Recenze: Psí ostrov

 

 

Kdepak, tohle není obyčejná počítačová animace, jakou známe z bijáků od Pixaru. K tvorbě Hayaa Miyazakiho má rovněž daleko, ač se příběh odehrává v Japonsku. A není ani taková, jaká rozpohybovala strýčka Skrblíka nebo Chipa a Dalea. O to je její stylizace skvělejší a vítanější. Tím spíše, že nejdůležitějšími postavami také nejsou lidé, nýbrž psi. V úvodu se dozvíme, že vládnoucí klan Kobayashi preferoval kočky, takže nejlepší přítel člověka měl smůlu. Dokud o sobě nedal vědět Mladistvý samuraj, díky kterému pejskové nevyhynuli.

Jenže v současnosti má město Megasaki v prefektuře Uni pod palcem další ze členů tohoto pro psy obávaného klanu. Rozhodne, že všichni budou vykázání na ostrov, který zároveň slouží jako skládka. První psem bude Spots, přestože byl bodyguardem starostova chráněnce Atariho. Tenhle klučina se ho vydává hledat, přičemž mu budou pomáhat místní psi v čele s Chiefem, o němž se dá tvrdit, že vlastně nikdy žádné páníčky neměl. Tedy až na jednu výjimku, ačkoli ani v tomto případě to nebylo nijak valné. Zkrátka byl odjakživa zvyklý se starat sám o sebe a podle toho to taky leckdy vypadalo. Ostrov trochu připomíná ruce se srostlými prsty, přičemž tahle pátrací výprava za ztraceným psem může být dosti nebezpečná.

Kdo někdy viděl nějaký film Wese Andersona, patrně tuší, co od Psího ostrova očekávat. Pro srovnání se kvůli podobné animaci nabízí především Fantastický pan Lišák, a pak Grandhotel Budapešť, který rovněž plyne ve zběsilejším tempu, kdy je divák často zároveň zahlcen informacemi a odkazy, kvůli kterým rozhodně není od věci se na film podívat minimálně ještě jednou. Současně víme, že se dočkáme inteligentního humoru a řady nepředvídatelných událostí. Jinými slovy: Wes Anderson si prostě pořád hraje, jakoby mu stále bylo deset. Nedá se však tvrdit, že by na jeho tvorbu měla platit ta vějička „pro všechny desetileté a pro všechny, kterým někdy bylo deset.“

 

 

Příběhy z mysli Wese Andersona budou nepochybně vstřícnější vůči dospělým divákům a divačkám. A to i v případě, že jsou hrdinové ještě děti (Až vyjde měsíc). A samozřejmě i tehdy, když se soustředíme na pejsky, jako v téhle bajce, jejíž děj neubíhá zcela chronologicky, neboť se v hrstce označených flashbacků vracíme do minulosti. Nechybí tu taky zákeřnost, zmanipulované volby či kanibalismus. Na druhé straně nelze nezmínit dobrosrdečnost, vědecký/farmaceutický pokrok nebo haiku. Díky tomu je postaráno jak o zábavu, tak o momenty k zamyšlení.

Psí ostrov je bajka, jak jsme si už řekli. To znamená, že zvířata jednají jako lidé. To znamená, že mají lidské emoce. Zároveň se jedná o podobenství, kterým režisér svým způsobem nastavuje zrcadlo současné společnosti (přestože či spíše protože se tento příběh má odehrávat až za dvacet roků). Zdaleka se přitom ale nemáme evidentně omezovat pouze na Japonsko. Je fascinující, jak Anderson současně de facto zesměšňuje i oslavuje některé zvyky Země vycházejícího slunce. Bajka má však také mít v závěru nějaké poučení. A to se tady bohužel nedostavuje v žádné působivé míře. Před finále jako by byla vystřižena nějaká důležitá scéna (tenhle pocit můžeme při sledování získat víckrát). Kvůli tomu postrádá film plynulejší tempo vyprávění a na nevýrazný závěr částečně doplatí i předchozí poutavé dění. Pořád se však jedná o podívanou, kterou bude, troufám si tvrdit, většina obecenstva chtít vidět znovu.

FOTO: CinemArt