Recenze: Pavarotti

 

  Uznávaný Ron Howard, jenž naposledy v kladném slova smyslu zaujal snímkem Rivalové, se tentokrát rozhodnul divákům a divačkám komplexně přiblížit profesní i osobní život tenora Luciana Pavarottiho. Jestli si myslíte, že dokument o operním zpěvákovi není nic pro vás, tak se pletete stejně jako jsem se pletl já. Tak jako Niki Lauda a James Hunt uhání zběsilým tempem kupředu. A ani pasáže s "mluvícími hlavami" nepostrádají na zajímavosti. Jednak proto, že jsou zpovídáni lidé z Pavarottiho nejbližšího okolí a jeho počínání jest natolik pozoruhodné, že bych se nebál tohle dílo označit za téměř fascinující.
Začínáme v roce 1995, kdy se vydal do jihoamerické džungle. Ne proto, aby tady jako Fitzcarraldo zatoužil po tom nechat přenést loď přes kopec, nýbrž kvůli tomu, aby tady jako kdysi Enrico Caruso zazpíval. Dále tedy dojde na rozhovory s jeho první a druhou manželkou, s jeho dcerami, ale také s Plácidem Domingem nebo s Bonem z U2. Všechny rozhovory i (některé cenné a dosud neviděné) záznamy jsou řazeny a směrovány tak, že to vypadá, že Ron Howard musí být velkým fanouškem opery, což ovšem sám popírá.
Zjistíme mimo jiné, jak ošemetný jest operní zpěv. A podíváme se na nejrůznější místa včetně milánské La Scaly či londýnského Hyde Parku. Tuplem působivou pasáž představuje setkání s Lady Dianou, se kterou se Pavarotti sprátelil, ale paradoxně chybí jeho reakce na její osudovou nehodu. A pak bychom možná našli ještě další dva tři podobné nedostatky. Na druhou stranu koncert tří tenorů u příležitosti mistrovství světa ve fotbale v Itálii v roce 1990 (a později zopakovaný) je do značné míry vynahrazuje. Zvláště pak skladba Nessun Dorma od Giacoma Pucciniho. To opravdu nemusíme vědět o opeře vůbec nic, abychom poznali, že tohle je dokonalé umění!
   

  Jak uvedeno, režisér se nevyhýbá ani osobnímu životu, který kvůli jistému "vroubku" asi ne každý označí za příkladný. Ostatně to samé se dá tvrdit i o dalších vlivných osobnostech z nejrůznějších odvětví (takového Arnolda nebo Charlieho Chaplina nevyjímaje), což akorát dokazuje, že taky celebrity jsou prostě jenom lidi. Rovněž zaujme taková maličkost, že Pavarotti uměl výborně anglicky, což kupříkladu ani Lionel Messi neumí. Kdepak, říká se, že dokumenty do kin úplně nepatří. Ale tenhle je jak řemeslně, tak obsahově natolik kvalitní, že rozhodně stojí za zhlédnutí na velkém plátně.
Pavarotti byl fakticky de facto geniálním umělcem. Howard správně nechává až téměř na samotný závěr důvod jeho veselé povahy. Často s kapesníčkem v ruce zpívající, vtipný, charismatický, s nepřehlédnutelnou silou osobnosti. Člověk, který si evidentně (možná dáno i jeho italským původem) uměl naplno užívat života. A kolikrát neřešil ani obsah kontraktů. Ne kvůli nějaké aroganci, ale prostě proto, že na to tak nějak zapomněl. Je skvělé, když se můžete živit tím, co vás baví. A když jste v tom opravdu dobří, tak děláte radost i milionům dalších lidí po celém světě. Přesně tohle platilo také pro Luciana Pavarottiho, kvůli němuž by klidně podojili slepici, jak byl a zůstává populární.
FOTO: Bontonfilm