Recenze: Muzikál aneb Cesty ke štěstí

 

Nelze udělat nic lepšího, než začít oficiální synopsí: Třída pražské konzervatoře má na letním soustředění za úkol nazkoušet Starce na chmelu v původní muzikálové podobě. Na výsledku závisí jejich budoucí kariérní život. Studenti jsou ze začátku znechucení, že se budou věnovat klasickému českému muzikálu. Během zkoušení je pohltí kouzlo Starců, ale nechtějí se spokojit se starou choreografií. Do svého nastudování přidají prvky klasického tance, ale i street dance, hip-hop či pohybové divadlo. Neúnavně budují muzikálové představení, do kterého vkládají veškerou svou energii, odvahu a talent. Termín představení se neúprosně blíží a v sázce je mnoho. Úspěch může znamenat vytoužený začátek cesty za uměleckým snem ...

Kdepak oficiální synopse českých filmů. Častokrát se rozcházejí s realitou. U Muzikálu aneb Cest ke štěstí to vlastně není až tak hrozné – to bychom jistě našli „vyhrocenější“ příklady, ale třeba to vypadá, že na soustředění dělají studenti téměř všechno možné kromě toho nazkoušení. Mluví, dělají si naschvály, případně chodí na diskotéky, kde přemlouvají DJ, aby zahrál Bosa Nova a vystřihnou na to parádní číslo. Jak ho nacvičují ale neuvidíme, což přivádí k zajímavé myšlence, která se nabízí, i když to tak určitě nebylo tvůrci (k nimž se v podstatě podle všeho řadí i Jiří Mádl) myšleno.

Celý film je orámován scénou představení. Což byl vlastně docela hloupý nápad, jelikož nebýt zhruba dvou záběrů, ledacos by nasvědčovalo tomu, že studenti už nějaké přestavení secvičili a že skončilo fiaskem. Zřejmě to nebyli Starci, ale jelikož se všechno rychle naučili, dalo se čekat, že s nimi už měli co do činění, takže je i není otázka, proč se tak diví. Prostě Muzikál aneb Cesty ke štěstí nezřídka vybízí k vícero možným interpretacím a snad ještě častěji se tu objevují věci hodně zvláštní a nevysvětlitelné (mimo jiné účast toho malého Slováčka).

Ten příběh sám o sobě vlastně nenabízí Muzikálu aneb Cestám ke štěstí možnost stát se nějak zásadním, z řady vybočujícím dílem, jakým byli ve své době třeba právě Starci na chmelu, ačkoliv i u nich v dnešní době najdeme za vlasy přitažené/absurdní/naivní pasáže, u nichž se nelze ubránit smíchu. V Muzikálu aneb Cestám ke štěstí se takové objevují především v závěru, kdy se nás tvůrci snaží dojmout kupříkladu tím, že se jedna postava veřejně omluví druhé za něco, za co se obvykle neomlouváme, nebo příchodem vietnamské rodiny, nebo myšlenkou, že se pod vlivem dobrých lidí kolem sebe může polepšit i do té doby zjevně nepolepšitelné arogantní namachrované hovádko.

To tady dobře ztvárňuje Vladimír Polívka a mohlo by být zajímavé sledovat, jestli během své kariéry dosáhne otcových hereckých kvalit. Opravdu dobrý výkon převání Roman Vojtek. Svým vystupováním de facto udržuje diváckou pozornost, jelikož často vystupuje do popředí po jaksi hlušších pasážích. Jako například té, ve které hraje chlapec na piáno Život je bílý dům, přičemž vedle něj tancuje vietnamská dívka. A zase – vzhledem k tomu, jak je tato scéna poeticky natočená, není zcela jasné, jestli si chlapec náhodou všechno pouze nepředstavuje. Mimochodem toto, byť upravené do podoby klipu, se spolu s trailerem nachází na DVD coby bonusový materiál.

Muzikál aneb Cesty ke štěstí je film o disciplinovanosti, odvaze, talentu, oslavě pohybu, touze, tancování, náhodných známostech, lásce a snad i těch cestách ke štěstí. Zároveň tak nějak balancuje mezi parodií a poctou filmu Starci na chmelu. Přesto ale docela funguje. Jednak nepochybně díky přínosu střihače Aloise Fišárka, a jednak díky té všudypřítomné radostné a vitální a bodré atmosféře. A také té nemálé dávce absurdity, protože – čistě teoreticky – věta „Ňák mi to celý nedává smysl,“ kterou pronese jedna z postav, by se dala aplikovat na celý tento počin. I proto, že se nechce věřit, že by zrovna TOHLE představení mělo být v kariéře těchto studentů tím zlomovým. Ze závěru se dá vyčíst poselství, že pokud se poctivě připravujete na to, na čem vám záleží, úspěch se téměř jistě dostaví. A další věc – správně je tu řečeno, že štěstí znamená pro každého něco jiného.

FOTO: Bioscop