Recenze: Popelka

 

Žili byli Elčini rodiče a ti měli dceru, která se jmenovala … Elka. Tahle Elka neviděla svět, jaký je, ale jaký by mohl být. Společně bydleli v domku na okraji lesa, kde je obklopovala všemožná zvířátka. Otec byl sice obchodník a trávil spoustu času na cestách, ale přesto o nich nemohl nikdo říci, že nejsou šťastní. Jenže ani jim se nevyhnula krutá hra nelítostného osudu. A tak se stalo, že Elka zůstala sama s otcem. Ten se po letech truchlení rozhodl, že je čas jít dál a našel zalíbení v ženě, která se záhy stala Elčinou macechou. Nepřišla sama – s sebou přitáhla kocoura Lucifera a dvě rozmazlené, nevychované dcery. Svou novou příbuznou společnými silami terorizovaly, což se ještě znásobilo poté, co se otec nevrátil ze služební cesty. Dokonce byla překřtěna na Popelku, ale i přes všemožná neslýchaná příkoří zatnula zuby, protože věřila, že se jednoho dne za svou nezdolnou odvahu a laskavost dočká vytouženého štěstí …

Hromada států má svou vlastní story ohledně Popelčina příběhu. Stejně tak stříbrné plátno pamatuje jeho různá zpracování – animované, české i zahraniční hrané. Kenneth Branagh je doopravdy velice respektovanou osobností. Výborný herec a skvělý režisér, ale Chris Weitz (ano, přesně ten, který kdysi se svým bratrem stvořil fenomén Prci, prci, prcičky) mu svým scénářem příliš nepomohl, neboť ty nejnosnější momenty by se klidně daly shrnout do rapidmontáží, což znamená, že z téhle Popelky by býval klidně mohl být v prvé řadě výborný krátkometrážní film.

Ve své celovečerní podobě totiž obsahuje několik uměle natahovaných míst, přičemž jako první se z toho pohledu rozhodně vybaví pasáž s Helenou Bonham Carter coby vílou kmotřičkou, ve které proměňuje všechno, co se jen proměnit dá, aby mohla Popelka nerušeně a vznešeně proniknout až na zámecký bál. Někdejší partnerka Tima Burtona i Kennetha Branagha samozřejmě zvládá takto bizarní postavičky zahrát jako málokdo jiný (protože z projektů prvního jmenovaného s nimi má bohaté zkušenosti) a druhý jmenovaný se zase snaží vyprávět citlivě a poctivě, nicméně to v tomto případě bohužel znamená povětšinou nudně.

Ale najdou se tu i velmi pěkné situace, jako třeba když Popelka poprvé potká v lese prince, jenž však nechce prozradit svou pravou totožnost, a tak řekne, že je „učeň“, nebo když macecha v precizním podání Cate Blanchett poví hlavní hrdince svůj vlastní příběh poté, co vypátrá její skleněný střevíček. Tady se nejeden asi musí znovu pozastavit nad tím, jestli náhodou nebylo od Popelky spíše sobecké, když chtěla za každou cenu na ples, ale to by asi bylo na hlubší filozofování. Jistě, princ rozkázal, že můžou přijet všechny ženy i dívky (protože se s ní chtěl setkat), takže to z macešiny strany byla spíše opět nespravedlnost, ale konkrétně tahle scéna vyznívá paradoxně opravdu de facto přesně naopak. Zvláštní.

Ony by se tu možná skutečně daly vysledovat drobné paralely s reálným světem, i když ty patrně zůstanou pro mnohé upozaděny, neboť je v tomto vděčném příběhu prostě nebudou chtít hledat, zvláště když se nechají okouzlit těmi CGI efekty, byť se musí dodat, že v některých jiných Disneyho počinech z posledních let (Mocný vládce Oz, Zloba: Královna černé magie, Čarovný les) byly přeci jen využity efektivněji a kouzelněji. Snad s výjimkou scény, kdy Popelka, jejíž představitelka Lily James ještě potřebuje nabrat nějaké herecké zkušenosti, rychle pospíchá kočárem pryč ze zámku.

Popelka v režii Kennetha Branagha určitě za tou Vorlíčkovou o dost zaostává, ale to se dalo čekat. Jistě by vám to potvrdili rovněž v Německu, Norsku, Japonsku a dalších zemích světa. Netuším, jaké bonusy obsahuje blu-ray disk tam, ale u nás si spolu s touto známou a oblíbenou pohádkou můžeme prohlédnout čtyři videa (o kostýmní zkoušce, o bálu, o Elčiných chlupatých kamarádech a alternativní začátek o jejím dětství) a krátký filmeček vztahující se k Ledovému království, tedy úspěšnému animovanému bijáku, jehož hraná verze – to musím zopakovat – by musela být vskutku epická!

FOTO: Falcon