Recenze: Léto

 

 

Na začátku 80. let se v Leningradu překvapivě dala bez většího znepříjemňování ze strany bolševické bandy pěstovat undergroundová hudební scéna. Mike Naumenko se seznámil s talentovaným Viktorej Cojem a seznámil ho také se svoji manželkou Natašou, s níž v té době už měl dítě. Jeden hrál se skupinou Zoopark, druhý spoluzaložil Kino, což byla samozřejmě přece taky hudební skupina. A potom koncertovali a kecali a dopracovali to až ke statusu legend, o čemž však film před tehdejších poměrů neznalými diváky pomlčí.
 

Rozhodně nebude od věci si o leningradské hudební scéně tohoto období před zhlédnutím Léta něco přečíst, protože režisér Kirill Serebrennikov zvolil velice rozpolcený koncept. Jakoby nechal vystřihnout tři čtyři klíčové okamžiky, díky čemuž to působí, že jsou na tu hlavní linku postupně nabalovány situace, kdy jedna z tou předchozí/následující vlastně přímo ani příliš nesouvisí. Těžko soudit, nakolik výsledek ovlivnila skutečnost, že byl režisér už v závěru natáčecí fáze ruskou policií zatčen a postprodukci řídil z domácího vězení (údajně za zpronevěru, ale kdo ví, jestli to nebylo z podobného důvodu, kvůli kterému seděl Jafar Panahi – s tou demokracií v Rusku je to totiž pořád všeljaké).
 

Ona dějová linka je sice křehká, ale není ani na okamžik zcela přerušena, takže tohle Léto určitě dramaturgicky drží pohromadě mnohem více než kdejaký český počin, nicméně vedle těch výrazově až geniálních kousků toho postupně nabaluje tolik, že je ve finále dost přeplácaný. A to ještě dialogy kolikrát děj nikam neposunou. Díky té černobíle si Léto uchovává unikátní atmosféru. I když je fakt, že po celou dobu nezůstane u černobílé. Dojde i na skoky v čase a hrátky s formáty, které fungují překvapivě dobře, ačkoliv znalost ruštiny by v některých momentech přišla vhod.

Tenhle biják vzává poctu nejen Miku Naumenkovi a Víťovi Cojovi (hojně se inspiruje vzpomínkami jejich tehdejšího spolupracovníka), které pozoruhodně ztvárňují Teo Yoo a Roman Bilyk. Přičíst můžeme i Irinu Starshenbaum, nikoliv nepodobnou Mary Elizabeth Winstead. Uznání se dočkají také Talking Heads, Lou Reed, Iggy Pop a další celosvětově věhlasné skupiny a slavní zpěváci. Ona geniálnost spočívá právě ve scénách, které doprovází hudba těchto zahraničních interpretů. Vynikají zvláště skladby Psycho Killer, Perfect Day, Passanger, které provází famózní choreografie se zapojením cestujících a kresbičky v obraze. Ve finále se pak ukáže týpek a řekne, že nic z toho se nestalo. Lehce surreálné, avšak hlavně nápadité a originální, což tudíž do značné míry platí pro celý tento film.
 

Léto boduje i tím, že se opravdu soustředí čistě jenom na hudbu. Sice tu máme dva muže a jednu ženu, které se kromě manžela líbí i ten druhý, avšak rozhodně jejich vztah nelze nazvat milostným trojúhelníkem, ani nějakou podzápletkou. Léto je prostě čistokrevným hudebním filmem, jenž pojednává o docela fajnové éře, jejíž hlavní představitelé se prostě mimo jiné rozhodli fakovat režim a být svobodní skrze rock’n’roll a texty, které někdy zaváněly plagiátorstvím (toto slovo však v tehdejším Sovětském svazu prakticky nikdo neznal). Kdepak, těch osm hvězd v hodnocení jest vskutku poctivě vysloužených.

FOTO: Aerofilms