Kategorie: Kino
Recenze: Mládí
Autor: Tomáš Kordík -
Tenhle Italský tvůrce mě naprosto ohromil svým prvním anglicky mluveným počinem, který nese název Tady to musí být. Jeho ostatní díla – Mládí nevyjímaje – tomuto se Seanem Pennem bohužel nesahají 
ani po kotníky. V tomhle třeba spatřuju spojitost s filmy Paula Thomase Andersona, jehož špičkové drama Až na krev má pevné místo mezi mojí TOP 10 nejvíc nejoblíbenějších titulů, ale žádné z jeho dalších děl mě ani trochu neoslovilo. Musí se ovšem nechat, že jak Sorrentino, tak Anderson, mají velice osobitý styl vyprávění, který ovšem jakoby je mnohdy nutil neustále se odklánět od příběhu a odbočovat k méně důležitým či docela zcestným věcem (v případě toho druhého) nebo výrazně upřednostňovat vizuální složku záběru před tou obsahovou/sdílnou (v případě toho prvního).
O co jde v mládí? To asi všichni dobře víme. O co jde ve stáří? To nám prozradí film Mládí. V něm
se ocitáme v luxusnějším lázeňském hotýlku kdesi v Alpách (exteriéry snímány tak, aby co nejvíce vynikly), přičemž mezi hosty nacházejí se vskutku rozličné postavičky. Nejvíce nás bude zajímat hudební skladatel (Michael Caine), který mimo jiné odmítá žádost britské královny, aby jí zakoncertoval, a jeho kamarád-filmový režisér (Harvey Keitel), jenž by rád natočil ještě jeden pořádný biják. Dojde i na jejich děti – dceru prvního a syna druhého, kteří byli ještě nedávno více než přátelé. Z dalších postaviček jmenujme jihoamerickou fotbalovou legendu, mladého herce (Paul Dano) a Miss Universe. Ale kdo ví, možná přijde i Adolf Hitler!
Se stylem, kterým se Sorrentino prezentuje, nebyla otázka, jestli dostane Oscara, ale kdy se tak
. Letos si jej zařídil prostřednictvím Velké nádhery, takže ani není divu, že ji Mládí v mnoha ohledech kopíruje a snaží se na ní přiživit, což není vtipné, nýbrž kýčovité. Snaha vtisknout tomuto počinu souvislejší dějovou linku se nevyplatila, protože, jak bylo vlastně už řečeno, od ní režisér neustále odbíhá – tu k surrealistickým, tu k vizuálně opravdu famózním scénám, tu k výrazně vedlejším postavám. Viz právě ona jihoamerická fotbalová legenda, která okamžitě asociuje Diega Armanda Maradonu, kterého se ale do projektu nepodařilo zlákat osobně, navzdory tomu, že mu Paolo Sorrentino jakožto hrdý Napolitánec neopomněl poděkovat při své oscarové řeči.
Stejně jako ve Velké nádheře, i v případě Mládí tedy tenhle pětačtyřicetiletý tvůrce přichází
s několika scénami, které zaujmou představivostí i jakýmsi příjemným WTF. Do první skupiny se řadí kupříkladu ta, ve které postava Michaela Cainea vytváří hudbu z toho, co má zrovna po ruce nebo na co se zrovna dívá. Do skupiny druhé potom nejpamátněji zapadne scéna, ve které Caine a Keitel sedí v bazénu, přičemž se k nim v technicky i výtvarně naprosto dokonalých záběrech přidá zcela nahá Madaline Diana Ghenea. Sorrentino určitě doufal, že diváky ohromí a dostanou i další výjevy, avšak zase – pokud jste viděli Velkou nádheru, pak vás dozajista nepřekvapí ani levitující mnich.
Mládí obsahuje dost momentů, které se dají interpretovat různými způsoby, což je vždycky vděčný, ale nikoliv klíčový prvek artových filmů. Režisérovi rovněž nechybí někdy až satirický nadhled, avšak na rozdíl od takového Birdmana se dá vyčíst, že když poukazuje na některé všeobecně známé „nešvary“ (třeba i ze světa filmu ve scéně, kde se objevuje Jane Fonda), nedělá to proto, aby si přihrnul další ceny – pouze vyjadřuje svůj názor. Iñárritův oscarový kus je ale přeci jen otevřenější širší divácké obci, i když třeba Rachel Weisz si tady v jedné delší scéně stěžuje na otce skoro stejně, jako Emma Stone tam. Sorrentino ale zachází ještě dál, a proto potřebuje v první řadě obsadit herce, kteří budou mít pro tyto jeho umělecké exhibice pochopení a kteří mu i jim (tj. exhibicím) porozumí a dokážou obecenstvu přetlumočit autorovy myšlenky. Nicméně taky kvůli tomu, že Mládí dost nepěkně parazituje na úspěchu předchozího režisérova počinu a do jisté značné míry jej vykrádá, na lepší hodnocení nepostačí ani to, že v Michaelu Caineovi, Harveymu Keitelovi, Paulu Danovi i Rachel Weisz takové herce našel.
FOTO: Aerofilms
ani po kotníky. V tomhle třeba spatřuju spojitost s filmy Paula Thomase Andersona, jehož špičkové drama Až na krev má pevné místo mezi mojí TOP 10 nejvíc nejoblíbenějších titulů, ale žádné z jeho dalších děl mě ani trochu neoslovilo. Musí se ovšem nechat, že jak Sorrentino, tak Anderson, mají velice osobitý styl vyprávění, který ovšem jakoby je mnohdy nutil neustále se odklánět od příběhu a odbočovat k méně důležitým či docela zcestným věcem (v případě toho druhého) nebo výrazně upřednostňovat vizuální složku záběru před tou obsahovou/sdílnou (v případě toho prvního).O co jde v mládí? To asi všichni dobře víme. O co jde ve stáří? To nám prozradí film Mládí. V něm
se ocitáme v luxusnějším lázeňském hotýlku kdesi v Alpách (exteriéry snímány tak, aby co nejvíce vynikly), přičemž mezi hosty nacházejí se vskutku rozličné postavičky. Nejvíce nás bude zajímat hudební skladatel (Michael Caine), který mimo jiné odmítá žádost britské královny, aby jí zakoncertoval, a jeho kamarád-filmový režisér (Harvey Keitel), jenž by rád natočil ještě jeden pořádný biják. Dojde i na jejich děti – dceru prvního a syna druhého, kteří byli ještě nedávno více než přátelé. Z dalších postaviček jmenujme jihoamerickou fotbalovou legendu, mladého herce (Paul Dano) a Miss Universe. Ale kdo ví, možná přijde i Adolf Hitler!Se stylem, kterým se Sorrentino prezentuje, nebyla otázka, jestli dostane Oscara, ale kdy se tak
. Letos si jej zařídil prostřednictvím Velké nádhery, takže ani není divu, že ji Mládí v mnoha ohledech kopíruje a snaží se na ní přiživit, což není vtipné, nýbrž kýčovité. Snaha vtisknout tomuto počinu souvislejší dějovou linku se nevyplatila, protože, jak bylo vlastně už řečeno, od ní režisér neustále odbíhá – tu k surrealistickým, tu k vizuálně opravdu famózním scénám, tu k výrazně vedlejším postavám. Viz právě ona jihoamerická fotbalová legenda, která okamžitě asociuje Diega Armanda Maradonu, kterého se ale do projektu nepodařilo zlákat osobně, navzdory tomu, že mu Paolo Sorrentino jakožto hrdý Napolitánec neopomněl poděkovat při své oscarové řeči.Stejně jako ve Velké nádheře, i v případě Mládí tedy tenhle pětačtyřicetiletý tvůrce přichází
s několika scénami, které zaujmou představivostí i jakýmsi příjemným WTF. Do první skupiny se řadí kupříkladu ta, ve které postava Michaela Cainea vytváří hudbu z toho, co má zrovna po ruce nebo na co se zrovna dívá. Do skupiny druhé potom nejpamátněji zapadne scéna, ve které Caine a Keitel sedí v bazénu, přičemž se k nim v technicky i výtvarně naprosto dokonalých záběrech přidá zcela nahá Madaline Diana Ghenea. Sorrentino určitě doufal, že diváky ohromí a dostanou i další výjevy, avšak zase – pokud jste viděli Velkou nádheru, pak vás dozajista nepřekvapí ani levitující mnich.Mládí obsahuje dost momentů, které se dají interpretovat různými způsoby, což je vždycky vděčný, ale nikoliv klíčový prvek artových filmů. Režisérovi rovněž nechybí někdy až satirický nadhled, avšak na rozdíl od takového Birdmana se dá vyčíst, že když poukazuje na některé všeobecně známé „nešvary“ (třeba i ze světa filmu ve scéně, kde se objevuje Jane Fonda), nedělá to proto, aby si přihrnul další ceny – pouze vyjadřuje svůj názor. Iñárritův oscarový kus je ale přeci jen otevřenější širší divácké obci, i když třeba Rachel Weisz si tady v jedné delší scéně stěžuje na otce skoro stejně, jako Emma Stone tam. Sorrentino ale zachází ještě dál, a proto potřebuje v první řadě obsadit herce, kteří budou mít pro tyto jeho umělecké exhibice pochopení a kteří mu i jim (tj. exhibicím) porozumí a dokážou obecenstvu přetlumočit autorovy myšlenky. Nicméně taky kvůli tomu, že Mládí dost nepěkně parazituje na úspěchu předchozího režisérova počinu a do jisté značné míry jej vykrádá, na lepší hodnocení nepostačí ani to, že v Michaelu Caineovi, Harveymu Keitelovi, Paulu Danovi i Rachel Weisz takové herce našel.
FOTO: Aerofilms
