Vertical Entertainment
Kategorie: Kino
Recenze: Dunkerk
Autor: Tomáš Kordík -
V roce 1940 bylo na 400 000 vojáků z řad spojenců zahnáno německou armádou až k moři u 
městečka Dunkerk. A co dál? Jak se odtud dostat do relativního bezpečí v Anglii? Nebylo, kam dále utéct. Hitler měl nepřítele jako na talíři. Avšak Němci se překvapivě také zastavili, čímž umožnili mohutnou evakuaci, která vešla do dějin jako „Dunkerský zázrak“. Přesně o něj v tomto filmu půjde, přičemž budeme sledovat dění nejen na pláži a na přilehlém molu, kde se nachází Kenneth Branagh, ale také na lodích, kam se dostane Cillian Murphy, a ve vzduchu, protože tam poletuje Tom Hardy.
Známé herce, z nichž někteří už s režisérem spolupracovali, ve filmu uvidíme. K těm
jmenovaným přidejme ještě Marka Rylance. Nicméně o nikom z nich se nedá tvrdit, že by hrál hlavní roli. On tu vlastně nikdo nehraje hlavní roli (ani Fionn Whitehead, ani ten týpek z One Direction). Podobně jako Sergej Ejzenštein v Křižníku Potěmkin, i Christopher Nolan prezentuje kolektivního hrdinu. Počin ruského režiséra proslul revoluční střihovou metodou tzv. „montáže atrakcí.“ V tomto od Brita nepravidelně střídáme dění na těch třech zmíněných „frontách“, zřejmě pro zobrazení válečného chaosu, což ovšem může být hodně matoucí. Mimochodem, matoucí je i závěrečný záběr, neboť vypadá, že ve filmu zůstal omylem.
Nicméně i kdyby Nolan do této skladby vestřihnul záběry z Teletubbies, stejně by opět
byli mnozí naprosto nadšení a považovali by to za geniální majstrštyk. A tak jako Interstellar, ani Dunkerk na mě nepůsobil dojmem, že bych sledoval regulérní hraný film, jako spíše nějaké dokudrama, které se mě snaží přesvědčit o tom, že sleduju něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl. Tohle je opravdu dokonalý trik! Tady totiž navíc v podstatě o nikom z vojáků nic nevíme, což je další příčina toho, proč pro mě film z emotivního hlediska nefungoval podle režisérových představ. Vlastně mi bylo i jedno, jestli se třeba nějaká z postav dostane do zajetí.
A o to obtížnější je pochopit motivace a jednání postav. Někdy to působí dojmem, že si tvůrce
řekl: „Tahle postava bude charakterově takováhle, protože ten devadesátiletý pamětník, co jsem s ním mluvil, mi říkal, že se tam tenkrát s takovým člověkem setkal.“ Jenže ten pamětník byl buď na zemi, nebo na moři, nebo ve vzduchu – rozhodně nebyl všude najednou. V rámci celkového konceptu to pak působí hodně rozpačitě. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o nějaké kompaktní ucelené dílo. Mohlo by být, kdyby se věnovala zvýšená pozornost práci s časem (na což se v úvodu upozorňuje). Spíše to působí – a to podle mě platí i pro předchozí Nolanova díla – že se psaní scénáře chopil nadšenec a zanesl do něj mnohé z toho, co ho v daný moment napadlo.
Coby režisér jakoby se Nolan pokaždé soustředil spíše na ty technické aspekty a jiné, jako
kupříkladu práci s herci, ponechával napospas osudu/náhodě (i proto si myslím, že kdyby Dunkerk režíroval třeba Denis Villeneuve, dopadlo by to podobně, leč v klasickém slova smyslu filmověji a tím pádem srozumitelněji a hlavně upřímněji, bez těch snach o rádoby inovaci, jež vlastně není inovací – jakožto pocta, jíž chce Dunkerk být, by to stoprocentně fungovalo). Nepomáhá ani obsazení vzhledově podobných herců, jelikož v tom klidně může divák začít hledat psychologický podtext, který ovšem neexistuje. Vlastně úplně nejlepší scénu spatříme hned na začátku. Hrstka vojáků v ní jde ulicemi Dunkerku, načež je přepadne nepřátelská palba. Všichni padnou, kromě toho jednoho, který – podle toho, co uvidíme dále – je buď neskutečný klikař, nebo latentní superhrdina. Do toho ještě uvidíme pár obrázků, které budou asi leckomu připadat cool nebo jinak zajímavé, nicméně ve výsledku je rozhodně předčí ty vcelku četné dlouhé ustarané pohledy do dáli.
V případě Dunkerku se ještě musí zmínit fakt, že pražské kino IMAX jest jedním z mála, které
promítne film ze 70mm pásu, což znamená, že se obraz roztáhne na celý prostor plátna (25x14 metrů). Zvláště letecké záběry pak z tohoto pohledu představují nevšední zážitek, byť to není taková pecka, jako u Interstellaru. Bohužel nám tu vzniká ten samý problém, jako u tohoto Nolanova předchozího filmu. A sice, že ne všechno bylo natočeno IMAX kamerami, takže především v závěru Dunkerku se stalo, že se hodně střídá plná a standardní velikost. Ona to určitě není sranda s nimi natáčet, ale když už, tak už. Takovýto polovičatý přístup prostě není dobrý. A zase může trochu mást.
Dunkerk bude znovu ve světě samozřejmě ukrutně oslavovaným dílem, což ostatně bylo jasné už dlouho před jeho uvedením. A to se po velmi, velmi dlouhé době jedná o první nolanovský počin pod dvě hodiny. A zřejmě o vůbec první, jaký natočil podle skutečné události (byť v Dokonalém triku vystupují nějaké reálné postavy). A pochopitelně ho doprovází ta vábnička, že „všechno, co se dnes v souvislosti s druhou světovou válkou slaví, by se bez dunkerkské evakuace nestalo.“ Hezké, akorát to samé se tvrdí i o Stalingradu a dalších pěti šesti bitvách. V této recenzi jsem byl možná osobnější než obvykle. Rozhodně nikomu neberu, aby byl z Dunkerku nadšený. Ale nemužu si pomoct – Christopher Nolan je prostě pro mě nejpřeceňovanějším režisérem současnosti a těžko s ním hledám společnou řeč (jako bych mluvil česky a on svahilsky). Říkal jsem si, že bych jeho další projekty už ignoroval, ale musím napsat, že mě docela zajímá, s čím kritiky a diváky ošálí zase příště.
FOTO: Vertical Entertainment
městečka Dunkerk. A co dál? Jak se odtud dostat do relativního bezpečí v Anglii? Nebylo, kam dále utéct. Hitler měl nepřítele jako na talíři. Avšak Němci se překvapivě také zastavili, čímž umožnili mohutnou evakuaci, která vešla do dějin jako „Dunkerský zázrak“. Přesně o něj v tomto filmu půjde, přičemž budeme sledovat dění nejen na pláži a na přilehlém molu, kde se nachází Kenneth Branagh, ale také na lodích, kam se dostane Cillian Murphy, a ve vzduchu, protože tam poletuje Tom Hardy.Známé herce, z nichž někteří už s režisérem spolupracovali, ve filmu uvidíme. K těm
jmenovaným přidejme ještě Marka Rylance. Nicméně o nikom z nich se nedá tvrdit, že by hrál hlavní roli. On tu vlastně nikdo nehraje hlavní roli (ani Fionn Whitehead, ani ten týpek z One Direction). Podobně jako Sergej Ejzenštein v Křižníku Potěmkin, i Christopher Nolan prezentuje kolektivního hrdinu. Počin ruského režiséra proslul revoluční střihovou metodou tzv. „montáže atrakcí.“ V tomto od Brita nepravidelně střídáme dění na těch třech zmíněných „frontách“, zřejmě pro zobrazení válečného chaosu, což ovšem může být hodně matoucí. Mimochodem, matoucí je i závěrečný záběr, neboť vypadá, že ve filmu zůstal omylem.Nicméně i kdyby Nolan do této skladby vestřihnul záběry z Teletubbies, stejně by opět
byli mnozí naprosto nadšení a považovali by to za geniální majstrštyk. A tak jako Interstellar, ani Dunkerk na mě nepůsobil dojmem, že bych sledoval regulérní hraný film, jako spíše nějaké dokudrama, které se mě snaží přesvědčit o tom, že sleduju něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl. Tohle je opravdu dokonalý trik! Tady totiž navíc v podstatě o nikom z vojáků nic nevíme, což je další příčina toho, proč pro mě film z emotivního hlediska nefungoval podle režisérových představ. Vlastně mi bylo i jedno, jestli se třeba nějaká z postav dostane do zajetí. A o to obtížnější je pochopit motivace a jednání postav. Někdy to působí dojmem, že si tvůrce
řekl: „Tahle postava bude charakterově takováhle, protože ten devadesátiletý pamětník, co jsem s ním mluvil, mi říkal, že se tam tenkrát s takovým člověkem setkal.“ Jenže ten pamětník byl buď na zemi, nebo na moři, nebo ve vzduchu – rozhodně nebyl všude najednou. V rámci celkového konceptu to pak působí hodně rozpačitě. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o nějaké kompaktní ucelené dílo. Mohlo by být, kdyby se věnovala zvýšená pozornost práci s časem (na což se v úvodu upozorňuje). Spíše to působí – a to podle mě platí i pro předchozí Nolanova díla – že se psaní scénáře chopil nadšenec a zanesl do něj mnohé z toho, co ho v daný moment napadlo.Coby režisér jakoby se Nolan pokaždé soustředil spíše na ty technické aspekty a jiné, jako
kupříkladu práci s herci, ponechával napospas osudu/náhodě (i proto si myslím, že kdyby Dunkerk režíroval třeba Denis Villeneuve, dopadlo by to podobně, leč v klasickém slova smyslu filmověji a tím pádem srozumitelněji a hlavně upřímněji, bez těch snach o rádoby inovaci, jež vlastně není inovací – jakožto pocta, jíž chce Dunkerk být, by to stoprocentně fungovalo). Nepomáhá ani obsazení vzhledově podobných herců, jelikož v tom klidně může divák začít hledat psychologický podtext, který ovšem neexistuje. Vlastně úplně nejlepší scénu spatříme hned na začátku. Hrstka vojáků v ní jde ulicemi Dunkerku, načež je přepadne nepřátelská palba. Všichni padnou, kromě toho jednoho, který – podle toho, co uvidíme dále – je buď neskutečný klikař, nebo latentní superhrdina. Do toho ještě uvidíme pár obrázků, které budou asi leckomu připadat cool nebo jinak zajímavé, nicméně ve výsledku je rozhodně předčí ty vcelku četné dlouhé ustarané pohledy do dáli.V případě Dunkerku se ještě musí zmínit fakt, že pražské kino IMAX jest jedním z mála, které
promítne film ze 70mm pásu, což znamená, že se obraz roztáhne na celý prostor plátna (25x14 metrů). Zvláště letecké záběry pak z tohoto pohledu představují nevšední zážitek, byť to není taková pecka, jako u Interstellaru. Bohužel nám tu vzniká ten samý problém, jako u tohoto Nolanova předchozího filmu. A sice, že ne všechno bylo natočeno IMAX kamerami, takže především v závěru Dunkerku se stalo, že se hodně střídá plná a standardní velikost. Ona to určitě není sranda s nimi natáčet, ale když už, tak už. Takovýto polovičatý přístup prostě není dobrý. A zase může trochu mást.Dunkerk bude znovu ve světě samozřejmě ukrutně oslavovaným dílem, což ostatně bylo jasné už dlouho před jeho uvedením. A to se po velmi, velmi dlouhé době jedná o první nolanovský počin pod dvě hodiny. A zřejmě o vůbec první, jaký natočil podle skutečné události (byť v Dokonalém triku vystupují nějaké reálné postavy). A pochopitelně ho doprovází ta vábnička, že „všechno, co se dnes v souvislosti s druhou světovou válkou slaví, by se bez dunkerkské evakuace nestalo.“ Hezké, akorát to samé se tvrdí i o Stalingradu a dalších pěti šesti bitvách. V této recenzi jsem byl možná osobnější než obvykle. Rozhodně nikomu neberu, aby byl z Dunkerku nadšený. Ale nemužu si pomoct – Christopher Nolan je prostě pro mě nejpřeceňovanějším režisérem současnosti a těžko s ním hledám společnou řeč (jako bych mluvil česky a on svahilsky). Říkal jsem si, že bych jeho další projekty už ignoroval, ale musím napsat, že mě docela zajímá, s čím kritiky a diváky ošálí zase příště.
FOTO: Vertical Entertainment
