Artcam
Kategorie: Kino
Recenze: Střídavá péče
Autor: Tomáš Kordík -
Jedná se totiž o drama vyznamenané na festivalu v Benátkách. U nás už bylo uvedeno v březnu 
na Febiofestu, kde rovněž opanovalo soutěžní sekci. A pokud jste ho tam viděli, tak víte, že vypráví o rozpadlé rodině Bessonových (s Lucem asi nemají nic polečného). Miriam, jíž si zahrála Léa Drucker, se nechala rozvést, protože manžel Antoine (Denis Ménochet) je psychicky labilní týpek s násilnickými sklony. Proto nikoho nepřekvapí, že jak zanedlouho osmnáctiletá dcera Jósephine, tak jedenáctiletý Julien zůstali u matky. Zakomplexovaný bývalý se cítí odstrčený, a protože soudkyně nepatří k nejbystřejším, ani k nejpečlivějším a nejzodpovědnějším, nařídí střídavou péči.
Synkovi se to nelíbí, ale to je asi tak vše, co s tím může dělat. Zároveň se nedá napsat, že by byl tento počin vyprávěn čistě z jeho pohledu. Nachází se tu dost scén, ve kterých se
vůbec neobjevuje, a když se objevuje s někým, většinou je méně výrazný herecký projev jeho představitele zcela zastíněn. Nutno dodat, že podat naprosto uvěřitelný výkon v těchto situacích, jaké si možná nedokáže představit ani většina dospělých, není jenom tak. Teprve až v poslední scéně z něho režisér dostal absolutní maximum, čímž svoji Střídavou péči de facto zachránil.
Existují hrané filmy, kterým dokumentárnější styl svědčí. A existují hrané filmy, kterým
dokumentárnější styl nesvědčí. Tenhle se řadí do té druhé sorty, na což z části doplácí i ten závěr, během kterého se dočkáme prakticky jenom jednoho subjektivního pohledu. Po úvodní delší scéně, ve které padne rozhodutí, volí režisér nezřídka dlouhé záběry, které přitom do určitého momentu nenabízejí ani napětí, ani potěchu z předvedených hereckých výkonů, ani realističtější zobrazení příběhu. Naopak pomalým tempem se některé scény (za všechny jmenujme oslavu) neúměrně natahují, a tím pádem příliš nezaujmou. Pouhé vyprávění obrazem navíc režisérovi v některých okamžicích nestačí k tomu, aby poodkryl přesné rozpoložení postav, ve smyslu jaké zrovna prožívají pocity a co si o dané situaci myslí.
Teprve až scéna, ve které dorazí Antoine s Julianem do nového bytu bývalé manželky, přestože
se klučina předtím snažil udělat maximum pro to, aby se tam otec nedostal, přinutí diváka naplno věnovat filmu pozornost. Nejprve nazlobeného muže, pomalu odhodlaného kdekomu zakroutit krkem, včetně vlastního dítěte, (těžko říct, jestli pod vlivem té vody z kohoutku, ale to asi ne) ze vteřiny na vteřinu popadne úzkost a před bývalou ženou a synem se rozbrečí s tím, že „se změnil“. Taková věc se samozřejmě může stát každému, protože všichni jsme jenom lidi a láska a s ní spojené emoce dokáží s člověkem pořádně zamávat.
Střídavá péče pak vrcholí už zmíněným vyhroceným finále, po kterém si uvědomíme, že takových Antoineů zřejmě běhá po světě dost a kolikrát třeba ani nemusejí být členy konkrétní rodiny. Pojem bezpečnost může být v dnešní době relativní. Vždyť nejen v hraných filmech, ale i v novinách jsme četli, případně v televizi viděli nebo v rádiu slyšely případy těch, kterým prostě pod vlivem nějaké nepříjemné zprávy nebo události hráblo a vydali se konat něco brutálního. Tohle je téma, které po zhlédnutí Střídavé péče určitě přinutí k zamyšlení, eventuálně ke koupi bytelnějších dveří. A kdo ví, možná také přinutí ženy, aby se lépe podívali, koho že si vlastně berou.
FOTO: Artcam
na Febiofestu, kde rovněž opanovalo soutěžní sekci. A pokud jste ho tam viděli, tak víte, že vypráví o rozpadlé rodině Bessonových (s Lucem asi nemají nic polečného). Miriam, jíž si zahrála Léa Drucker, se nechala rozvést, protože manžel Antoine (Denis Ménochet) je psychicky labilní týpek s násilnickými sklony. Proto nikoho nepřekvapí, že jak zanedlouho osmnáctiletá dcera Jósephine, tak jedenáctiletý Julien zůstali u matky. Zakomplexovaný bývalý se cítí odstrčený, a protože soudkyně nepatří k nejbystřejším, ani k nejpečlivějším a nejzodpovědnějším, nařídí střídavou péči.Synkovi se to nelíbí, ale to je asi tak vše, co s tím může dělat. Zároveň se nedá napsat, že by byl tento počin vyprávěn čistě z jeho pohledu. Nachází se tu dost scén, ve kterých se
vůbec neobjevuje, a když se objevuje s někým, většinou je méně výrazný herecký projev jeho představitele zcela zastíněn. Nutno dodat, že podat naprosto uvěřitelný výkon v těchto situacích, jaké si možná nedokáže představit ani většina dospělých, není jenom tak. Teprve až v poslední scéně z něho režisér dostal absolutní maximum, čímž svoji Střídavou péči de facto zachránil.Existují hrané filmy, kterým dokumentárnější styl svědčí. A existují hrané filmy, kterým
dokumentárnější styl nesvědčí. Tenhle se řadí do té druhé sorty, na což z části doplácí i ten závěr, během kterého se dočkáme prakticky jenom jednoho subjektivního pohledu. Po úvodní delší scéně, ve které padne rozhodutí, volí režisér nezřídka dlouhé záběry, které přitom do určitého momentu nenabízejí ani napětí, ani potěchu z předvedených hereckých výkonů, ani realističtější zobrazení příběhu. Naopak pomalým tempem se některé scény (za všechny jmenujme oslavu) neúměrně natahují, a tím pádem příliš nezaujmou. Pouhé vyprávění obrazem navíc režisérovi v některých okamžicích nestačí k tomu, aby poodkryl přesné rozpoložení postav, ve smyslu jaké zrovna prožívají pocity a co si o dané situaci myslí.Teprve až scéna, ve které dorazí Antoine s Julianem do nového bytu bývalé manželky, přestože
se klučina předtím snažil udělat maximum pro to, aby se tam otec nedostal, přinutí diváka naplno věnovat filmu pozornost. Nejprve nazlobeného muže, pomalu odhodlaného kdekomu zakroutit krkem, včetně vlastního dítěte, (těžko říct, jestli pod vlivem té vody z kohoutku, ale to asi ne) ze vteřiny na vteřinu popadne úzkost a před bývalou ženou a synem se rozbrečí s tím, že „se změnil“. Taková věc se samozřejmě může stát každému, protože všichni jsme jenom lidi a láska a s ní spojené emoce dokáží s člověkem pořádně zamávat.Střídavá péče pak vrcholí už zmíněným vyhroceným finále, po kterém si uvědomíme, že takových Antoineů zřejmě běhá po světě dost a kolikrát třeba ani nemusejí být členy konkrétní rodiny. Pojem bezpečnost může být v dnešní době relativní. Vždyť nejen v hraných filmech, ale i v novinách jsme četli, případně v televizi viděli nebo v rádiu slyšely případy těch, kterým prostě pod vlivem nějaké nepříjemné zprávy nebo události hráblo a vydali se konat něco brutálního. Tohle je téma, které po zhlédnutí Střídavé péče určitě přinutí k zamyšlení, eventuálně ke koupi bytelnějších dveří. A kdo ví, možná také přinutí ženy, aby se lépe podívali, koho že si vlastně berou.
FOTO: Artcam
