Recenze: Tiché místo

 

 

Představte si, že jdete do koupelny a nikdy se nevrátíte. Na první pohled to zní možná trochu úsměvně, jenže v postapokalyptickém světě, ve kterém žije tahle rodina (nedozvíme se, před jak dlouhou dobou to všechno začalo), kvůli všem starostem mnoho příležitostí k zasmání není. Natož k hlasitému. A nechme stranou fakt, že se jmenují Abbottovi, což nepatrně vyvolává vzpomínky na dobu, kdy se Abbott a Costello setkávali s Frankensteinem. Tady se na Zemi dostali emzáci, kteří jsou stejně zrůdní jako hladoví. Není to však vůně čerstvého masíčka, co je přilákává, nýbrž zvuk. Neexistuje přitom žádná oáza klidu typu lodi Arcadie, kam by se dalo uchýlit. Prostě není kam utéct.

Takže co? Takže bude zapotřebí být zticha. Úplně a neustále. Evelyn a Lee si proto už rozumí i beze slov. Ostatně to není těžké, když ovládají znakovou řeč, protože jejich dcera je shodou okolností němá (což fakt být nemusela). Jenže několik jiných skutečností tohle předsevzetí značně komplikuje. Jednak to, že mají děti. A děti jsou prostě děti, které chtějí běhat a hrát si a jsou casné. A nespokojí se jenom s raketou. Ne – chtějí do ní baterky, protože tak je to větší zábava. Takhle Abbottovi přišli o syna, jelikož ho jedna ze stvůr nekompromisně sežrala.

Více než rok poté je Evelyn znovu těhotná! Sám si zpětně říkám, že rodiče tenkrát, když jsem se narodil, nemohli vědět, že v roce 1989 bude Sametová revoluce, která odstraní vládnoucí bolševickou partaj. „Trochu nezodpovědné, nemyslíte?“ ptal jsem se. Ta samá situace nastává pro Abbottovi, neboť s emzáky je to jako s komunisty – není možné, aby se zdrželi na věčné časy. Dříve či později je někdo nebo něco vyhladí (třebaže nevíme, kolik jich přesně je – stovky nebo tisíce nebo miliony?), jak ostatně napovídá i závěrečný záběr.

Dceru hraje Millicent Simmonds, která bohužel neslyší ani v reálném životě a syna Noah Jupe, který se objevil už v Suburbiconu: Temném předměstí a George Clooney o něm prohlásil, že je natolik profesionální, že při natáčení „ušetří čas.“ Ty dvě dospělé role pak ztvárňují John Krasinski a Emily Blunt, což jsou ve skutečnosti manželé, kteří nedávno přivítali na světě druhou dceru. Právě nucený noční klid a mírné obavy z nového rodičovství prý do značné míry inspirovaly Tiché místo. Navíc se snažil do scénáře vnést všechno, o čem manželka prohlásila, že ji to děsí.

Takže i každodenní zvuky dostávají nový význam. A do určité doby fakt nechceme při sledování tohoto počinu ani pípnout. Jenomže jak už to tak v současnosti při hororech bývá, dobrý nápad se nedaří plnohodnotně rozvinout a postavy se chovají nelogicky, jakoby si samy řekly: „Vždyť je to jen film.“ Pravda, ve prospěch Tichého místa hovoří nezanedbatelná věc, že se nejedná o horor a vlastně ani o sci-fi. Takže by ani nemělo mrzet, že se poměrně brzy přijde na to, co na mimozemské stvůry platí. Krasinski se spoluscenáristy ovšem evidentně postupně zjišťoval, že se mu ticho úplně nehodí do krámu, i když je fajn, že se nemusel učit dlouhé repliky.

A tak se stane, že při této složité životní situaci se nikomu zjevně nezdají zlé sny, na rozdíl od toho klučiny z postapokalyptické Cesty. Když manželka šlápne na hřebík, mlčí. Když rodí a krvácí, mlčí. Do toho všeho zrovna nikdo není doma, přestože manžel ví, že oficiální termín má být už za chvíli, takže se může stát cokoliv. A teď pozor! I novorozeně je patrně za těch necelých devět měsíců v matčině lůně natolik vycepované, že po příchodu na svět ani nepípne! Další věc: najednou mají zvukotěsnou místnost, kde si můžou povídat a stejně tak si můžou povídat u řeky, protože ta jejich hlasivky přehluší. Tak proč, ku*va, nebydlí u tý řeky, ale na farmě s kukuřicí á la Znamení a silem? Ještě štěstí, že stvůry nevidí, ale pouze slyší. Protože kdyby viděly, bylo by napětí o poznání větší.

Jenže Krasinskimu šlo o něco jiného. Ačkoliv jistou podobnost s Na hraně zítřka, kde se Emily Blunt taky střetla s bytostmi z jiné planety, bychom tady možná našli. A v Paramountu měli pro jeho vizi pochopení. A měl ji i Michael Bay (ano, TEN Michael Bay) se svojí společností Platinum Dunes, se kterým předtím natočil nepovedených 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází. To v Blumhouse Productions by v tomhle případě rozhodně nepochodil! Krasinski musel kvůli potlačení zvukové složky vyprávět především obrazem, což zvládá velmi dobře, byť si tedy občas ne zcela férově vypomáhá. Býval by rozhodně udělal lépe, kdyby se vykašlal v závěru na tu hudbu, která navíc trochu evokuje například Bitevní loď. Na druhou stranu díky ukázkově vyváženému tempu lze bez problémů vysledovat jeho tvůrčí záměr a vizi. (Nápad, že Lee je zodpovědný, zatímco Evelyn nechce, aby děti jenom přežívaly; a také poměrně bizarní prohlášení, že „šlo rovněž o to, aby si ti diváci, kteří si myslí, že nikam nepatří, uvědomili, že můžou být hrdinové,“ jsou poměrně dost přitažené za vlasy, tudíž vůbec nevadí, že je z filmu asi vyčte málokdo.)

Tiché místo jest totiž v první řadě rodinným dramatem, kde ony stvůry můžou být metaforou pro exekutory nebo sociálku nebo de facto jakékoliv jiné nebezpečí, které může narušit klid a pospolitost rodiny. Tahle skrytá metafora funguje velmi dobře. Tím se Tiché místo liší kupříkladu od podobně laděného bijáku s názvem Přicházejí v noci. Herecké výkony jsou rovněž povedené (zkušenosti s mateřstvím a otcovstvým jistě pomohly), díky čemuž se najdou i pěkné emotivní momenty. Přesto mě připadají ten hype, který film doprovází od premiéry, a současné zvěsti o Oscarech poněkud přehnané. Tím spíše, že se chystá dvojka, která se snad nezvrtne v laciné béčko.

FOTO: CinemArt