Recenze: Frida

 

 

Tenhle velice pozoruhodný snímek by nikdy nevzniknul, nebýt obdivuhodnému nadšení pro věc v podání jedinečné Salmy Hayek. Slavnou mexickou malířku, která proslula svými „selfíčky“, ztvárňuje naprosto fenomenálním způsobem. Ve všech polohách této postavy předvádí oddaný výkon, za který byla poprvé a zatím taky naposledy odměněna nominací na Oscara i Zlatý glóbus, ač by si – při vší úctě k Nicole Kidman a Renée Zellweger – obě ocenění nepochybně zasloužila! Coby producentka před sebou pak měla neméně obtížný úkol.

Rozpočet bylo nutné držet hodně při zemi, nakonec dosáhnul na vskutku skromných 12 milionů dolarů. Spolu s režisérkou Julie Taymor musela čelit nevyzpytatelnému Harveymu Weinsteinovi, který vedle pokusů o svádění a občasnému záchvatu vzteku prosadil scénu, ve které se nahá Frida těší ve Francii na lesbický sex s černošskou zpěvačkou. A k tomu, aby bylo jednodušší zajistit finance, obvolala mexická herečka několik známých, jelikož partneři, investoři a producenti na známá jména vždycky lépe slyší. Přeci jen příběh zrovna této neamerické malířky měl komerční úspěch nejistý, byť už za svého života byla uznávanou umělkyní a její obrazy si koupil mimo jiných Edward G. Robinson.

 

 

Vzhledem k výše uvedenému má ve filmu cameo několik proslulých tváří a Salminých přátel – Antonio Banderas, Ashley Judd nebo Geoffrey Rush coby bolševik Lev Trockij. Dále kupříkladu Diego Luna jako Fridin přítel, Saffron Burrows coby Fridina milenka Gracie a pochopitelně nesmíme zapomenout na Edwarda Nortona, jenž zahrál Nelsona Rockefellera tak, že ho přes malý prostor téměř povyšuje na jednu z nejdůležitějších postav. Kdyby zůstal ve finálním sestřihu ještě o deset minut déle, rozhodně by šlo o hodně podobný případ, jako u Anthonyho Hopkinse v Mlčení jehňátek (ve filmu je pouze 16 minut, přesto máme pocit, že je hlavně o něm) nebo – abychom neopomínali české reálie – Martina Dejdara v Šakalích létech (cca 20 minut).

Salmě to sice na Oscarech nevyšlo, tak jako lidem z výpravy, kostymérce Julie Weiss, a ani „Burn it Blue“, pod kterou se podepsala režisérka Julie Taymor a skladatel Elliot Goldenthal, se nestala Nejlepší písní. Poslední jmenovaný se však přeci jen dočkal, protože hudba ve Fridě jest opravdu vynikající a hodně snadno zapamatovatelná. Goldenthal neproměnil svoji tvorbu ve fabriku, jako někteří jiní maximálně uznávaní hollywoodští skladatelé, včetně Michaela Giacchina, Hanse Zimmera, Dannyho Elfmana či Alana Silvestriho, kteří s vyloženě originálním motivem nepřišli už několik roků, naopak se při té kvantitě projektů sem tam opakují.

Druhá cena Akademie filmového umění a věd byla za Nejlepší masky. Hlavní hrdinka totiž zažila „autobusovou“ nehodu, po které se kvůli téměř fatálním zraněním, kdy jí mimo jiné prošla tyč bokem a vaginou, musela dávat složitě dohromady. Ale i další postavy vyžadovaly náročnější úpravy zevnějšku, neboť se přece jedná o dobový film. Jeho největší problém spočívá v tom, že kolikrát přesně nevíme, ve kterém roce se necházíme. Někdy z kontextu sice snadno pochopíme, že jde o dvacátá léta nebo druhou světovou válku, nicméně v některých momentech (např. „newyorská mise“) by bývalo bylo záhodno být v datování konkrétnější.

 

 

Tady nelze nezmínit kreativní způsob, jaký tvůrci zvolí vícekrát. Nepatrně připomene tvorbu Jana Švankmajera, leč nelze ho vnímat jako vyloženě surrealistický. Jednak se tak mělo ušetřit (nutno podotknout, že výlet do Teotihuacánu je zatraceně skutečný!), a jednak tyto sekvence pomáhají nahlédnout do nitra Fridy Kahlo, ale vlastně i jejího manžela Diega Rivery (viz King Kong), přičemž jejich občas harmonický, avšak povětšinou turbulentní vztah ukrojí ze stopáže nejpodstatnější část. On byl znám svou slabostí pro ženy a hrdostí a jeho manželství s Fridou nebylo založeno na věrnosti, nýbrž loajalitě. I to pro něj bylo složité dodržet, když neváhal osouložit svoji švagrovou Cristinu (Mia Maestro). Své k tomu má co říct rovněž bývalá manželka Lupe, kterou velice přesvědčivě hraje Valeria Golino. Diego byl ke všemu o více než dvacet roků starší. Frida mu přesto všechno špatné odpouštěla a milovala ho. To vybízí k myšlence, že v dnešní době emancipace a MeToo by zřejmě tento počin tolik úspěšný nebyl.

Frida Kahlo byla určitě temperamentní, ovšem zároveň v ještě větší míře také silnou ženou, která si prošla kvůli té nehodě jak fyzickými, tak psychickými útrapami kvůli manželství s malířem Diegem Riverou, kterého skvěle zahrál Alfred Molina (o dost lépe než Dr. Octopuse ve Spider-Manovi 2) a který pro svoje bolševické přesvědčení přišel o lukrativní zakázku, jelikož odmítnul přemalovat na Rockefellerově zdi v New Yorku podobiznu Lenina. Diego a Frida jakoby si doopravdy byli souzeni. Nicméně tenhle film nabízí více důvodů k zamyšlení, takže nemůže být nejmenších pochybností o jeho velké umělecké hodnotě, navzdory některým hamižně nasvíceným scénám.

FOTO: cinema.de