Recenze: Daleká cesta

 

  Do vzniku Laterny Magiky stále zbývala téměř jedna celá dekáda. Nicméně už v Daleké cestě Radok volil nevšední postupy. Aby lépe přiblížil, v jakém období druhé světové války se právě nacházíme, vkládá za použití obrazu v obraze archivní materiály. Včetně záběrů z nechvalně proslulého Triumfu vůle od Leni Riefenstahl. Už na samotný úvod nechává promluvit přední nacistické pohlaváry v čele s Adolfem Hitlerem. Jinak nás zajímá především rodina Hany Kaufmannové (Blanka Waleská) - mladé židovské ženy se značně nežidovským příjmením. Pracuje jako lékařka a mnozí si její znalosti velice považují. Jenže co je jí to platné, když nacismus a antisemitismus sílí a jako devastující vlna se řítí Evropou?
"Mimořádně působivé" nebo "strhující". Těmito výrazy bývá Daleká cesta označována. Avšak žádný Chlapec v pruhovaném pyžamu, Schindlerův seznam, ba ani Saulův syn se nekoná. Z pohledu prostředního jmenovaného nelze nezmínit scénu, kdy jsou židé nahnáni do sprch a bojí se, že se jedná o plynovou komoru, načež se ukáže, že tomu tak nebylo. Juraj Herz tvrdil, že tuhle scénu Steven Spielberg dokonce snad záběr po záběru vykradl z jeho snímku Zastihla mě noc. Alfréd Radok ji však nedotáhne v Daleké cestě do konce, takže není jisté, jestli šlo o sprchy nebo plyn a jestli byla tudíž panika oprávněná. A to není dobré.
Vlastně není dobrý už samotný rozkol mezi děním ve filmu a mezi tím, co si pamatujeme ze školy. Nikoli televize a internet, nýbrž učitelé a učitelky dějepisu nám přece musí předávat pravdivé informace. Z tohoto pohledu výrazně narušují pozornost při sledování Daleké cesty fakty jako: věděli vůbec tehdy židé, že v táboře můžou být zplynováni? A jak je možné, že zrovna terezínské ghetto nejsou ty nízké budovy obehnané ostnatými dráty, ale že se jedná v podstatě o takovou vesničku, které mně trochu připomněla švýcarský Zermatt a malinko, ale opravdu jen malinko také expresionistický Kabinet Dr. Caligariho? Alfréd Radok se pustil do tvorby tohoto díla hned po válce, kdy většina faktů týkajících se koncentračních táborů teprve začala vyplouvat na povrch. Několik dalších tvůrců se k takovému kroku odhodlalo přibližně ve stejnou dobu, ale asi nebude náhoda, že ty nejpůsobivější tituly o nacistických koncentračních táborech vznikly až destiletí po konci druhé světové války. Není divu, že počínání postav v Daleké cestě někdy nedává dobrý smysl.
Na jednu stranu film ukazuje, jak nacisté tahali z židů peníze a cennosti (byť rozhodně ne tak nezapomenutelně jako kupříkladu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), ale zároveň vlastně ani Hanu neukazuje v tom nejúžasnějším světle. Ráda se parádí a žije si v luxusu, tváří se lehce namyšleně a sem tam i povýšeně. To je trochu matoucí, až to vede k myšlence, jestli náhodou nechtěl Alfréd Radok nepatrně poukázat na to, že si židé za svoje problémy mohli tak trochu sami. Zvláštní, že jeho osobní zkušenost s pobytem v koncentračním táboře se - na rozdíl od vzpomínaného Juraje Herze - do jeho filmové tvorby prakticky nepromítla. U projektů typu Divotvorný klobouk či Dědeček automobil je to pochopitelné, avšak Daleká cesta si o to přímo říkala.
   

  Jak uvedeno, třebaže do československého zázraku s názvem Laterna Magika bylo ještě poměrně daleko, Daleká cesta rozhodně nezapře, že Alfréd Radok vzešel z divadelního prostředí. Dost scén je natočených v jednom jediném záběru, což klobouk dolů před kameramanem Josefem Střechou, že dokázal některými kompozicemi tenhle projekt učinit vskutku výjimečným. Zmíněný trik obraz v obraze je sice taky fajn, ale když si vzpomeneme, co vytvořil Fridrich Wilhelm Murnau už čtvrt století předtím ve Východu slunce, nebo když si připomeneme na kouzla Georgese Meliése ještě dalších pětadvacet roků předtím ...
Naopak když už scéna není vyvedená v jediném záběru, stává se takřka neřešitelným problémem návaznost pohybu. Stejně tak herci a herečky sem tam teatrálně přehrávají a ničemu nepomáhá ani fyzická podobnost u některých z nich. Neplatí pro Otomara Krejču, jehož poznáme bezpečně. Objevuje se tu v kladné roli, resp. některé jeho počínání taky vzbuzuje pochybnosti, ale to je spíše dáno kvalitou scénáře. Stejně je to velký rozdíl oproti Vyššímu principu - dramatu, které jest mimořádně působivé a strhující, a tím padádem také minimálně o čtyři levely výše než Daleká cesta.
Daleká cesta ukazuje hrůzu jen v náznacích a nejpůsobivější zřejmě bude závěrečná scéna. Naopak z kraje filmu se odehraje moment, kdy ohrožení židé mluví o tom, že by nebylo marné prchnout do Brazílie, do Kanady nebo na Portoriko. To je přece výborný námět, ve kterém by při poctivě napsaném scénáři určitě nebyla nouze o napětí i podložená historická fakta. Ke zobrazení takové cesty se dost možná ještě žádný tvůrce neodhodlal, přitom se tváří býti maximálně pozoruhodnou. Ostatně - trochu odbočím - taky bych hrozně rád viděl film o tom, jak se Eman a Bob z Rebelů dostanou nákladním vlakem až za čáru a následně do San Francisca. Jenom dodám, že remastrovaná Daleká cesta byla uvedena i na letošním Berlinale, tedy v Německu, což je svým způsobem symbolické.
FOTO: FDb.cz