Kategorie: Kino
Recenze: Tísňové volání
Autor: Tomáš Kordík -
V jedném místnosti se odehrává třeba také Everly se Salmou Hayek, akorát ta přinesla velice 
výživnou akci. V případě Tísňového volání si ji musíme pouze domýšlet, což znamená, že film do jisté míry funguje na principu knihy. Celou dobu jsme totiž zavření s degradovaným policajtem Asgerem v jedné místnosti, kde se mu na tísňovou linku ozve unesená žena. Obrazovka ukáže, že se jmenuje Iben. Musí však předstírat, že mluví se svou šestiletou dcerou, neboť vedle ní sedí únosce. Třebaže mu za chvíli končí šichta, rozhodne se Asger nebohé stůj co stůj pomoci, čímž podle předchozích náznaků možná sám hledá vykoupení ze svého pravdivého tajemství, kvůli kterému se k ostatním nechová zrovna férově a kvůli kterému taky nutí kamarády lhát.
Měli bychom si představit například dánskou dálnici, vnitřek dodávky, tvář únosce a hlavně
tvář unesené, její byt, akvárium Modrá planeta apod. Tento přístup však funguje pouze z části, a to především díky vynikajícímu hereckému výkonu Jakoba Cedergrena, který se opravdu snaží o to, aby tenhle příběh skončil happy endem, nicméně jeho snahy nenacházejí porozumění zdaleka u všech kolegů a kolegyň. A třebaže jde o vpravdě seriózní záležitost, režisér a scenárista Gustav Möller si dovolil propašovat nějaký ten vtípek, který se přitom klidně může i v takový moment přihodit. Proto nepůsobí nijak zcestně ani neuváženě.
Tahle práce na ústředně tísňové linky patří k těm, které určitě nemůže dělat každý. Vedle
úsměvných momentů jako rozbité koleno po opileckém pádu z kola či tragikomických á la „okradla mě štětina“, se musí (nebo by se alespoň měly) v první řadě řešit ty, ve kterých může jít až o život. Telefonista proto musí být vůči všemu mimořádně odolný. A také by asi neměl být v situaci, kdy řeší zapeklité problémy spojené se soudem. Proto je trochu zvláštní, že ho přeřadili právě sem. Stejně jako je zvláštní, že únosce nechá unesenou volat i tehdy, když se nenachází hned vedle ní. To musí být buď idiot, nebo je to součástí nějakého nefér plánu.
Nehledě na to, že Asgera sem tam napadne něco nepříliš chytrého, čím vlastně Iben přímo
ohrožuje. Jinak je nutné si říct, že se dočkáme dvou ukázkových plotpointů, přičemž ten první by se v případné hollywoodské předělávce asi neobjevil, zatímco ten druhý jest opravdu nečekaný, politováníhodný a přitom určitě reálný. Významnou roli při sledování Tísňového volání tedy hraje zvuková složka, což by z něj teoreticky mohlo učinit pozoruhodnou rozhlasovou hru. To ale v žádném případě neznamená, že by v audiovizuální podobně nějak nefungovalo nebo by nestálo za zhlédnutí.
Tísňové volání znovu dokládá vyspělost současných dánských tvůrců a dánské kinematografie obecně. Jak vidno, na sever od Německa můžou i debutanti zazářit. „Telefonní“ bijáky jako Telefonní budka, Cellular nebo Tísňová linka, bývají divácky poměrně vděčné. Zvláště když vznikají podle kvalitního scénáře, jehož autoři se nebojí a vyhýbají se klišé. Nadšení z posledního jmenovaného může vcelku záhy po zhlédnutí přeci jen malinko opadnout. Jednak kvůli těm výše uvedeným nedostatkům, a jednak taky proto, že ono „zaražení do sedačky“ se v pravém slova smyslu úplně nekoná. Pořád je to ale zatraceně dobrá práce.
FOTO: Aerofilms
výživnou akci. V případě Tísňového volání si ji musíme pouze domýšlet, což znamená, že film do jisté míry funguje na principu knihy. Celou dobu jsme totiž zavření s degradovaným policajtem Asgerem v jedné místnosti, kde se mu na tísňovou linku ozve unesená žena. Obrazovka ukáže, že se jmenuje Iben. Musí však předstírat, že mluví se svou šestiletou dcerou, neboť vedle ní sedí únosce. Třebaže mu za chvíli končí šichta, rozhodne se Asger nebohé stůj co stůj pomoci, čímž podle předchozích náznaků možná sám hledá vykoupení ze svého pravdivého tajemství, kvůli kterému se k ostatním nechová zrovna férově a kvůli kterému taky nutí kamarády lhát.Měli bychom si představit například dánskou dálnici, vnitřek dodávky, tvář únosce a hlavně
tvář unesené, její byt, akvárium Modrá planeta apod. Tento přístup však funguje pouze z části, a to především díky vynikajícímu hereckému výkonu Jakoba Cedergrena, který se opravdu snaží o to, aby tenhle příběh skončil happy endem, nicméně jeho snahy nenacházejí porozumění zdaleka u všech kolegů a kolegyň. A třebaže jde o vpravdě seriózní záležitost, režisér a scenárista Gustav Möller si dovolil propašovat nějaký ten vtípek, který se přitom klidně může i v takový moment přihodit. Proto nepůsobí nijak zcestně ani neuváženě.Tahle práce na ústředně tísňové linky patří k těm, které určitě nemůže dělat každý. Vedle
úsměvných momentů jako rozbité koleno po opileckém pádu z kola či tragikomických á la „okradla mě štětina“, se musí (nebo by se alespoň měly) v první řadě řešit ty, ve kterých může jít až o život. Telefonista proto musí být vůči všemu mimořádně odolný. A také by asi neměl být v situaci, kdy řeší zapeklité problémy spojené se soudem. Proto je trochu zvláštní, že ho přeřadili právě sem. Stejně jako je zvláštní, že únosce nechá unesenou volat i tehdy, když se nenachází hned vedle ní. To musí být buď idiot, nebo je to součástí nějakého nefér plánu. Nehledě na to, že Asgera sem tam napadne něco nepříliš chytrého, čím vlastně Iben přímo
ohrožuje. Jinak je nutné si říct, že se dočkáme dvou ukázkových plotpointů, přičemž ten první by se v případné hollywoodské předělávce asi neobjevil, zatímco ten druhý jest opravdu nečekaný, politováníhodný a přitom určitě reálný. Významnou roli při sledování Tísňového volání tedy hraje zvuková složka, což by z něj teoreticky mohlo učinit pozoruhodnou rozhlasovou hru. To ale v žádném případě neznamená, že by v audiovizuální podobně nějak nefungovalo nebo by nestálo za zhlédnutí.Tísňové volání znovu dokládá vyspělost současných dánských tvůrců a dánské kinematografie obecně. Jak vidno, na sever od Německa můžou i debutanti zazářit. „Telefonní“ bijáky jako Telefonní budka, Cellular nebo Tísňová linka, bývají divácky poměrně vděčné. Zvláště když vznikají podle kvalitního scénáře, jehož autoři se nebojí a vyhýbají se klišé. Nadšení z posledního jmenovaného může vcelku záhy po zhlédnutí přeci jen malinko opadnout. Jednak kvůli těm výše uvedeným nedostatkům, a jednak taky proto, že ono „zaražení do sedačky“ se v pravém slova smyslu úplně nekoná. Pořád je to ale zatraceně dobrá práce.
FOTO: Aerofilms
