Recenze: Ve stínu Beethovena

 

 

O jeho hudebním nadání nemůže být nejmenšího sporu. Jenže často se stává, že dar může být i prokletím. Ego Ludwiga van Beethovena, jehož skladby nepřekvapivě zazní v soundtracku, dosáhlo nebeských výšin a sám nepochybuje o svojí bohorovnosti. Však také tvrdí, jak – povětšinou jazykem hudby – se všemohoucím hovoří, přičemž Bůh přímo křičí. I proto rodák z Bonnu ovšem výrazně ztrácí sluch, a tak si musí vypomáhat různými vychytávkami. Navíc jeho rukopis je nutné přepisovat, čehož se má ujmout nejlepší student jeho kolegy. Jenže tím studentem je žena – okouzlující Anna Holzová, která si v zápisu dovolí drobnější úpravu. Ke skladatelovi vzhlíží, takže nepatrně zanedbává svého přítele, architekta Martina Brauna. Anna se stává mistrovou múzou, ale to ještě neznamená, že jejich vztah bude zcela bezproblémový.

Určitě se nabízí srovnání s Amadeem, ač do nějaké větší hloubky bude v podstatě bezpředmětné. Zatímco oscarový snímek Miloše Formana je mimořádně působivým velkolepým Dramatem s velkým D, Ve stínu Beethovena není nezajímavým komorním příspěvkem do kolonky „filmové biografie slavných hudebních skladatelů.“ Tam s jistotou existovaly obě klíčové postavy, tj. Mozart i Salieri (na něhož v tomto bijáku také přijde řeč), byť celkově vzato nejde o historickou věrohodnost. Tady sledujeme podle všeho fiktivní Annu, která si dovoluje být upřímná a na všecho má střídmý pohled. Ačkoli není vyloučeno, že nějaká taková žena se v Beethovenově přítomnosti tenkrát skutečně vyskytovala, případně že její jméno bylo pro film změněno – přeci jen je to 250 roků, tak kdo může co dokázat se stoprocentní jistotou?!?

Další velký rozdíl by se dal nazvat hubený Tom Hulce vs. osvalený Ed Harris. Druhý jmenovaný hraje hrubého a neomaleného Beethovena velmi pěkně, ale nechce se věřit tomu, že by jakožto umělec tenkrát našel zálibu v posilování. Anna jest jeho pravým opakem a krásná Diane Kruger ji proměnila v nesmírně sympatickou postavu. Značnou část stopáže strávíme pouze s nimi v jeho bytě, kde společně pracují. Občas se ukáže synovec Karl, aby šlohnul nějaké peníze a aby zklamal svého strýce, který ho má rád, dost možná jako jediného člověka. Zavítáme také do kláštera, kde Anna přebývá u tety-matky představené. Právě tady před ní Ludwig ve velice pěkné scéně poklekne.

A pochopitelně nelze nevynechat desetiminutovou sekvenci dirigování při koncertu, ve které Anna pomáhá více, než by si kdekdo mohl myslet. Sice se evidentně nejedná o tak nekompromisní úkrok stranou, jako když Terrence Malick vestřihnul do Stromu života sekvenci o zrození světa, ale i tak režisérka a scenáristé docela zariskovali. Film napsali Stephen J. Rivele a Christopher Wilkinson, kteří mají na kontě Tah pěšcem, Nixona či Aliho, a kteří znovu potvrdili, že dialogy jim nedělají problém. Tentokrát by bývalo nebylo od věci dát si více záležet na některých důležitých momentech (přijetí Anny do pracovního procesu, dohrání na koncertě, rozmlácení mostu, zklamání z nepřízně posluchačů Anniny skladby, pšoukissimo). Ačkoli tohle bude ve větší míře otázkou režie.  

Ve stínu Beethovena je další příklad fiktivního filmového příběhu s reálnými postavami, který se klidně mohl stát. Jen kdyby nebyl odvyprávěn v tak monotónní poloze. To je nedobré i z toho důvodu, že díky té komornosti občas zavání prací pro televizi, přestože kameraman Ashley Rowe se hodně snažil, aby tomu tak nebylo. Je to trochu zvláštní, protože když jsem dílo nazvané Ve stínu Beethovena viděl někdy v roce 2011 (v rámci příprav na profil Diane Kruger) poprvé, líbilo se mně o dost více. Možná by, trochu paradoxně, bývalo pomohlo, kdyby se stopáž taky přehoupla přes dvě hodiny, takže by se některé scény (ne ta koncertní!) prodloužily a jiné, jaké by kupříkladu podtrhávaly ty důležité předchozí, by se kompletně přidaly. Pořád se ale i v této podobě jedná o film, který stojí za zhlédnutí.

FOTO: cinema.de