Rozhovor: Monika Kristl(ová)

Autor: Tomáš Kordík - Datum publikace článku

FDb: Film Krycí jméno Holec vychází z povídky Jana Němce. Čím vás přesvědčila o tom, že by z ní mohl být dobrý film?
Monika Kristl: Já jsem si ji přečetla a líbila se mi. Pak jsem se s Janem Němcem setkala a asi rok jsme se scházeli a povídali si o té době konce šedesátých let. Vyprávěl mi svůj příběh a příběhy lidí kolem. A mně se ta doba vždycky líbila. A čím více jsme si o tom povídali, tak tím více se mi to líbilo.

FDb: Viděl Jan Němec v nějaké podobě ten film?
Monika Kristl: Film neviděl. My jsme spolu byli domluvení, že zůstane stranou toho procesu, od scénáře po natáčení, a že se pak podívá až na konečný výsledek. On chtěl zůstat sranou asi i proto, že byl předobrazem hlavní postavy. A ta představa režiséra je určitě jiná, než představa, kterou každý z nás o sobě máme. Takže sám chtěl zůstat bokem a podívat se až na ten výsledek, i když jsme spolu v průběhu mluvili a potkávali se. Mluvili jsme o hercích a jméno Jan David jsme taky vymysleli spolu, protože už jsem byla trochu bezradná a věděla jsem, že jméno Jan Němec používat nechceme, protože ta postava si přeci jenom žije svým životem. A Jan Němec byl veřejně známou osobou, takže jsme se chtěli vyhnout jakémukoliv srovnávání a otázkám, jestli tohle Jan Němec udělal nebo neudělal. Samotná ta kostka je už fikce, i když je to autobiografický příběh. Už v té povídce měl Jan Němec svou představu o té době, a když si vezmete, že ti scenáristé si k tomu přidají svůj úhel pohledu a svoji fikci, tak už se prostě od těch reálných osob dostáváme dál. Jedinou výjimkou je Helmut Zilk. Tam režisér čerpal z dostupných pramenů a zdrojů a ta postava je velmi blízká tomu jeho životu v té době, takže tam jsme jeho jméno podepsali.

FDb: Film režíruje Rakušan Franz Novotny. Věděl už před natáčením o tom, že tenkrát v roce 1968 vyvezl Jan Němec ten materiál pryč z Československa, aby všude na světě viděli, co se tady doopravdy stalo?
Monika Kristl: Franz Novotny znal osobně Helmuta Zilka. A v době, kdy se náš příběh odehrává, byl v jeho blízkosti, takže věděl o těch pořadech, které Helmut Zilk natáčel v Praze. A řekla bych, že zprostředkovaně byl i seznámený s děním tady u nás.

FDb: Takže jste ani nepřemýšlela o tom, že byste oslovila někoho z českých režisérů?
Monika Kristl: Ono to bylo naopak. Já jsem původně vůbec neuvažovala o tom, že bude film režírovat rakouský režisér. Já jsem hledala rakouského koproducenta, protože mi bylo jasné, že realizace filmu bude drahá, příběh se odehrává mezi Prahou a Vídní, a tím pádem mi bylo jasné, že potřebuju najít partnery v Rakousku. Takže jsem se setkala s koproducentem Alexandrem Glehrem ze společnosti Novotny & Novotny. A Franz Novotny, který je zakladatelem této společnosti, si přečetl námět a do toho projektu se zamiloval. No a mně to pak přišlo jako docela dobrý nápad, podívat se na tyto události trochu z jiného úhlu pohledu. Vlastně udělat takový čistý pohled na tu atmosféru a na tu dobu. Bez těch stereotypů a předsudků, které my tady máme.

FDb: Předtím jste pracovala mimo jiné na projektu Tři sezony v pekle. Tehdy se hodně v souvislosti s ním mluvilo o tom, že jste na dva dny uzavřeli Jindřišskou ulici v Praze. Jakou lokaci bylo nejnáročnější získat pro film Krycí jmého Holec?
Monika Kristl: Tady jsme zase uzavřeli ulici před Českým rozhlasem, kde jsme potřebovali přijet s tanky a nasimulovat celou tu akci, která se před českým rozhlasem odehrávala a kterou konkrétně Jan Němec natočil a následně odvezl do Vídně.

FDb: Prozradíte, jaký měl film rozpočet?
Monika Kristl: Bylo to více, jak tři miliony euro.

FDb: Krycí jméno Holec už si v Rakousku odbyl svou premiéru. Jak ho tam diváci přijali?
Monika Kristl: Rakouský producent měl velká očekávání. A novináři měli také velká očekávání, protože osoba Helmuta Zilka je tam stále ožehavým a křehkým tématem. K velkému překvapení tam diváci spíše reagují na ten příběh samotný. Mladí diváci kolikrát ani nevěděli o tom, co se tehdy v roce 1968 událo. Byli tím překvapení, až šokovaní. A víme, že někteří si následně o tom sami začali vyhledávat informace. Takže bylo překvapení, že ta starší generace, která toho Helmuta Zilka vnímala ještě jako starostu Vídně a tu politickou situaci také vnímala daleko silněji, tak ti na ten film nereagovali.

FDb: Podařilo se film prodat i do nějakých dalších zemí nebo dostat ho na festivaly?
Monika Kristl: Film byl teď vybrán na festivalu do Montrealu. A máme německého sales agenta, tak uvidíme, jak s filmem budou pracovat v Monrealu.

FDb: Byla i možnost, že by si ve filmu zahrálo více rakouských herců?
Monika Kristl: Ten příběh sám o sobě je hlavně o těch událostech, které se odehrály tady u nás, v tehdejším Československu. Takže tam ty role pro rakouské herce byly celkem jasně dané a nebyl důvod je rozšiřovat a odvádět nás od děje.

FDb: Máte v tom filmu nějakou oblíbenou scénu?
Monika Kristl: Já mám oblíbeného zpěváka Oskara, když si tam Ondřej Brzobohatý natrénoval takové svoje pohyby a moc se mi líbí ty písničky, které pro film složil. To je pro mě takové asi nejdůležitější, že kromě dunivých zvuků těch tanků, té střelby a toho napětí a vůbec té vyhrocené atmosféry je tam ta linka té určité pohody a uvolněnosti, což byl takový trochu extrém té doby a to se mi líbí.

FDb: Jak jste řekla, Ondřej Brzobohatý skládal k filmu hudbu a zároveň v něm hraje zpěváka. Bylo to pro vás v podstatě automatické, obsadit ho do téhle role?
Monika Kristl: Já si myslím, že u nás to bylo opačně. My jsme nejdříve Ondřeje oslovili s tím, aby zahrál zpěváka, přičemž by bylo fajn, kdyby si sám složil ty písničky. Vlastně ani nevím, proč mě to napadlo. A Ondřej byl z toho nápadu nadšený. Řekl, že ty písničky rád složí a nakonec jsme se domluvili, že složí hudbu k celému filmu. A já jsem z toho osobně byla velmi překvapená a nadšená, protože ta Ondřejova hudba je velmi specifická a hodí se do té atmosféry. To, že někdy jde schválně proti tomu obrazu, například při té postelové scéně Vicy a Johannese, která byla docela drsně natočená, což chápu, protože režisér chtěl podpořit ten princip toho všeho kolem, tak v momentě, kdy k tomu Ondřej dodal hudbu, která jde přesně proti tomu, tak se tam vytvořil ten kontrast, který to najednou úplně otočil. Protože kdybychom tu scénu měli brát vážně, tak by to bylo naprosto příšerné. Ale v zásadě ten nadhled té hudby mě donutil, abych to brala nadlehčeně. Tak, že si s tím tématem vlastně hraje.

FDb: Vnímáte Oskara, kterého hraje Ondřej Brzobohatý, jako kladnou nebo jako zápornou postavu?
Monika Kristl: Ani tak, ani tak. Kromě pánů od STB a paní vedoucí studia můžete mít pro všechny postavy v tom filmu pochopení. A to je na tom filmu pro mě cenné, že nejde o to moralizovat a ukázat, že ten je špatný a ten je dobrý. Ale spíše ukázat, že taková byla doba, taková byla atmosféra. A každý se zařadil podle své povahy. Někdo to měl těžší, někdo to měl lehčí. A postava Oskara, kterému šlo o to zpívání a měl rád tu show, tak to bylo naprosto čisté. A v zásadě mu nemůžete nic vytknout.

FDb: V té jeho poslední scéně ale ve filmu pronese takovou věc, která naznačuje, že by spíše mohl být brán spíše jako záporák …
Monika Kristl: No, tam promluvilo ego té postavy. Chtěl prostě být dobrý a chtěl, aby mu tleskali. Je to záporné? On neudělal nic špatného. Na nikoho nic neprásknul, nikoho do ničeho netlačil. Možná v tenhle moment tu holku trochu vydíral.

FDb: Vica Kerekes je ve filmu předabovaná. Co vás vedlo k tomuhle rozhodnutí? Přeci jen tehdy bylo Československo a ona mluví normálně slovensky, takže se nabízelo, že by to bylo stejně autentické, jako s tím českým dabingem.
Monika Kristl: My jsme ji potřebovali předabovat, protože nemluví německy. A my jsme potřebovali, aby herci byli schopní hrát jak v českém, tak v německém jazyce. To samé platilo pro Davida Novotného.

FDb: S jakým počtem diváků byste byli spokojení?
Monika Kristl: No, to je tedy otázka. Já to nechávám otevřené, protože jsem sama zvědavá.

FDb: Co byste byla ráda, aby si diváci z filmu odnesli?
Monika Kristl: Já bych chtěla, aby si diváci prožili atmosféru šedesátých let a aby se vcítili do postav žijících v té době. A možná se sami sebe zeptali, jestli náhodou v takovém podobném režimu nežijeme i dneska.

FDb: Vy jste spoluzakladatelka společnosti Dawson Films. Proč právě to ‚Dawson‘?
Monika Kristl: Jo, tak to je stará historka. (smích) Původními zakladeteli Dawson Films byli David Ondříček, Tomáš Mašín a Dan Netušil. A Dawson je přezdívka, kterou měl David od Miloše Formana.

FDb: Vy jste pravnučka Vlasty Buriana, ale věnujete se filmové produkci. Herectví vás nikdy nelákalo?
Monika Kristl: Já jsem hrála, když jsem byla malá. Dokonce jsem byla přesvědčená, že půjdu studovat DAMU a byla jsem domluvená s Borisem Rösnerem, že mě připraví na zkoušky. A v tu chvíli mi došlo, že bych byla ale fakt špatná herečka. (úsměv)

FDb: Jenom neříkejte …
Monika Kristl: Já mám tuhle svoji práci ráda. Myslím si, že umím porozumět hercům a tvůrcům, že se umím vžít do jejich role a situace, a zároveň rozumím světu obchodu a produkce. A přijde mi skvělé, že dokážu tyhle dva neslučitelné světy propojovat. Někdy to dá práci, někdy to bolí, ale když se to podaří, tak z toho mám obrovskou radost.

FDb: Máte některý z filmů Vlasty Buriana nejradši?
Monika Kristl: Já když jsem byla malá, tak jsem si ho pletla s Jindřichem Plachtou, což byl v rámci rodiny obrovský průšvih, když nepoznáte tatínkova dědečka. Nikdo mě za to sice nehuboval, ale já jsem se cítila špatně.

FDb: Chystáte už nějaký další projekt?
Monika Kristl: Chystám dva projekty. Oba mají stejného autora Jirku Mádla. A jeden z těch dvou projektů je dokonce zase ze šedesátých let. Asi mi toho bylo málo, takže potřebuju ještě „do druhé nohy“, jak se říká.

FDb: Můžete něco nastínit k příběhu?
Monika Kristl: To bych asi ještě počkala. Ale oba ty projekty, které s Jirkou připravujeme, jsou velmi rozdílné a oba dva mají něco svého a specifického. Ale prozradím, že jeden projekt je ze současnosti a příběhem i tématem je hodně na hraně, a ten ze šedesátých let je z novinářského prostředí zahraniční redakce Československého rozhlasu.

FOTO: Falcon