Kategorie: Ostatní
Recenze: Orel Eddie
Autor: Tomáš Kordík -
Už odmalička byl Michael „Eddie“ Edwards (dobrý Taron Egerton) velkým sportovním 
nadšencem. Jeho snem bylo dostat se na letní olympiádu. Jenomže talentu zrovna mnoho nepobral, takže musel všechno dohnat pílí a zarputilostí. Když to stejně nešlo, rozhodnul se, že to zkusí na olympiádě zimní. Sjezdové lyžování ovšem taky nebylo tou nejsprávnější disciplínou. A co takhle skoky na lyžích? To by možná šlo. I když záběry na videu ukazují, že si provozováním tohoto sportu může pořádně natlouct. (Pamatujme, že se píší 80. léta, takže se jedná o skutečně nebezpečnou věc.)
Skokanů měli tehdy v Anglii asi tolik, kolik my máme teď profesionálních jachtařů. Čili
optimální podmínky na trénování bude nutné hledat jinde. Vybere si německý Garmisch-Partenkirchen (!), kde se setká nejprve s „Létajícím Finem“ Mattim Nykänenem, a poté s Bronsonem Pearym, jenž svůj talent prohýřil. Nadšení pro věc a odhodlání u klučiny s brýlemi ho přesvědčí, aby mu dal několik rad a lekcí. Rozhodně se ale nedá tvrdit, že se jedná o hlavního strůjce toho, že se Eddie dostal až na olympijské hry do Calgary, jelikož za to si mohl díky svému přístupu sám.
Myslím, že v dnešní době by měl být brán mnohými za vzor. Tedy ten přístup spočívají v tom
nenechat se odradit neúspěchem. Tedy takhle, v historii kinematografie jsme mohli vidět i působivější sportovní příběhy (včetně těch podle skutečné události). A v některých se dokonce absolutní outsider vyšplhal až na samotný vrchol. V těchto příbězích měli ovšem hlavní hrdinové nezpochybnitelný talent pro svou disciplínu. Orel Eddie ho neměl, takže poselství tohoto bijáku se opravdu musí hledat v tom, že když chceme něčeho dosáhnout, nesmíme se nechat zlomit tím, že to třeba zrovna nejde podle představ. Jednou se to podaří! A je jedno, že ostatní nám nevěří – důležité je, abychom si věřili sami! Eddie se chtěl olympiády v coubertinovském heslu pouze zúčastnit. Nicméně kdyby si usmyslel, že vyhraje (zlatou) medaili, dost možná by se mu to povedlo. Buď v Albertville, nebo v Lillehammeru. Jelikož v době OH v Calgary skákal teprve nějakých 20 měsíců, místo 20 roků, jako většina ostatních.
Ono sednout si na ten můstek a spustit se poprvé dolů, to chce samo o sobě odvahu. Eddie to
řešil tak, že požádal kolegu, aby do něj strčil. Jenomže se nedopatřením pustil a ošklivě spadnul. A po pádu bývá tuplem složité zase skákat. Jan Mazoch by mohl vyprávět. Ale Eddie do toho šel zas a vlastně teprve na olympiádě skákal poprvé z můstku s konstrukčním bodem 90 metrů. Film ale neprozradí, kolikátý skončil, ani jak se to s jeho kariérou vyvíjelo dál. Zato připomene, jak získal svou přezdívku, a že se mu při zakončovacím ceremoniálu dostalo obrovské pocty, když prezident organizačního výboru her Frank King prohlásil: „Překonali jste světové rekordy a vylepšili si osobní výkony. Někteří z vás dokonce vzlétli jako orel.“
Ovšem jestli naopak zahajovací ceremoniál skutečně promeškal proto, že se (ač jinak abstinent)
nechal vyhecovat ostatními z britského týmu a opilý spal v prádelně, nebo jestli při trénincích myslel na Bo Derek, toť otázka. Spíše se jedná o fikci, jelikož to působí jako typická ukázka suchého anglického humoru, který prostupuje téměř celým filmem. Sám jsem si už zhruba před pěti šesti rokama říkal, že by bylo dobré, kdyby vzniknul biják pojednávající o skoku na lyžích (spíše než o Eddiem Edwardsovi a Bronsonu Pearym mohl vyprávět o Jiřím Raškovi a Zdeňku Remsovi). V Orlovi Eddiem, jenž mimochodem nabízí na discích zajímavé bonusové materiály, jsou skoky natočené dobře (zvláště ten v podání Hugha Jackmana :-) ), i když není úplně jasně vysvětleno, jak to přesně je s těmi kvalifikačními a vlastně i soutěžními (byly už tenkrát závody dvoukolové?).
Dále se nelze zbavit dojmu, že tvůrci nevěnovali příliš pozornosti historii tohoto sportu. Přeci
jen V-styl (skok se špičkami lyží nikoliv podélně, ale od sebe) a telemark (doskok s předkročením) začaly hrát prim až o něco později. Místo toho tu máme postavu mírně tuctovou postavu bývalého skokana se slibnou budoucností, který propadl a dělá v Ga-Pa správce. A chlastá. Zřejmě kvůli tomu, že před nějakýma dvaceti rokama zklamal svého kouče a toto trauma si pořád táhne s sebou. Hugha Jackmana jsme už viděli ve spoustě lepších rolí. Nicméně alespoň tu má cameo Christopher Walken (byť jakožto ten Jackmanův kouč a zároveň televizní expert k těm pravidlům taky nic neřekne, a Jim Broadbent jakbysmet).
Orel Eddie správně ukazuje, že když máte svůj sen a chcete něco dokázat, máte se toho držet a nenechat ze sebe udělat štukatéra, i když si to přeje váš otec. Ačkoli je tenhle počin trochu výjimečný v tom, že se skutečně soustředí jen a pouze na sport a neobsahuje žádnou romantickou linku (byť se potencionálně nabízela ta s majitelkou hospody Petrou), ke kvalitám takových Kokosů na sněhu má hodně daleko. A to píšu i přesto, že pocházím z města, kde se nacházejí skokanské můstky, takže mám k tomuto sportu blíže, než třeba většina z těch, kteří pocházejí z měst, kde žádné skokanské můstky nejsou.
FOTO: CinemArt
nadšencem. Jeho snem bylo dostat se na letní olympiádu. Jenomže talentu zrovna mnoho nepobral, takže musel všechno dohnat pílí a zarputilostí. Když to stejně nešlo, rozhodnul se, že to zkusí na olympiádě zimní. Sjezdové lyžování ovšem taky nebylo tou nejsprávnější disciplínou. A co takhle skoky na lyžích? To by možná šlo. I když záběry na videu ukazují, že si provozováním tohoto sportu může pořádně natlouct. (Pamatujme, že se píší 80. léta, takže se jedná o skutečně nebezpečnou věc.)Skokanů měli tehdy v Anglii asi tolik, kolik my máme teď profesionálních jachtařů. Čili
optimální podmínky na trénování bude nutné hledat jinde. Vybere si německý Garmisch-Partenkirchen (!), kde se setká nejprve s „Létajícím Finem“ Mattim Nykänenem, a poté s Bronsonem Pearym, jenž svůj talent prohýřil. Nadšení pro věc a odhodlání u klučiny s brýlemi ho přesvědčí, aby mu dal několik rad a lekcí. Rozhodně se ale nedá tvrdit, že se jedná o hlavního strůjce toho, že se Eddie dostal až na olympijské hry do Calgary, jelikož za to si mohl díky svému přístupu sám.Myslím, že v dnešní době by měl být brán mnohými za vzor. Tedy ten přístup spočívají v tom
nenechat se odradit neúspěchem. Tedy takhle, v historii kinematografie jsme mohli vidět i působivější sportovní příběhy (včetně těch podle skutečné události). A v některých se dokonce absolutní outsider vyšplhal až na samotný vrchol. V těchto příbězích měli ovšem hlavní hrdinové nezpochybnitelný talent pro svou disciplínu. Orel Eddie ho neměl, takže poselství tohoto bijáku se opravdu musí hledat v tom, že když chceme něčeho dosáhnout, nesmíme se nechat zlomit tím, že to třeba zrovna nejde podle představ. Jednou se to podaří! A je jedno, že ostatní nám nevěří – důležité je, abychom si věřili sami! Eddie se chtěl olympiády v coubertinovském heslu pouze zúčastnit. Nicméně kdyby si usmyslel, že vyhraje (zlatou) medaili, dost možná by se mu to povedlo. Buď v Albertville, nebo v Lillehammeru. Jelikož v době OH v Calgary skákal teprve nějakých 20 měsíců, místo 20 roků, jako většina ostatních.Ono sednout si na ten můstek a spustit se poprvé dolů, to chce samo o sobě odvahu. Eddie to
řešil tak, že požádal kolegu, aby do něj strčil. Jenomže se nedopatřením pustil a ošklivě spadnul. A po pádu bývá tuplem složité zase skákat. Jan Mazoch by mohl vyprávět. Ale Eddie do toho šel zas a vlastně teprve na olympiádě skákal poprvé z můstku s konstrukčním bodem 90 metrů. Film ale neprozradí, kolikátý skončil, ani jak se to s jeho kariérou vyvíjelo dál. Zato připomene, jak získal svou přezdívku, a že se mu při zakončovacím ceremoniálu dostalo obrovské pocty, když prezident organizačního výboru her Frank King prohlásil: „Překonali jste světové rekordy a vylepšili si osobní výkony. Někteří z vás dokonce vzlétli jako orel.“Ovšem jestli naopak zahajovací ceremoniál skutečně promeškal proto, že se (ač jinak abstinent)
nechal vyhecovat ostatními z britského týmu a opilý spal v prádelně, nebo jestli při trénincích myslel na Bo Derek, toť otázka. Spíše se jedná o fikci, jelikož to působí jako typická ukázka suchého anglického humoru, který prostupuje téměř celým filmem. Sám jsem si už zhruba před pěti šesti rokama říkal, že by bylo dobré, kdyby vzniknul biják pojednávající o skoku na lyžích (spíše než o Eddiem Edwardsovi a Bronsonu Pearym mohl vyprávět o Jiřím Raškovi a Zdeňku Remsovi). V Orlovi Eddiem, jenž mimochodem nabízí na discích zajímavé bonusové materiály, jsou skoky natočené dobře (zvláště ten v podání Hugha Jackmana :-) ), i když není úplně jasně vysvětleno, jak to přesně je s těmi kvalifikačními a vlastně i soutěžními (byly už tenkrát závody dvoukolové?).Dále se nelze zbavit dojmu, že tvůrci nevěnovali příliš pozornosti historii tohoto sportu. Přeci
jen V-styl (skok se špičkami lyží nikoliv podélně, ale od sebe) a telemark (doskok s předkročením) začaly hrát prim až o něco později. Místo toho tu máme postavu mírně tuctovou postavu bývalého skokana se slibnou budoucností, který propadl a dělá v Ga-Pa správce. A chlastá. Zřejmě kvůli tomu, že před nějakýma dvaceti rokama zklamal svého kouče a toto trauma si pořád táhne s sebou. Hugha Jackmana jsme už viděli ve spoustě lepších rolí. Nicméně alespoň tu má cameo Christopher Walken (byť jakožto ten Jackmanův kouč a zároveň televizní expert k těm pravidlům taky nic neřekne, a Jim Broadbent jakbysmet).Orel Eddie správně ukazuje, že když máte svůj sen a chcete něco dokázat, máte se toho držet a nenechat ze sebe udělat štukatéra, i když si to přeje váš otec. Ačkoli je tenhle počin trochu výjimečný v tom, že se skutečně soustředí jen a pouze na sport a neobsahuje žádnou romantickou linku (byť se potencionálně nabízela ta s majitelkou hospody Petrou), ke kvalitám takových Kokosů na sněhu má hodně daleko. A to píšu i přesto, že pocházím z města, kde se nacházejí skokanské můstky, takže mám k tomuto sportu blíže, než třeba většina z těch, kteří pocházejí z měst, kde žádné skokanské můstky nejsou.
FOTO: CinemArt
