Recenze: Stůj při mně

 

 

V městečku Castle Rock, ve kterém populace nepřesahuje 1 281 obyvatel, bydlí i čtyři kamarádi. V roce 1959 to byli ještě děti, a tak by nemělo překvapit, že mají dětské nápady. Třeba si zakopat pod barákem penízky a místo si označit na mapě. Jenže tu maminka vyhodila. Takže bude nutné hledat. Díky tomu vyslechne ten z nich jménem Vern rozhovor dvou starších kluků o tom, že několik kilometrů odtud, někde u železniční trati, by mělo být mrtvé tělo spolužáka Raye Browera, který se před třemi dny vydal na borůvky, ale zřejmě ho srazil vlak. Zatím se po něm stále pátrá, což je dobrá šance ho najít první. Jenže je tady velká pravděpodobnost, že po téhle výpravě už nic nebude jako dřív.

Celý film přitom začíná scénou, ve které se dozvídáme, že jeden z chlapců, Chris Chambers, kterému nebyla předpovídána velká budoucnost, ale přesto se stal právníkem, byl víceméně nešťastnou náhodou zabit, když se vložil do sporu dvou buranů. Jeho kámoš Gordie Lachance tak vzpomíná právě na ono osudové léto na konci 50. let, kdy se společně s Teddym Duchampem a Vernem Tessiem vydali na tu dobrodružnou cestu za poznáním a vstříc dospělosti ... No, až tak dramatické bych to neviděl, jakkoli kluci tehdy zřejmě poprvé opustili Castle Rock a jakkoli asi není úplně fér vidět v tomhle věku mrtvolu.

V první dekádě po skončení druhé světové války se však na tyhle věci pohlíželo trochu jinak. Léta padesátá v USA s těmi stylovými auty a bydlením na předměstí (Návrat do budoucnosti, Suburbicon) jsou opravdu velice pozoruhodnou epochou, ve které se událo dost nevšedních věcí a téměř nic nebylo nemožné. Není nezajímavé, že ve filmech častokrát vypadají lépe, když jsou výpravou vystavěné, než když se daný projekt v tomto období skutečně natáčel. Ženy se elegantně oblékaly. Všichni kouřili a všichni tak nějak víc vydrželi. Takže je dobře, že se dospělý Gordie (Richard Dreyfuss) vrací ve svých vzpomínkách právě sem. Stůj při mně  nevzniknul podle skutečné události, ale do určité míry to jsou vzpomínky Stephena Kinga.

 

 

I proto, že podobně jako v sérii To, ani tady nechybí šikanátoři. Zmíněný spisovatel se zjevně stával během dětství a dospívání jejich snadným cílem. Banda vedená Acem, jímž ztvárněný Kiefer Sutherland opravdu nemá – podobně jako Henry Bowers – žádné zábrany. Odpalovat lidem baseballkou poštovní schránky? Žádný problém. Vykolejit náklaďák se dřevem? V klidu. Pořezat mladšího a slabšího? Taky fajn. Obrovsky zamrzí, že se nedozvíme, jestli si to s klukama nakonec nějak vyřídil, nebo jak to s ním dopadlo. 

Nejvíce nás však mají zajímat ti čtyři. Mají domeček na stromě, mluví sprostě, kouří a navzájem urážejí svoje matky. Při této souvislosti nelze nezmínit, že ve Stůj při mně zazní několik naprosto geniálních hlášek, které navíc nepostrádají ideální timing. Ale na té druhé si ještě hrají, občas se bojí, a občas si taky pobrečí. Protože jsou to pořád děti! A každé má svoje problémy. A nedá se tvrdit, že by je tahle výprava, na které nechybí nabitá zbraň, úprk před rozjetým vlakem na mostě, rozzuřený pejsek nebo pijavice, pomohla všechny vyřešit. Jelikož takovou moc výpravy za mrtvým tělem malých dětí zkrátka asi nemají.

Takže, Chris je svým způsobem srdcem celé party. Hodný kluk, který by kamarády nikdy nezradil a vždycky se snaží jim pomáhat. Občasnými lumpárnami si však sám zadělává na problémy. Přestože je kvůli nim už dost provařený, stále nedokáže pochopit, že když někdo něco provede, automaticky se stává obvyklým podezřelým. Gordieho trápí, že jeho bratr Danny (John Cusack) před čtyřmi měsíci zahynul. Byl to nadějný baseballový hráč, který měl svého mladšího brášku opravdu moc rád. Sám rozpoznal, že ho minimálně otec má radši, takže se snažil dělat maximum pro to, aby rodiče upozornil, že i Gordie má velký talent. Konkrétně spisovatelský a vypravěčský (ačkoli příběh o soutěži v pojídání koláčů o tom zrovna dvakrát nepřesvědčí).

 

 

To Vern je na tom podle všeho přesně opačně. Ze všech čtyř se nejvíce bojí, což ještě více než s tím, že bude patně ze všech nejmladší, souvisí s tím, že pochází z úplné rodiny a rodiče o něj mají strach, takže mu neustále předhazují, na co všechno by si měl dávat pozor. A konečně Teddy. Toho můžeme označit za nejkomplikovanější případ. Jeho otec jest podle všeho blázen, takže ona historka, že se zúčastnil vylodění v Normandii, se zdá být značně nepravděpodobná. Teddy po něm patrně zdědil nesprávné geny, tudíž zbytečně provokuje (a diví se, když pak protistrana vrátí úder – viz pán s tím psem na vrakovišti) a vymýšlí nesmysly. Rozhodně ho – na rozdíl od ostatních tří – nelze považovat za hrdinu a není divu, že to s ním dopadne tak, jak to s ním dopadne. Nesnadná situace nebo dětská nerozvážnost by jej omlouvaly, kdyby to nebyl až takový extrém.

Stará pravda zní, že natáčení s dětmi bývá nejsložitější. A vlastně lhostejno, jestli jim jsou čtyři, nebo šest nebo deset nebo čtrnáct. Každý věk může mít svoje specifické úskalí. Rob Reiner si ke spolupráci vybral Wila Wheatona, Coreyho Feldmana, Jerryho O’Connella a Rivera Phoenixe. A dá se napsat, že jejich herecké výkony působí velmi přirozeně. Problém je ten, že ve scénáři se znovu objevuje pár bizarností a dobře myšlených, leč nedobře podaných nápadů. Oproti jiným adaptacím Stephena Kinga jich sice není tolik, ale přesto se už staly takovým ne zrovna šťastným trademarkem. Naopak soundtrack se i tady povedl. Ostatně tahle písnička navíc propůjčila název i samotnému filmu. 

Stůj při mně nás zavádí na výpravu, která bohužel není až tak nezapomenutelná, jak námět sliboval. I když je fakt, že mě tenhle film přiměl zavzpomínat na to, jestli jsme během dětství taky někdy podnikli něco podobně nebezpečného. Za mého dětství se v okolí moc mrtvých kluků nevyskytovalo, takže mně vyšlo akorát to, že jsme jednu dobu za tmy zvonili u různých sousedů a utekli. Většinou se to obešlo bez potíží. Jednou to dokonce dopadlo úplně výborně, když jsme zazvonili u sousedů, kteří se hlásili k jednotě bratrské. Kamarád zavolal: „Tady policie. Tady policie České republiky. Vyjděte ven s rukama nad hlavou.“ A oni to opravdu udělali! V jednom případě to bylo horší, když si to soused-známý pruďas z našeho baráku, kde bydlely jenom dvě rodiny, nenechal líbit a začal nás zběsile nahánět. Nebo když jsme opakovaně lezli k jednomu ze vzdálenějších sousedů na zahradu trhat bez dovolení třešně a jablka a tak podobně. Tehdy mu mohlo být už přes sedmdesát, a když některé z dětí chytil, neváhal ho spráskat jako zatoulaného psa. Žádný ze sousedů nikoho z naší bandy nikdy nechytil. Možná škoda, protože kdyby ano, třeba by se pak taky změnilo něco k lepšímu o dost dříve, než to bývá obvyklé.

FOTO: cinema.de