Recenze: Případ mrtvého nebožtíka

 

 

Natočit komedii není jednoduchá záležitost. A natočit crazy komedii/parodii je ještě o úroveň vyšší záměr. Hned na úvod je třeba ocenit tvůrce za to, že se odvážili na tento tenký led vstoupit, a že je výsledek více než koukatelný. Pořád ale nepřekvapivě platí, že Šmídmajer není Vorlíček, a že Holčák není Macourek. Oba předtím stvořili biják Probudím se včera, který mně ovšem už při druhém zhlédnutí nepřišel tolik povedený. Kdežto díla od režisérsko-scenáristického dua Vorlíček-Macourek si stále snadno získávají nové a nové generace příznivců a příznivkyň.

Celý film začíná moudrem o tom, že osoby, které v něm uvidíme, jsou skutečné, a jakákoli podobnost s filmovými postavami je čistě náhodná. Dobré. I proto, že v podstatě veškeré následující dění se vyznačuje spíše ryze absurdním, nežli lidovým humorem á la Babovřesky či tvorba Tomáše Svobody apod. Jasně, sem tam to trochu zavání Kameňákem, akorát v Případu mrtvého nebožtíka se tvůrci snaží vtípky zakomponovat do příběhu tak, aby nepůsobily jako zcestné, samostatně stojící, bez ladu a skladu hromaděné viz – viz tato zmíněná trilogie, resp. ono těch částí vzniklo už o něco víc. Zároveň nutno zdůraznit, že tady nedojde na žádné oplzlé/vulgární srandy. S přirovnáváním k Policejní akademii bych byl opatrnější, třebaže příjmení hlavní postavy se v anglických titulcích objevuje jako Proctor (a za v zahraničí neznámou Ulici supluje Dallas). Opravdu je ale tento počin vyvozitelný do zahraničí?

 

Hlavními hrdiny jsou policajti, což se samozřejmě nabízelo, třebaže mezi nimi není žádný žid ani blondýna. Začínáme soubojem dvou kandidátů na post šéfa kriminálky, který končí sabotovanými brzdami, které „zařídil“ jeden z kandidátů. Bohužel pro něj byl přizván do stejného auto, což skončilo bouračkou. Tři roky poté šéfuje oddělení plukovník Drátek, na kterém je od samotného počátku cosi podezřelého. Novým případem bude vražda paní Staroblažkové, které se má ujmout policajt Prubner (někdy též Průbner či Prübner) se svou bandou, tj. s Martinem Pechlátem a Lukášem Příkazským. Opomenout pochopitelně nesmíme nadějnou kolegyni Skálovou (nikoli Scullyovou).

Ta se zprvu tváří, že jí nadprůměrná inteligence nechybí. Jenže po dvou třech chytrých postřezích najednou „zhloupne“ na úkor ostatních. A tak kupříkladu odstraňuje mrtvole zkažené zuby nebo na případu Titaniku vysvětluje nutnost zásahu instalatéra. A co teprve scénka na téma hodnej polda/zlej polda? Společně s Prubnerem si zajdou do bufáče na luxusní véču nebo pozdraví odstřelovače s šedým zákalem. Ostatní zase zasekávají sekeru zpět do hlavy oběti, proklepávají Beatles, hlasitě mluví ke „stařence“ Kláře Issové a dělá jim neřešitelný problém zjistit, co znamená ATSMOP. Ve výtvarných hnutích se sice vyznají, ale z jihoizraelského dialektu musí překládat uklízečka. Vyděračské DVD obsahuje titulky a reklamy.

 

 

To jenom pro stručnou představu, čehož všeho se můžeme v Případu mrtvého nebožtíka dočkat. Samozřejmě bylo opět nutné obsadit nejpřednější a nejznámější české herce a herečky (snaživá Hanka Vagnerová, pohodový David Novotný, zhypnotizovaná Petra Jungmanová, dotěrný Miroslav Táborský, krve se štítící patolog Milan Štaindler, Sladká-Kozinová Eva Holubová, přehlížená Lenka Krobotová, …) a Terezu Srbovou, aby se celý projekt nezvrtnul ve frašku. Ačkoli herecké výkony se jistě v některých situacích ještě daly vylepšit, stejně jako timing a některé vtípky a hlášky. Na druhou stranu rozhodně nutno pochválit tvůrce za to, že na jednu scénu připadají více než dva legrační momenty, což se v české filmové komedii 21. století nestává.

Případ mrtvého nebožtíka dokonce došel až tak daleko, že veškerou srandu v podstatě není možné obsáhnout hned při prvním zhlédnutí. Přitom si dovedu docela dobře představit, že se najdou tací, kteří se na tuhle nenáročnou komedii rádi podívají znovu. Život je život či Celebrity s.r.o. rozhodně strčí do kapsy. Pořád ale režíruje Miloslav Šmídmajer, přičemž na rozdíl od Wilsonova se dá tvrdit, že opravdu režíruje, nikoli pouze zaznamenává. Zřejmě si však přeci jen ukrojil trochu větší sousto. A pokud je pod nějakým projektem podepsán tento filmař, je třeba si uvědomit dvě věci. Zaprvé, že k filmu jakožto médiu má bližší vztah, a proto mu jde nejdříve o to natočit pěknou podívanou, u které by se lidi dobře bavili (lhostejno, jestli v kině nebo doma), a až potom ho zajímají prachy. Stejný přístup volí třeba Jiří Vejdělek. Zadruhé, aby ho mohl natočit, neváhá naprosto brutálním způsobem využít product placement, což bývá poněkud v rozporu s tím zaprvé.

FOTO: Falcon