Kategorie: Ostatní
Recenze: Nejdelší jízda
Autor: Tomáš Kordík -
Ona má ráda umění. On se chce stát jedním z nejlepších jezdců na býkovi (něco takového jsme 
ve filmu pořádně neviděli snad od dob precizního Juniora Bonnera). Proč s ním ona hodlá ztrácet čas, když se z nějakého důvodu nechce stát úplně nejlepším, to je záhada. Nicméně už když se k ní dostal jeho klobouk, dalo se čekat, že se ještě potkají. A opravdu! Hned cestou z prvního rande si navíc všimnou havarovaného auta. Člověk, který v něm sedí, sice není „neuvěřitelně zaháknutej,“ ale pořád by se to dalo brát jako jasné znamení. Z člověka se vyklube sběratel umění Ira Levinson a především jí, tedy Sophii, bude vyprávět svůj příběh.
Sama jej totiž nakousla, když bez dovolení drze otevřela Irovu korespondenci (zřejmě myslela,
že ač v autě nebyl „neuvěřitelně zaháknutej“, stejně to má spočítáno). Začíná ještě v první polovině minulého století. V době, kdy potkal Ruth – ženu svého života, do níž byl tak zamilovaný, že jí denně psal dopisy, přestože bydleli spolu (what?!?). Vždycky toužila po velké rodině, avšak toto přání dostalo pořádnou trhlinu, když si Ira ve válce musel naivně hrát na hrdinu. Jakožto učitelka se Ruth potom více věnuje svému žákovi, jemuž doma nevěnují skoro žádnou pozornost. A co bylo dál? Jenom vítr? Nebo něco jiného?
Jak tak Ira pokračuje ve svém vyprávění, člověk si říká, jaká spojitost se Sophie a Lukem se
z něho nakonec vyklube. Že by si sami mohli prožít něco podobného se totiž zdá býti dosti nepravděpodobné. Nejen proto, že druhá světová válka a prazvláštní 20. století už jsou dávno za námi. Nutno dodat, že Irův příběh se s mladou dvojicí přeci jen v závěru protne, ale rozhodně jsme jej kvůli tomu nemuseli sledovat do takových detailů, díky niž se stopáž dostala ke dvou hodinám. V každém případě se toto propojení postaralo o lehce bizarní, prapodivnou, leč přesto příjemně optimistickou tečku.
Tenhle počin si tedy to ironické zacházení z prvních dvou odstavců zaslouží jen z dvaceti
procent. Natočen byl podle knihy Nicolase Sparkse, jenž v podstatě pořád jede podle jedné a té samé šablony/osnovy. Tudíž je jasné, že dříve nebo později musí přijít na řadu nějaký konflikt, který dvěma zamilovaným osobám znesnadní bytí. V případě Nejdelší jízdy by jím mohlo být ono rajtování na bejkovi (i Sophii bude Luke v jedné scéně učit), které jí začne až po jistém karambolu připadat nebezpečné, zatímco on se nechce dlouho pouštět do žádných větších akcí, protože ví, že ona zanedlouho odjíždí do New Yorku, což je ze Severní Karolíny docela štreka (proto potrvá celou hodinu, než ji poprvé něžně pomiluje ve sprše).
Oproti ostatním „sparksovinám“ tu máme hned dvě milenecké dvojice. Tu, která by měla
být hlavní (ačkoliv která je ve finále doopravdy hlavní?), tvoří Britt Robertson a Scott Eastwood, Clintův syn. Tu druhou tvoří Jack Huston, Johnův vnuk (a nový Ben Hur), a Oona Chaplin, Charlieho vnučka a tím pádem Geraldinina dcera. Obsazení už tak zajímavé a k tomu ještě doplněné o Alana Aldu. Sledovat první dvojici je zajímavější především kvůli Britt Robertson. Pokud bych to měl zasadit do širších souvislostí, tak zatímco ženám ve filmech patrně stačí ta romantická linka sama o sobě (protože bylo prokázáno, že vůbec nevadí, když je její součástí třeba někdo jako Taylor Lautner), pro mužskou část publika bude asi nejdůležitější (zvláště pak u děl podle Nicolase Sparkse), jak vypadá hlavní hrdinka, aby se bylo na koho koukat. A Britt je opravdu velice pohledná.
Druhá věc, v čem se výrazně liší Nejdelší jízda od předchozích spisovatelových adaptací, jest
zpracování. Nebo lépe řečeno způsob, jakým je natočena. Režisér George Tillman, Jr. se v bonusových materiálech (otitulkovaných!) nechal slyšet, že váhal s nabídkou režírovat tenhle počin. Přeci jen při samotném pohledu na jeho filmografii musí být všem jasné, že romantika nebude to, čemu by se chtěl ve své tvorbě věnovat. Proto Nejdelší jízda ukazuje, že se jedná o skutečného profesionála, neboť je natočena brilantně. Ne že bychom se dočkali nějakých vyloženě inovativních postupů, ale přesto jde z hlediska střihové skladby o dokonalou záležitost. Film si udržuje vyvážené tempo a to, jak jsou rozkládány/skládány některé scény, by snad stálo za důkladnější rozbor. Velká pochvala tedy nejen režisérovi, ale i střihači Jasonu Ballantinemu.
Nejdelší jízda bude spolu s Talismanem nejsnesitelnějším dílem podle Sparkse, jenž od Bezpečného přístavu povýšil do role producenta. A protože se výborně prodávají nejen jeho knihy, ale vydělávají i filmy podle nich natočené, je hotový další. U The Choice však zatím není jasné, jestli půjde do našich kin či jestli vyjde jenom na DVD. Jistě by si taky vedl solidně. Až se chce napsat, koho by nebavilo koukat na dva mladé, dobře vypadající zamilované lidi, kteří řeší přirozeně lidské záležitosti, že ano? Jenže … text na obalu DVD praví, že „po zhlédnutí tohoto filmu uvěříme na opravdovou lásku.“ Upřímně řečeno, po zhlédnutí tohoto filmu věřím přeci jen spíše tomu, že se jedná o kýč. Ale sympatický a zručně natočený kýč.
FOTO: cinema.de, DVD poskytl Bontonfilm
ve filmu pořádně neviděli snad od dob precizního Juniora Bonnera). Proč s ním ona hodlá ztrácet čas, když se z nějakého důvodu nechce stát úplně nejlepším, to je záhada. Nicméně už když se k ní dostal jeho klobouk, dalo se čekat, že se ještě potkají. A opravdu! Hned cestou z prvního rande si navíc všimnou havarovaného auta. Člověk, který v něm sedí, sice není „neuvěřitelně zaháknutej,“ ale pořád by se to dalo brát jako jasné znamení. Z člověka se vyklube sběratel umění Ira Levinson a především jí, tedy Sophii, bude vyprávět svůj příběh.Sama jej totiž nakousla, když bez dovolení drze otevřela Irovu korespondenci (zřejmě myslela,
že ač v autě nebyl „neuvěřitelně zaháknutej“, stejně to má spočítáno). Začíná ještě v první polovině minulého století. V době, kdy potkal Ruth – ženu svého života, do níž byl tak zamilovaný, že jí denně psal dopisy, přestože bydleli spolu (what?!?). Vždycky toužila po velké rodině, avšak toto přání dostalo pořádnou trhlinu, když si Ira ve válce musel naivně hrát na hrdinu. Jakožto učitelka se Ruth potom více věnuje svému žákovi, jemuž doma nevěnují skoro žádnou pozornost. A co bylo dál? Jenom vítr? Nebo něco jiného?Jak tak Ira pokračuje ve svém vyprávění, člověk si říká, jaká spojitost se Sophie a Lukem se
z něho nakonec vyklube. Že by si sami mohli prožít něco podobného se totiž zdá býti dosti nepravděpodobné. Nejen proto, že druhá světová válka a prazvláštní 20. století už jsou dávno za námi. Nutno dodat, že Irův příběh se s mladou dvojicí přeci jen v závěru protne, ale rozhodně jsme jej kvůli tomu nemuseli sledovat do takových detailů, díky niž se stopáž dostala ke dvou hodinám. V každém případě se toto propojení postaralo o lehce bizarní, prapodivnou, leč přesto příjemně optimistickou tečku.Tenhle počin si tedy to ironické zacházení z prvních dvou odstavců zaslouží jen z dvaceti
procent. Natočen byl podle knihy Nicolase Sparkse, jenž v podstatě pořád jede podle jedné a té samé šablony/osnovy. Tudíž je jasné, že dříve nebo později musí přijít na řadu nějaký konflikt, který dvěma zamilovaným osobám znesnadní bytí. V případě Nejdelší jízdy by jím mohlo být ono rajtování na bejkovi (i Sophii bude Luke v jedné scéně učit), které jí začne až po jistém karambolu připadat nebezpečné, zatímco on se nechce dlouho pouštět do žádných větších akcí, protože ví, že ona zanedlouho odjíždí do New Yorku, což je ze Severní Karolíny docela štreka (proto potrvá celou hodinu, než ji poprvé něžně pomiluje ve sprše).Oproti ostatním „sparksovinám“ tu máme hned dvě milenecké dvojice. Tu, která by měla
být hlavní (ačkoliv která je ve finále doopravdy hlavní?), tvoří Britt Robertson a Scott Eastwood, Clintův syn. Tu druhou tvoří Jack Huston, Johnův vnuk (a nový Ben Hur), a Oona Chaplin, Charlieho vnučka a tím pádem Geraldinina dcera. Obsazení už tak zajímavé a k tomu ještě doplněné o Alana Aldu. Sledovat první dvojici je zajímavější především kvůli Britt Robertson. Pokud bych to měl zasadit do širších souvislostí, tak zatímco ženám ve filmech patrně stačí ta romantická linka sama o sobě (protože bylo prokázáno, že vůbec nevadí, když je její součástí třeba někdo jako Taylor Lautner), pro mužskou část publika bude asi nejdůležitější (zvláště pak u děl podle Nicolase Sparkse), jak vypadá hlavní hrdinka, aby se bylo na koho koukat. A Britt je opravdu velice pohledná.Druhá věc, v čem se výrazně liší Nejdelší jízda od předchozích spisovatelových adaptací, jest
zpracování. Nebo lépe řečeno způsob, jakým je natočena. Režisér George Tillman, Jr. se v bonusových materiálech (otitulkovaných!) nechal slyšet, že váhal s nabídkou režírovat tenhle počin. Přeci jen při samotném pohledu na jeho filmografii musí být všem jasné, že romantika nebude to, čemu by se chtěl ve své tvorbě věnovat. Proto Nejdelší jízda ukazuje, že se jedná o skutečného profesionála, neboť je natočena brilantně. Ne že bychom se dočkali nějakých vyloženě inovativních postupů, ale přesto jde z hlediska střihové skladby o dokonalou záležitost. Film si udržuje vyvážené tempo a to, jak jsou rozkládány/skládány některé scény, by snad stálo za důkladnější rozbor. Velká pochvala tedy nejen režisérovi, ale i střihači Jasonu Ballantinemu.Nejdelší jízda bude spolu s Talismanem nejsnesitelnějším dílem podle Sparkse, jenž od Bezpečného přístavu povýšil do role producenta. A protože se výborně prodávají nejen jeho knihy, ale vydělávají i filmy podle nich natočené, je hotový další. U The Choice však zatím není jasné, jestli půjde do našich kin či jestli vyjde jenom na DVD. Jistě by si taky vedl solidně. Až se chce napsat, koho by nebavilo koukat na dva mladé, dobře vypadající zamilované lidi, kteří řeší přirozeně lidské záležitosti, že ano? Jenže … text na obalu DVD praví, že „po zhlédnutí tohoto filmu uvěříme na opravdovou lásku.“ Upřímně řečeno, po zhlédnutí tohoto filmu věřím přeci jen spíše tomu, že se jedná o kýč. Ale sympatický a zručně natočený kýč.
FOTO: cinema.de, DVD poskytl Bontonfilm
