Recenze: Černý tulipán

 

 

Velká francouzská revoluce roku 1789 proslavila určitá jména. Ale je dost dobře možné, že o některých se historikové nezmínili. Jedním takovým mohl být Guillaume de Saint Preux (a jeho chytrý kůň Voltaire), jenž už před červnem zmíněného letopočtu na venkově přepadával bohaté. Někteří ho měli za mýtus, jiní nepochybovali o tom, že je skutečný. Jako velitel policie La Mouche, jenž na něj nastražil léčku a na levé tváři mu udělal šrám. Guillaume tak vyslal svého kumpána Brignona, aby přivezl jeho bratra-dvojče Juliena. Ten se za něj musí zúčastnit důležité politické schůzky u markýze de Vignone, aby bylo zřejmé, že není Černý tulipán. Potom, když bude chtít, může využít toho, že markýzova žena je jeho milenkou. Nicméně cestou potká dívku Caroline Platinovou, která se svým otcem bojuje za lepší zítřky.

V 60. letech točili ve Francii vynikající historické filmy. Černý tulipán dost možná ční nade všemi. Vlastně i proto, že si nechce vůbec nic komplikovat a v prostředí nemnoha lokací si vystačí s několika postavami. A se zápletkou, ve které je všechno takřka ukázkově „prošito“ (označení Zdeňka Svěráka, kdy se dějové linky a události a postavy propojují, čímž dostává film ucelnější tvar). Pravda, někdy je to tady možná s tou snahou si věci nekomplikovat až příliš doslovné. Kupříkladu kdyby La Mouche zabil hned poté, co mu na tváři udělal ten šrám, mohl tím spoustě lidí (sebe pochopitelně nevyjímaje) ušetřit řadu nepříjemností. Přeci jen při okrádání neváhal zabíjet.

Takovýchto vcelku podstatných nedotahů se objevuje o hrstku víc. Na druhou stranu nebýt nich, postrádal by tento snímek nádech osudovosti. V tom smyslu, že se všechno děje z nějakého důvodu. Půjčený Julienův kůň nerad zvony, ale ty prostě začaly bít, aby se mohl seznámit s Carou, jež se nevdala i kvůli svému pomerančovému věnečku, který mu dala pohlídat. V závěru zase mohlo dojít na slova o ďáblovi, jelikož lidé tehdy byli hodně pověrčiví, kór když si něco nedokázali logicky odůvodnit. Byla prostě jiná doba, a tak není nic divného na tom, že se do sebe Julien a Cara zamilují během nějakých třiceti minut a že se hned chtějí brát.

 

 

Virna Lisi a Alain Delon spolu výtečně souzní a skvěle se doplňují. Rovněž všechny další postavy byly obsazeny vhodnými „dobovými“ typy. Nelze ovšem zapomenout za práci všech za kamerou. Počínaje režisérem Christianem-Jaquem, jenž natočil líbivý biják s určitým přesahem. Přes architekty, neboť lokace jsou vskutku parádní – náměstí, markýzův dům, Guillaumův mlýn, řeka při odvetném souboji, … Samozřejmě výtvarník kostýmů odvedl precizní práci, tak jako kameraman a osvětlovač a střihač, neboť z řemeslného hlediska, včetně vychytaných detailů, je Černý tulipán znovu téměř dokonalý. K tomu připočtěme pozoruhodné choreografie a kaskadérské kousky. A v neposlední řadě famózní hudbu Gérarda Calviho. V této souvislosti se hodí zmínit taky český dabing s Pavlem Trávníčkem, Lucií Benešovou, Ilonou Svobodovou a dalšími.

Pro Alaina Delona šlo jistě o vítanou hereckou příležitost. Guillaume a Julien snad ani nemůžou být rozdílnější. Jak co se týče stylu oblékání, tak povahy. Jeden se tváří jako slušňáček a z praktického úhlu pohledu neschopný snílek. Jenže když o něco jde – v tomto případě o Caru a politické ideály, dokáže za to vzít a být platným hráčem, ba dokonce velitelem, který dokáže mimo jiné nechat zmizet celý regiment. A také se zasadí o to, aby jeden důležitý odkaz žil dál. Guillaume dokáže být hrubý, nechybí mu sebevědomí či spíše až arogance. Není to tak, že by se vůbec nezajímal o druhé, ale s velkou pravděpodobností i tu masku navléknul především pro svoji vlastní zábavu. Takže kdyby chudí nebyli chudí, zřejmě by je taky okrádal. Na druhou stranu je spravedlivý a čestný. Není divu, že Černého tulipána se muži buď bojí, nebo k němu vzhlížejí, a že se ženy touží s ním seznámit. Tedy snad s výjimkou těch okradených.

Černý tulipán splňuje v podstatě všechny parametry divácky oblíbeného filmu. Sice vzniknul podle románu Alexandra Dumese strašího (proto pradědeček Portos), nicméně nebylo by žádným překvapením, kdyby byl natočen podle komiksové předlohy. Hlavní hrdina současně evokuje Zorra, kterého si Alain Delon zahrál dvanáct roků poté. Poměrně sympatický a odvážný fakt představuje rovněž to, že se Francouzi nebojí udělat srandu z dějinných událostí, které ve skutečnosti až tak srandovní nebyly. Naopak byly krvavé a násilné. Dobrodružství Sedmé roty cílí na druhou světovou válku, zatímco Černý tulipán, jenž právem zaznamenal výrazný ohlas i za hranicemi země Galského kohouta, se tedy soustředí na dění kolem Velké francouzské revoluce.

FOTO: cinema.de