Kategorie: Ostatní
Recenze: Přineste mi hlavu Alfreda Garcii
Autor: Tomáš Kordík -
U rybníčku/jezírka pohodlně polehává těhotná Theresa, dcera vlivného majitele haciendy El 
Jefeho (Emilio Fernández). Společnost jí dělají pouze kachny. Těžko soudit, v jakém období se zhruba nacházíme, dokud se na scéně neobjeví poskoci, aby mladou ženu odvedli před otce. Ten po ní chce jediné – jméno člověka, který ji zbouchnul. S odpovědí otálí, a tak jí tatíček nechá zlomit ruku. Teprve potom prozradí jméno otce svého dítěte, načež El Jefe pronese tu nejvíc nejdůležitější větu celého filmu: „Tráiganme la cabeza de Alfredo Garcia,“ neboli „Přineste mi hlavu Alfreda Garcii“.
Jiní nohsledi a k tomu dva zabijáci tedy putují Mexikem a hledají. Až se dostanou do města
Tlaquepaque, kde v baru na piáno hraje ve svých velkých slunečních brýlích a stylovém obleku ztroskotanec Bennie (výborný Warren Oates). Když se dozví o nabídce, že za tu část těla dostane nemalý finanční obnos, okamžitě po ní skočí. S sebou na cestu 1962 Chevrotelem Impala Convertible, aniž by přesně věděla, o co jde, vezme i svou známou, společnici Elitu (Isela Vega). Ta se s Albertem znala, a tudíž ví, že se s autem zřítil z útesu a už leží pod drnem. Měla by to tedy být snadná práce, když se nemůže bránit. Jenže okolnosti stavějí Benniemu do cesty překážky, s jakými nebude úplně jednoduché se vypořádat. Přeci jen, na Alovu hlavu nemá monopol a není jediný, kdo by si s ní chtěl popovídat.
Proč vůbec chce El Jefe tolik hlavu týpka, co mu svedl dceru, když – jak uvidíme v závěru –
svoje už narozené vnouče má tolik rád? To není úplně ta správná otázka, když vezmeme v potaz fakt, že Sam Peckinpah natočil za svou kariéru čtrnáct filmů, přičemž pouze u dvou nemusel svádět žádné bitvy s producenty. Prvním byla Balada o Cable Hogueovi, druhým právě Přineste mi hlavu Alfreda Garcii. Zmíněný MacGuffin by tak v podstatě od určitého momentu měl být symbolem napravení pro Bennieho, potažmo vykoupení pro Sama Peckinpaha, jenž byl označován za propagátora násilí a vysloužil si přezdívku „Krvavý Sam“. (Nutno znovu podotknout, že například v Robertu Rodriguezovi či Quentinu Tarantinovi našel do značné míry své následovníky.)
Hrdinové jeho filmů jsou v některých případech jen zdánlivě ztracené existence, které se pod
vlivem okolností rozhodnou udělat morálně správnou věc. A když to protistrana nechápe, někdy se to bez krvavého násilí, které je lidstvu bohužel tolik vlastní, zkrátka neobejde. A vlastní mu bylo ani tenkrát v 70. letech, tedy v období Nového Hollywoodu, kdy draví, talentovaní tvůrci natáčeli filmy s hlubší myšlenkou. A že to byla skvělá doba pro natáčení filmů! Ty Samovy však nebyly většinou hojně navštěvované, protože je dost kritiků odsoudilo. Možná se nad nimi nechtěla zamyslet i kvůli té jeho pověsti a pozdějším problémům s drogami a alkoholem.
Přitom co se Přineste mi hlavu Alfreda Garcii týče, výsledek mohl být ještě brutálnější a
explicitnější. Kupříkladu scéna vykopání hrobu a useknutí hlavy je hodně střídmá, i proto, že se během ní cosi stane. To, co následuje poté, jest ovšem mnohem zásadnější. A další věc: useknutou hlavu nikdy neuvidíme celou. V celém filmu se pak objevuje zhruba dvacet mrtvol. Režisér samozřejmě využívá svůj slow-motion trademark, ale sem tam nám do cesty postaví nějakou překážku. Sam Peckinpah si byl nepochybně velice dobře vědom toho, že mohl přitvrdit, nicméně pak by poněkud zapadla ona výše nastíněná myšlenka.
Tento počin však věnuje prostor i lásce mezi Benniem a Elitou, tak jako Balada o Cable Hogueovi romanticky rozvíjí vztah mezi titulním hrdinou a prostitutkou Hildy. Nachází se tu kupříkladu
dlouhá scéna pikniku, kde se probírají věci jako štěstí nebo místa, kde se jim kdy líbilo. Vzhledem k tomu, co se chystají udělat (byť ona je v tom víceméně nevinně), je to trochu cynická, pokřivená romance, avšak nikoli ve stylu pozdějších Takových normálních zabijáků. Bennie si uvědomí, že ji má opravdu rád, takže zdánlivě nadbytečná scéna s motorkáři (z nichž jednoho ztvárňuje právě Kris Kristofferson), má své opodstatnění. Stejně jako ta ve sprše, jež se svým vyznění nepochybně vryje do paměti.
Přineste mi hlavu Alfreda Garcii je film, ze kterého jsem tehdy v roce 2011, když jsem ho viděl poprvé, byl fakt hodně nadšený. Ani po třetím zhlédnutí neztratil příliš ze své působivosti, přestože Sam Peckinpah natočil podle mě minimálně tři ještě o něco lepší kousky. Tenhle může někomu připadat bizarní, jinému úžasný, dalšímu kontroverzní a nepříjemný, za což bude moct i ta mexická krajina a všudypřítomné vedro, jaké useknutým hlavám rozhodně nesvědčí. Proto je třeba opakovaně ledovat. Kdepak, Přineste mi hlavu Alfreda Garcii je neopakovatelný film, jaký určitě stojí za zamyšlení (včetně závěrečného záběru) a mělo by se o něm vědět!
FOTO: cinema.de
Jefeho (Emilio Fernández). Společnost jí dělají pouze kachny. Těžko soudit, v jakém období se zhruba nacházíme, dokud se na scéně neobjeví poskoci, aby mladou ženu odvedli před otce. Ten po ní chce jediné – jméno člověka, který ji zbouchnul. S odpovědí otálí, a tak jí tatíček nechá zlomit ruku. Teprve potom prozradí jméno otce svého dítěte, načež El Jefe pronese tu nejvíc nejdůležitější větu celého filmu: „Tráiganme la cabeza de Alfredo Garcia,“ neboli „Přineste mi hlavu Alfreda Garcii“.Jiní nohsledi a k tomu dva zabijáci tedy putují Mexikem a hledají. Až se dostanou do města
Tlaquepaque, kde v baru na piáno hraje ve svých velkých slunečních brýlích a stylovém obleku ztroskotanec Bennie (výborný Warren Oates). Když se dozví o nabídce, že za tu část těla dostane nemalý finanční obnos, okamžitě po ní skočí. S sebou na cestu 1962 Chevrotelem Impala Convertible, aniž by přesně věděla, o co jde, vezme i svou známou, společnici Elitu (Isela Vega). Ta se s Albertem znala, a tudíž ví, že se s autem zřítil z útesu a už leží pod drnem. Měla by to tedy být snadná práce, když se nemůže bránit. Jenže okolnosti stavějí Benniemu do cesty překážky, s jakými nebude úplně jednoduché se vypořádat. Přeci jen, na Alovu hlavu nemá monopol a není jediný, kdo by si s ní chtěl popovídat.Proč vůbec chce El Jefe tolik hlavu týpka, co mu svedl dceru, když – jak uvidíme v závěru –
svoje už narozené vnouče má tolik rád? To není úplně ta správná otázka, když vezmeme v potaz fakt, že Sam Peckinpah natočil za svou kariéru čtrnáct filmů, přičemž pouze u dvou nemusel svádět žádné bitvy s producenty. Prvním byla Balada o Cable Hogueovi, druhým právě Přineste mi hlavu Alfreda Garcii. Zmíněný MacGuffin by tak v podstatě od určitého momentu měl být symbolem napravení pro Bennieho, potažmo vykoupení pro Sama Peckinpaha, jenž byl označován za propagátora násilí a vysloužil si přezdívku „Krvavý Sam“. (Nutno znovu podotknout, že například v Robertu Rodriguezovi či Quentinu Tarantinovi našel do značné míry své následovníky.)Hrdinové jeho filmů jsou v některých případech jen zdánlivě ztracené existence, které se pod
vlivem okolností rozhodnou udělat morálně správnou věc. A když to protistrana nechápe, někdy se to bez krvavého násilí, které je lidstvu bohužel tolik vlastní, zkrátka neobejde. A vlastní mu bylo ani tenkrát v 70. letech, tedy v období Nového Hollywoodu, kdy draví, talentovaní tvůrci natáčeli filmy s hlubší myšlenkou. A že to byla skvělá doba pro natáčení filmů! Ty Samovy však nebyly většinou hojně navštěvované, protože je dost kritiků odsoudilo. Možná se nad nimi nechtěla zamyslet i kvůli té jeho pověsti a pozdějším problémům s drogami a alkoholem.Přitom co se Přineste mi hlavu Alfreda Garcii týče, výsledek mohl být ještě brutálnější a
explicitnější. Kupříkladu scéna vykopání hrobu a useknutí hlavy je hodně střídmá, i proto, že se během ní cosi stane. To, co následuje poté, jest ovšem mnohem zásadnější. A další věc: useknutou hlavu nikdy neuvidíme celou. V celém filmu se pak objevuje zhruba dvacet mrtvol. Režisér samozřejmě využívá svůj slow-motion trademark, ale sem tam nám do cesty postaví nějakou překážku. Sam Peckinpah si byl nepochybně velice dobře vědom toho, že mohl přitvrdit, nicméně pak by poněkud zapadla ona výše nastíněná myšlenka.Tento počin však věnuje prostor i lásce mezi Benniem a Elitou, tak jako Balada o Cable Hogueovi romanticky rozvíjí vztah mezi titulním hrdinou a prostitutkou Hildy. Nachází se tu kupříkladu
dlouhá scéna pikniku, kde se probírají věci jako štěstí nebo místa, kde se jim kdy líbilo. Vzhledem k tomu, co se chystají udělat (byť ona je v tom víceméně nevinně), je to trochu cynická, pokřivená romance, avšak nikoli ve stylu pozdějších Takových normálních zabijáků. Bennie si uvědomí, že ji má opravdu rád, takže zdánlivě nadbytečná scéna s motorkáři (z nichž jednoho ztvárňuje právě Kris Kristofferson), má své opodstatnění. Stejně jako ta ve sprše, jež se svým vyznění nepochybně vryje do paměti.Přineste mi hlavu Alfreda Garcii je film, ze kterého jsem tehdy v roce 2011, když jsem ho viděl poprvé, byl fakt hodně nadšený. Ani po třetím zhlédnutí neztratil příliš ze své působivosti, přestože Sam Peckinpah natočil podle mě minimálně tři ještě o něco lepší kousky. Tenhle může někomu připadat bizarní, jinému úžasný, dalšímu kontroverzní a nepříjemný, za což bude moct i ta mexická krajina a všudypřítomné vedro, jaké useknutým hlavám rozhodně nesvědčí. Proto je třeba opakovaně ledovat. Kdepak, Přineste mi hlavu Alfreda Garcii je neopakovatelný film, jaký určitě stojí za zamyšlení (včetně závěrečného záběru) a mělo by se o něm vědět!
FOTO: cinema.de
