zarytější. Takoví, aby na nich bylo znát, že si užívají tuto formu moci a rádi jí zneužívají. Jako Miroslav Táborský v Koljovi. Igor Bareš, resp. tedy postava, kterou ve Fair Play hraje (a která se shodou okolností jmenuje také Novotný), oproti němu působí zprvu dojmem, že ho to ani nebaví. Přitom později začne zlobit. Pokud by mělo jít o plánovanou věc, tak by to bylo v pořádku. Ovšem skutečnost zřejmě bude jiná.
Nicméně toto jsou jenom takové drobné nedostatky, které celkový dojem z povedené atmosféry
výrazněji nenaruší. Ani to nic nemění na tom, že postavy jsou jinak výborně napsané. Především o Annu a její matku prostě musíte mít zájem, i kdybyste nechtěli. Aňa Geislerová už hrála hodně maminek, ale tahle se od ostatních liší. Jednak svým pro někoho asi sporným či přímo neomluvitelným počínáním (třebaže tím sleduje dobré úmysly) a druhak tím, že v závěrečné třetině v podstatě do značné míry díky své vlastní dějové linii povýší z postavy vedlejší pomalu na roveň té hlavní. Tu ztvárňuje krásná Judit Bárdos, přičemž je obdivuhodné, jak přesvědčivě zvládá všechny stránky své role – fyzickou, morální i romantickou, jež se dlouho tváří nadbytečně, ovšem nakonec má své opodstatnění.
Fair Play je film o pozoruhodném tématu, kterému navíc nechybí hlubší myšlenka. Nebo spíše přímo poselství. To, o čem vypráví, jest v podstatě univerzální a stále aktuální, takže můžeme být rádi, že byl v loňském roce jakožto české želízko vyslán do boje o Oscara. Vzhledem k předchozí zmínce o Českých lvech si dovedu představit, že někteří zainteresovaní by tam raději viděli třeba Zakázané uvolnění. Mnohé kinematografie mají takovéto dílo, které promlouvá o něčem, o čem se jinak příliš nemluví a které dokáže oslovit i zahraniční diváky. Skoro se chce napsat, že u nás do vzniku Fair Play chybělo a jeho propagace ve světě určitě měla být agresivnější. Navíc ani z čistě řemeslného hlediska se mu nedá nic vytknout, což rozhodně neplatí pro všechny současné české filmy.
FOTO: Falcon
těmi, které to může mrzet nejvíce, se nachází také žena, jejíž manžel emigroval a jejíž dcera je velmi talentovaná atletka. Banda soudruhů však věří, že by mohla být ještě talentovanější, a proto nařídí, že si musí píchat podpůrný prostředek zvaný Stromba, po kterém by se ze sportovců tohoto státu měli stát neporazitelní Terminátoři. Nikoho nezajímá, že tohle svinstvo může mít vedlejší účinky. Zato „estébáky“ začne zajímat matčino setkávání s disidentem, přičemž nátlak z jejich strany se rozhodne řešit radikálním způsobem.Vybrat si téma dopingu v 80. letech za socialismu je jedna věc. Ale zpracovat jej poutavě, souvisle
a zamyšleníhodně (zvláště poněkud hořkosladký závěr z tohoto pohledu mimořádně zaujme, ačkoliv jej lze patrně ne zcela chtěně chápat jako Pyrrhovo vítězství) – to je věc druhá. Režisérka Andrea Sedláčková přesně tohle dokázala. O to více nedává smysl, že Fair Play neocenila česká kritika a že nezabodoval (v obou případech na úkor Cesty ven) ani při předávání Českých lvů, kde neproměnil žádnou z patnácti nominací! Jelikož přístup hlasujících zdaleka není ve všech případech ukázkový; opravdu, opravdu kvalitní filmy, které by si cenu zasloužili, bývají takto (tradičně) přehlíženy a zákulisní informace také napovídají své, nabízí se otázka, jestli tyto ceny nezrušit. Anebo jestli nevytvořit úplně novou – takovou, jejíž prestiž by zainteresovaným nebyla lhostejná.Fakticky není snadné pochopit, jak mohl zůstat neoceněn tak výborný scénář, který by nemohl
vzniknout bez rozsáhlejších příprav a průzkumů. Sem tam se možná přeci jenom nějaká ta mírná faktická nepřesnost může vyskytnout a leckdo by jistě uvítal výraznější moment překvapení, ale nic to nemění na uvěřitelnosti příběhu Anny a její matky. Zároveň jest zcela evidentní, že režisérka a scenáristka v jedné osobě uplatnila při psaní i vlastní prožitky (v dospívací a emigrační dějové linii, ne v té dopingové), které jsou dílu jen a jen ku prospěchu. Zkrátka je z něj vidět, že to, o čem chtěla psát, taky napsala, a to, co napsala, taky výtečně přenesla na plátno.Rovněž se jí ve spolupráci s kameramanem, architektem a kostymérkou podařilo precizně zachytit
atmosféru 80. let. Stejně přesvědčivý býval v tomto směru před deseti a více lety Jan Hřebejk, a pak už jenom hrstička dalších. Některé scény proto možná zasluhovaly být natočeny v širších záběrech, při důležitých závodech mohly být ochozy zaplněnější a příslušníci tajné bezpečnosti bezcharakternější a zarytější. Takoví, aby na nich bylo znát, že si užívají tuto formu moci a rádi jí zneužívají. Jako Miroslav Táborský v Koljovi. Igor Bareš, resp. tedy postava, kterou ve Fair Play hraje (a která se shodou okolností jmenuje také Novotný), oproti němu působí zprvu dojmem, že ho to ani nebaví. Přitom později začne zlobit. Pokud by mělo jít o plánovanou věc, tak by to bylo v pořádku. Ovšem skutečnost zřejmě bude jiná.Nicméně toto jsou jenom takové drobné nedostatky, které celkový dojem z povedené atmosféry
výrazněji nenaruší. Ani to nic nemění na tom, že postavy jsou jinak výborně napsané. Především o Annu a její matku prostě musíte mít zájem, i kdybyste nechtěli. Aňa Geislerová už hrála hodně maminek, ale tahle se od ostatních liší. Jednak svým pro někoho asi sporným či přímo neomluvitelným počínáním (třebaže tím sleduje dobré úmysly) a druhak tím, že v závěrečné třetině v podstatě do značné míry díky své vlastní dějové linii povýší z postavy vedlejší pomalu na roveň té hlavní. Tu ztvárňuje krásná Judit Bárdos, přičemž je obdivuhodné, jak přesvědčivě zvládá všechny stránky své role – fyzickou, morální i romantickou, jež se dlouho tváří nadbytečně, ovšem nakonec má své opodstatnění.Fair Play je film o pozoruhodném tématu, kterému navíc nechybí hlubší myšlenka. Nebo spíše přímo poselství. To, o čem vypráví, jest v podstatě univerzální a stále aktuální, takže můžeme být rádi, že byl v loňském roce jakožto české želízko vyslán do boje o Oscara. Vzhledem k předchozí zmínce o Českých lvech si dovedu představit, že někteří zainteresovaní by tam raději viděli třeba Zakázané uvolnění. Mnohé kinematografie mají takovéto dílo, které promlouvá o něčem, o čem se jinak příliš nemluví a které dokáže oslovit i zahraniční diváky. Skoro se chce napsat, že u nás do vzniku Fair Play chybělo a jeho propagace ve světě určitě měla být agresivnější. Navíc ani z čistě řemeslného hlediska se mu nedá nic vytknout, což rozhodně neplatí pro všechny současné české filmy.
FOTO: Falcon
