Speciál: Rozhovory se Soňou Červenou a Olgou Sommerovou

Bohužel nebyl prostor pro další otázky, ale i tak to snad bude zajímavé počtení …
 
SOŇA ČERVENÁ (vlevo)

 

 

FDb: Mohla byste zavzpomínat na natáčení filmu Poslední mohykán?
Soňa Červená: (úsměv) Jé, tak já se pokusím, ale to už je strašně dlouho. Já jsem tehdy byla ještě strašně mladá a nezkušená. A můj otec byl kamarádem s režisérem Vladimírem Slavínským, a tak mě u něj prosadil. Čili to byla absolutní protekce. Vůbec jsem nevěděla, kde se svítí, kde se mluví a tak podobně. Ale nějak jsem se z toho vylhala a myslím si, že z toho byl docela pohodový film. A když jsem potom odešla do emigrace, tak moje jméno museli vymazat z toho obsazení, ale moji tvář samozřejmě vymazat nemohli, takže moje bezejmenná tvář tady u vás pořád byla, protože se to často promítalo a vysílalo.

FDb: Žádné filmové nabídky jste potom už nedostala?
Soňa Červená: Jak jste mohli vidět v tom dokumentu, tak já nejsem moc pro film. To producent Pavel Berčík mě pro ten film uhnal. (Pavel Berčík se připojil do rozhovoru s poznámkou, že hodlá Soňu Červenou ještě do jednoho filmu obsadit – pozn. aut.)

FDb: Říkala jste, že jednou z vašich největších hrdinek je Milada Horáková. Teď o ní půjde do kin celovečerní film s mezinárodním obsazením. Počítám, že se ho nenecháte ujít …
Soňa Červená: No určitě ne. Druhého listopadu je premiéra. (úsměv)
 

OLGA SOMMEROVÁ (vpravo)

 

FDb: Říkala jste, že k natočení dokumentu o Soně Červené vás inspiroval film Heleny Třeštíkové Zkáza krásou o herečce Lídě Baarové. I Soňa Červená se objevila v několika filmech, ale vy se této kapitole příliš nevěnujete. Je to tak, že jste se o tom vůbec nebavili nebo jste ten materiál do finálního sestřihu nezařadila? 
Olga Sommerová: Soňa Červená hrála, pokud vím, jenom v jednom filmu, a to byl Poslední mohykán a ta ukázka z toho filmu tam je. Soňa byla zpěvačka a šansoniérka a nikoliv úplně filmová herečka. Ta česká kariéra byla od doby, kdy nastoupila u Voskovce a Wericha v roce 1948 do představení Divotvorný hrnec, které pak hráli několik let. A pak se dala vlastně už na tu dráhu operní pěvkyně. Takže ona nebyla úplně filmovou herečkou, byla až posléze divadelní herečkou.

FDb: Jak dlouho jste ten film stříhali?
Olga Sommerová: Stříhali jsme ho dva měsíce s Jakubem Hejnou. A bylo to výborné, protože jsme si velmi rozuměli, jelikož jsme oba zastánci dramatického dokumentárního díla. Jakub je taky navíc muzikus, takže jsme si strašně rozuměli a dělali jsme na tom rádi. A u takovýchto velkých věci, které jsou vytvářeny se spoustou archivních záběrů a obrazových a zvukových záznamů a natáčení z roku 2005 a z roku 2016 … Takže je to taková složitá věc, ale nakonec z toho člověk vyloupne ten dramatický tvar.

FDb: V součtu s rokem 2005, jak dlouho jste se Soňou Červenou natáčela?
Olga Sommerová: V roce 2016 jsme neměli tolik natáčecích dní, ale měli jsme právě ten materiál z roku 2005 a já jsem je kombinovala naprosto bez bázně a hany, protože mi šlo o ten chronologický příběh.

FDb: Možná trochu záludná otázka. Co byste byla ráda, aby si z filmu Červená odnesli kupříkladu dnešní třicátníci?
Olga Sommerová: Tak já jsem ten film koncipovala jako osud jedné ženy, jedné umělkyně, na tom půdorysu dvacátého století, kdy Československo prošlo dvěma totalitními režimy, nacismem a komunismem. A také kvůli tomu, že Češi přišli o to umění, které pak Soňa dělala po celém světě. Takže co by si měli odnést? Pro mě jsou důležité dvě věci. Jednak si neustále připomínat, co to je totalita. Ve všech možných aspektech, do kterých zasahuje, to znamená i do umělecké tvorby. A druhá věc, že když člověk má talent, tak talent je zvýšená míra pracovitosti. To znamená, co všechno pro něj může udělat, aby se stal umělcem, který dává tomu publiku radost a štěstí a zážitky. Takže jde o to si uvědomit to, co Soňa říká, tedy jak jsou důležité píle a pokora.

FDb: Jak přesně to natáčení probíhalo? Dala jste jí třeba dopředu vědět, na co se jí budete chtít ptát?
Olga Sommerová: Tam nejde jenom o ptaní, tam jde i o ty situace. Jdeme do patologického ústavu, odkud v roce 1948 unesla mrtvou maminku. Jdeme do Národního divadla, kde ji neangažovali, protože se to nelíbilo komunistické partaji. Jdeme támhle a tuhle a vždycky podle toho, o čem chci tu sekvenci mít.

FDb: Ptám se i proto, že teď se hodně mluvilo o dokumentu Víta Klusáka s názvem Svět podle Daliborka. Říkal mi, že za Daliborkem s kamerou přijeli třeba po týdnu, on jim řekl, co se mezitím stalo, a pak si to vlastně znovu zinscenovali. Co si myslíte o tomhle přístupu?
Olga Sommerová: Já si myslím, že všechno je povoleno, protože ten dokumentární film se může udělat jako observační, může se tam stylizovat, inscenovat … Já myslím, že dokumentární film nemá jednu jedinou možnost, jak ho vytvářet, ale že se může dělat všemi možnými dostupnými způsoby. Ale já sama samozřejmě nejvíc ze všeho miluju autenticitu. Ta má takovou sílu, která může porazit i hraný film, který já obdivuju, jak ho lidé dělají. Můžou ho připravit, vymyslet, natočit se vším, co si zamanou. Ale ta autenticita člověku připomíná jeho vlastní život a zážitky. A to má velikou sílu!

FDb: Ptal jsem se i paní Třeštíkové, zeptám se i vás. Nikdy vás nelákalo natočit hraný film?
Olga Sommerová: My s Helenou se shodujeme, že nás nikdy nelákalo natočit hraný film. Ale spousta dokumentaristů dělá obojí. Moje ročníky, když jsem učila na FAMU, tam bylo asi deset dokumentaristů, kteří začali hned po absolutoriu točit hrané filmy, na rozdíl od absolventů režie. Byli to scenáristé a dokumentaristé, kteří točili hrané filmy, takže já myslím, že ta touha natočit si hraný film je ve většině lidí. Ale my jsme takové pravověrné dokumentaristky. Nás to nikdy nelákalo a my milujeme dokumentární film!

FOTO: Aerofilms