Recenze: Operace Entebbe

 

V roce 1947 uznala OSN stát Izrael. Hrubě se to nelíbilo Palestincům, kteří se začali rvát o ztracené území. Přidali se k nim levičáci z téměř celého světa a začali si říkat Bojovníci za svobodu. Izraelci jim začali říkat teroristé. Psal se rok 1976, když při mezipřistání v Aténách nasedli do letadla z Tel Avivu do Paříže Němec, Němka a jejich dva kamarádi. Letadlo i s bezmála 250 cestujícími unesli a vydali se s ním do ugandského města Entebbe, protože tušili, že Jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě, je dost velký magor na to, aby se přiklonil na stranu zločinců, protože unášet letadla a držet cestující jako rukojmí mu připadá morálně v pořádku.

Na stříbrném plátně tohoto diktátora v Posledním skotském králi nezapomenutelně a mrazivě ztvárnil Forest Whitaker, takže nepřekvapí, že Nonso Anozie, jehož si někteří možná někteří budou pamatovat z Enderovy hry, výrazně zaostává. Nicméně tento počin není o něm. Je o těch sedmi dnech, které cestující se svými únosci strávili v terminálu na letišti. A podle toho, jak je servíruje José Padilha, to byla asi třeba oproti Letu číslo 93 docela pohodička. Takhle, v historii kinematografie už jsme mohli vidět několik únosů letadel. Některé se zakládaly na skutečné události, jiné byly smyšlené. Ale snad žádný takový snímek neměl tolik prapodivný scénář.

Takhle vůbec není jasné, na co bychom se měli prvotně soustředit a co by nás mělo podle tvůrců hlavně zajímat. Úvodním titulkem nám sami prozradí, že jim nejde o přesnou dokumentární rekonstrukci. Ten Němec a ta Němka se v podstatě hlásili k Frakci Rudé armády a k odkazu Ulrike Meinhof, která byla toho roku nalezena ve své cele mrtvá. Pünktlich přepis historie se však na rozdíl od Baader Meinhof Komplexu nekoná. Naštěstí. Protože kdyby se konal, udělal by tento film hlupáky jak z únosců, tak z rukojmích, tak z izraelských politiků. Únosci totiž záhy prohlásí, že nikomu nechtějí za žádnou cenu ublížit, čímž jednak odpadá napětí, a druhak to znamená, že se rukojmí neměli bát převzít kontrolu nad situací.

 

 

Politici a další odpovědné izraelské osoby se pak ne a ne dohodnout na záchranném plánu. Celých sedm dnů trvalo, než se všechno vyřešilo. Únosci jim ještě ke všemu velkoryse posouvali termín, do kterého měli splnit požadavky. Kdyby byli radikálnější, odhodlanější, sehranější a respekt zasíváním strachu si získávali ve více než jedné scéně, sotva by si v závěru všichni Izraelci gratulovali a aplaudovali. Doslova, jelikož režisér prostříhává záběry z tradičního židlového představení, doprovázeného tímto songem. Zřejmě jakási metafora, míjející se ale účinkem, neboť působí zcestně a nedůstojně, tak jako představení Zítra se bude…, jaké spíše dehonestuje oběti vykonstruovaných politických procesů z 50. let včetně Milady Horákové, než aby uctilo jejich památku.

Akční podívaná to také být neměla. Protože když se konečně zvedne opona a útok je připraven, postrádá jakoukoliv dramatizaci, tak jako 13 hodin, které zmiňuju i proto, že s letadlem před odletem do Ugandy učinili mezipřistání v libyjském Benghází. Alespoň se ukázalo, že Padilhova Elitní jednotka jest vskutku extrémně přeceňovaný biják, resp. to platí i pro druhý díl. Tady ke všemu trochu haprují počty, nefungují repliky o tom, že není dobré mít pochybnosti, filozofující povídání o tom, že když nemáte možnost výběru, stáváte se sami rukojmími, nebo že jeden instalatér je lepší než deset revolucionářů a jeden inženýr vydá za padesát revolucionářů. Nefunguje scéna s rozbitým telefonem. Nefunguje závěrečný titulek o těch dvou hlavních strůjcích záchrany, ani o žádných mírových jednáních mezi Izraelem a Palestinou. Fakt je ve finále s podivem, jak dobře vyšla úvodní sekvence, během které se téměř současně podíváme do několika měst.

Operace Entebbe představuje naprosto mylně uchopený pohled na pozoruhodnou událost. K žádné z postav není možné si vytvořit nějaký vyloženě kladný vztah, přestože tu hrají Daniel Brühl a Rosamund Pike. Scenárista nepoznal rozdíl mezi tím, co chci sdělit a co ve skutečnosti sděluju (skoro nic). Před závěrečnými titulky, které nedoprovází žádná hudba, si pro nás ještě režisér z nějakého důvodu připravil delší záběr, ve kterém týpek předvádí artovou taneční kreaci (patrně se nejedná přímo o Foxtrot), zatímco žena v zadním plánu běží na pásu. Ať už má jít o sofistikovanou metaforu nebo ne, tento politický biják spíše položí otázku, proč trvalo tak strašně dlouhou dobu a několik únosů, než byla v letecké dopravě zpřísněna bezpečnostní opatření.

FOTO: Bioscop