Falcon
Kategorie: Kino
Recenze: Nikdy nejsme sami
Autor: Tomáš Kordík -
Zřejmě nějaké maloměsto (podle četného výskytu prostitutek v okolních lesích asi příhraniční) 
u státní silnice. Svérázných obyvatel tady však mají více než v kdejaké milionové metropoli. Ve smíšeném zboží prodává paní, která se zakoukala do romského (prý) vyhazovače, protože to doma nemá vůbec snadné. Má dvě děti, z nichž jedno možná bude muset do speciální třídy, ale hlavně má za manžela labilního hypochondra. Ten (prý) vyhazovač chce zase striptérku, která má dceru s někým, kdo zrovna sedí ve vězení. V tomto vězení dělá bachaře nový soused, jenž ví, jak by se věci měly správně dělat.
Podobně jako hodně dalších českých filmů, i Nikdy nejsme sami jsou sociálním dramatem. Ale
trochu jiným sociálním dramatem než třeba Poupata, která vůbec neměla tendence sklouzávat k artu. Nikdy nejsme sami tak činí nejen těmi dvěma delšími barevnými přechody, kdy přeskočíme z černobílé do barevné. Údajně mělo toto rozhodnutí mít co do činění se současným rozpoložením oné prodavačky, nicméně takhle to nedává smysl. Vlastně nejen takhle – prostě vůbec to nedává smysl. Snad jedině, že by před psaním scénáře nebo v průběhu postprodukce zhlédnul režisér Petr Václav Kill Billa. Ale na Berlinale se to líbilo, takže zřejmě nová forma umění, jakou – doufejme – nezačne používat více českých tvůrců.
Ti by spíše měli vytvářet postavy, se kterými se možná diváci a divačky neidentifikují, ale
stejně jim přijdou něčím zajímavé. Takové jsou v Nikdy nejsme sami vlastně skoro všechny, s výjimkou oné striptérky, jíž ztvárňuje režisérova – nebál bych se napsat – múza Klaudia Dudová, která v pohodě utáhla Cestu ven, leč v případě Nikdy nejsme sami akorát hezky zatancuje u tyče, ale jinak její postava v celkovém kontextu zkrátka postrádá hlubší význam. Vzhledem k uvedenému se však dá pochopit, proč pro ni chtěl Petr Václav za každou cenu nějakou roli najít. Těch postav se tu holt nachází až dost, takže ten prostor, jenž je mezi ně rozdělen, je nerovnoměrný.
Ačkoliv sledovat delší dobu toho hypochondra, jehož opravdu skvěle, skvěle zahrál Karel Roden, by mohlo pro mnohé být asi až skličující. S tímhle člověkem se seznámíme ve scéně,
kdy řve na svoje děti, načež se začne úplně naplno rozvíjet jeho charakter. Je to de facto taková tragikomická figurka, která se opravdu našla s tím novým sousedem, jemuž Miroslav Hanuš rovněž dodal pořádnou dávku přesvědčivosti. Dialogy těchto dvou jsou vlastně do značné míry absurdní, ovšem úsměvné i z toho důvodu, že občas ironicky, ale hlavně docela trefně odrážejí problémy současné společnosti, o kterých mnozí mluví a ti, kteří o nich nemluví, o nich také vědí.
Režisér Petr Václav se za nic neschovává a naplno upozorňuje na neduhy, které tu jsou.
Obávám se však, že jeho film nezasáhne až takový počet diváků, zvláště na těch v tomto směru klíčových postech, aby se začalo pracovat na jejich odstranění či přímo eliminaci. Nic to však nemění na tom, že scéna, ve které jdou Hanuš s Rodenem zpátky po lesní cestě pro zapomenutou bundu, patří k těm nejpůsobivějším, jaké jsme v českém filmu mohli v poslední době vidět. Nemůže být pochyb, že Nikdy nejsme sami bude hodně solidně bodovat při příštím udílení cen České filmové kritiky i Českých lvů.
Nikdy nejsme sami jsou českým filmem, který stojí za zhlédnutí, ačkoliv ne každému bude asi ten někdy poměrně doslovný a jindy zase až příliš otevřený a osobitý styl Petra Václava vyhovovat. Pro některé diváky a divačky v kině byl tento počin patrně jen nesrozumitelným pokusem o jakousi rádoby generační výpověď. Našli se tam ale i tací, na které Nikdy nejsme sami zcela evidentně velice silně zapůsobil a hodně (někteří fakt hodně) ho prožívali. Kromě Karla Rodena a Miroslava Hanuše na tom má velkou zásluhu i Lenka Vlasáková, jejíž postava se rozhodně změnit profesi proto, aby snad unikla tomu, kvůli čemu ji v podstatě musíme až litovat. Jenom nemůže být pochyb, že by filmu více prospěl spíše nějaký třeba až šokující závěr než tento, který prakticky pocity a emoce ze všech předchozích událostí potlačuje, místo toho, aby je umocňoval.
FOTO: Falcon
u státní silnice. Svérázných obyvatel tady však mají více než v kdejaké milionové metropoli. Ve smíšeném zboží prodává paní, která se zakoukala do romského (prý) vyhazovače, protože to doma nemá vůbec snadné. Má dvě děti, z nichž jedno možná bude muset do speciální třídy, ale hlavně má za manžela labilního hypochondra. Ten (prý) vyhazovač chce zase striptérku, která má dceru s někým, kdo zrovna sedí ve vězení. V tomto vězení dělá bachaře nový soused, jenž ví, jak by se věci měly správně dělat.Podobně jako hodně dalších českých filmů, i Nikdy nejsme sami jsou sociálním dramatem. Ale
trochu jiným sociálním dramatem než třeba Poupata, která vůbec neměla tendence sklouzávat k artu. Nikdy nejsme sami tak činí nejen těmi dvěma delšími barevnými přechody, kdy přeskočíme z černobílé do barevné. Údajně mělo toto rozhodnutí mít co do činění se současným rozpoložením oné prodavačky, nicméně takhle to nedává smysl. Vlastně nejen takhle – prostě vůbec to nedává smysl. Snad jedině, že by před psaním scénáře nebo v průběhu postprodukce zhlédnul režisér Petr Václav Kill Billa. Ale na Berlinale se to líbilo, takže zřejmě nová forma umění, jakou – doufejme – nezačne používat více českých tvůrců.Ti by spíše měli vytvářet postavy, se kterými se možná diváci a divačky neidentifikují, ale
stejně jim přijdou něčím zajímavé. Takové jsou v Nikdy nejsme sami vlastně skoro všechny, s výjimkou oné striptérky, jíž ztvárňuje režisérova – nebál bych se napsat – múza Klaudia Dudová, která v pohodě utáhla Cestu ven, leč v případě Nikdy nejsme sami akorát hezky zatancuje u tyče, ale jinak její postava v celkovém kontextu zkrátka postrádá hlubší význam. Vzhledem k uvedenému se však dá pochopit, proč pro ni chtěl Petr Václav za každou cenu nějakou roli najít. Těch postav se tu holt nachází až dost, takže ten prostor, jenž je mezi ně rozdělen, je nerovnoměrný.Ačkoliv sledovat delší dobu toho hypochondra, jehož opravdu skvěle, skvěle zahrál Karel Roden, by mohlo pro mnohé být asi až skličující. S tímhle člověkem se seznámíme ve scéně,
kdy řve na svoje děti, načež se začne úplně naplno rozvíjet jeho charakter. Je to de facto taková tragikomická figurka, která se opravdu našla s tím novým sousedem, jemuž Miroslav Hanuš rovněž dodal pořádnou dávku přesvědčivosti. Dialogy těchto dvou jsou vlastně do značné míry absurdní, ovšem úsměvné i z toho důvodu, že občas ironicky, ale hlavně docela trefně odrážejí problémy současné společnosti, o kterých mnozí mluví a ti, kteří o nich nemluví, o nich také vědí.Režisér Petr Václav se za nic neschovává a naplno upozorňuje na neduhy, které tu jsou.
Obávám se však, že jeho film nezasáhne až takový počet diváků, zvláště na těch v tomto směru klíčových postech, aby se začalo pracovat na jejich odstranění či přímo eliminaci. Nic to však nemění na tom, že scéna, ve které jdou Hanuš s Rodenem zpátky po lesní cestě pro zapomenutou bundu, patří k těm nejpůsobivějším, jaké jsme v českém filmu mohli v poslední době vidět. Nemůže být pochyb, že Nikdy nejsme sami bude hodně solidně bodovat při příštím udílení cen České filmové kritiky i Českých lvů.Nikdy nejsme sami jsou českým filmem, který stojí za zhlédnutí, ačkoliv ne každému bude asi ten někdy poměrně doslovný a jindy zase až příliš otevřený a osobitý styl Petra Václava vyhovovat. Pro některé diváky a divačky v kině byl tento počin patrně jen nesrozumitelným pokusem o jakousi rádoby generační výpověď. Našli se tam ale i tací, na které Nikdy nejsme sami zcela evidentně velice silně zapůsobil a hodně (někteří fakt hodně) ho prožívali. Kromě Karla Rodena a Miroslava Hanuše na tom má velkou zásluhu i Lenka Vlasáková, jejíž postava se rozhodně změnit profesi proto, aby snad unikla tomu, kvůli čemu ji v podstatě musíme až litovat. Jenom nemůže být pochyb, že by filmu více prospěl spíše nějaký třeba až šokující závěr než tento, který prakticky pocity a emoce ze všech předchozích událostí potlačuje, místo toho, aby je umocňoval.
FOTO: Falcon
