Recenze: Spider-Man: Paralelní světy

 

 

Na první pohled (díky upoutávce v závěru Venoma) to vypadalo, že bude vcelku zbytečný, tak jako je vcelku zbytečný The Amazing Spider-Man z roku 2012. Na druhou stranu tak mohl vzniknout sequel, jenž představuje jeden z vůbec nejúžasnějších a nejvelkolepějších komiksových blockbusterů. V případě Paralelních světů naštěstí nebudeme muset čekat na dvojku, protože už tahle část představuje velice nápaditý, originální a nadupaný (až moc nadupaný) příběh, který kdyby byl normálně hraný (když už existují Doctor Strange nebo Liga spravedlnosti), dost možná by znamenal revoluci v komiksových bijácích.

Nepřekvapí, že jsou pod ním podepsaní Phil Lord a Christopher Miller, kteří pro nás připravili třeba už Lego® příběh, ve kterém se toho taky přihodí strašně moc. Až docela zamrzí, že si některé nápady neponechali na pokračování, které určitě vznikne, protože Spider-Man prostě táhne. Bohužel jeho spolustvořitel Stan Lee v listopadu ve svých pětadevadesáti odešel, ale v Paralelních světech má opět samozřejmě cameo, přičemž je o poznání významnější, než tomu tradičně bývá v rámci Marvel Cinematic Universe.

Tentokrát není hlavní postavou Peter Parker, i když se nám v úvodu v rychlosti připomene. Hrdina se jmenuje Miles Morales, což je obyčejný klučina z Brooklynu, jenž proti své vůli nově chodí na fajnovou školu, protože jeho matka-Hispánka je hodná paní, otec-Afroameričan policajt (jenž svému synovi občas působí nepříjemnosti před spolužáky) a strýc částečně napravený zločinec-rapper, leč zároveň Milesův velký vzor. Setká se tady s holčinou jménem Gwen, která na rozdíl od Emmy Stone ve zmíněném filmu není jenom ozdobou, jakou bude nutné zachránit, nýbrž v podstatě rovnocennou Spider-Woman. No, a Milese jednoho dne při malování grafitti, za jaké by se nemuseli stydět ani Michal Kolman a Petr Kocourek, kousne velmi specifický pavouk, díky čemuž mimo jiné získá superhrdinské schopnosti.

A také zjistí, že existují Paralelní světy, z nichž každý má svého vlastního Spider-Mana (skutečného, noirového či takového, co na sebe vzal podobu anime ženské postavičky) či Spider-Vepře (vzpomínáte?). Jasně, Kick-Assů bylo taky víc, ale všichni vypadali stejně. Rozhodně se jedná o mimořádně zajímavou postavu ve velice dobrém filmu, který se kromě kombinované ruční a počítačové animace a s tím související nevšední vizuální stránky může pyšnit i výborným českým zněním. Ačkoliv se domnívám, že nejmladšími diváky by měly být děti, které už normálně zvládají číst titulky.

Spider-Man: Paralelní světy je překvapivě zdařilý film, který se vehementně hlásí ke komiksovému původu titulní postavy. A tak jako v případě malé Regan může být ono vymítání metaforou pro první menstruaci, tak u Paralelních světů vystupuje silněji do popředí možnost, že ono kousnutí pavoukem symbolizuje počínající pubertu. Takže ano, Spider-Manem může fakt být opravdu kdokoliv. Samotný film pak kromě té nadupanosti (zřejmě paradoxně) a překombinovanosti sráží také skutečnost, že hlavní záporák Kingpin není dost zajímavý ani záporácký a hlavně jako jediný představuje stylizovanou/karikovanou figuru. Na rozdíl od jeho kumpána Prowlera, byť se nejedná o tohoto Prowlera. Každopádně Spider-Man: Paralelní světy za zhlédnutí stojí (byť tedy nejsou hrané) a to včetně té lehce odschoolově ujeté potitulkové scény, byť má být zamýšlena jako pocta.

FOTO: Falcon