Speciál: O knize Mimochodem

 

 

„Soon-Yi s láskou. Nejdřív mi zobala z ruky, a pak jsem zjistil, že jsem o to ruku přišel.“ Takové je úvodní věnování . Ti, kteří snad náhodou nevědí, kdo je nositelkou korejsky znějícího jména, se dočkají až později. Ale zato velmi výživně! Podobně jako celá řada dalších memoárů, také v těchto začíná autor od začátku. Zjístíme tedy, že v rodině Woodyho Allena se stálo v popravčí četě (tj. nikoli před ní!), že se podařilo zachránit z potopené lodi (nikoli z Titaniku), že se vlastnilo kino, že se krachlo v roce 1929, že se jeden člen dožil přes sto roků a že se pracovalo pro nechvalně proslulého mafiána Alberta Anastasiu. Pozoruhodné.

Při popisu o tom, jací byli jeho rodiče, si autor nebere servítky. O matce prohlásí, že nebyla příliš hezká, zato byli s otcem oba úplně jiní, takže se často hádali. Dokonce je neváhá označit výrazem „amatérští břídilové“. Co se matky Nettie týče, dochází v knize až k freudovsko-oidipovským teoriím. Na druhou stranu ji také chválí. Starala se, aby měli co jíst, aby měli co na sebe a aby byl v pastičkách na myši vždy čerstvý sýr. Zmíní také svoji ségru Letty Aronson, která produkuje jeho filmy a která by měla být přesně na den o osm roků mladší. A neopomene se pochlubit svými kamarády a známými, mezi nimiž nechyběli Groucho Marx, Arthur Miller, Mel Brooks, Orson Welles, Richard Burton, Elizabeth Taylor, Mariel Hemingway …

 

 

Dál Woody Allen prozradí, jak to je s intelektuálností jeho děl, jaký má vztah k holkám, jaký k náboženství, eventuálně jak to je s jeho traumaty, nervózami a úzkostmi (jako když zjistil, že taneční filmy s Fredem Astairem nejsou dokumenty, o jeho „fóbii z příchodu“ ani nemluvě), které dokáže servírovat ne sklíčeně a procítěně, nýbrž pěkně s nadhledem, byť si vyžádaly posezení u psychoanalytiků. Přiblíží svůj přístup k práci i svoje oblíbené počiny, herce, herečky, knihy atd. Zmíní rovněž další činnosti, které ho baví/nebaví. A něco samozřejmě napíše o svých kariérách komika, jazzového hudebníka a filmaře. A nenechá si pro sebe, kterak se z Allana Stewarta Konigsberga stal Woody Allen – umělec, který má sochu ve španělském Oviedu, které někdo neustále krade brýle, ač jsou přivařené.

Velký fanda Boba Hopea nemusel coby komik na úspěch čekat dlouho. Rozhodně není nezajímavé číst o tom, jak to tenkrát v téhle branži chodilo. To už se dostáváme do 50. a 60. let minulého století, tedy nejen k jeho prvním příspěvkům do světa stříbrného plátna, k první cestě mimo New York a k vyhnutí se povinné vojenské službě, nýbrž také k první z celkově tří manželek. Jmenovala se Harlene a „ve filozofické diskuzi prokázala, že neexistuje.“ Svým vztahům věnuje o poznání větší prostor, než povídání o svých snímcích, u nichž se musíme často spokojit pouze s jedním odstavcem či dokonce s několika řádky, na rozdíl od této retrospektivy.

Pravda, někdy to stačí. Jako v případě Spáče, kterého dali přečíst Isaaku Asimovovi a který získal prestižní ceny Hugo a Nebula. U Lásky a smrti zase četl naposledy recenze. Zelig se dostal až do slovníků. U Manželů a manželek se nechtěl nechat svazovat žádnými řemeslnými pravidly. Co se týče vlastních děl, mezi jeho nejoblíbenější patří Purpurová růže z Káhiry. Oproti tomu u Jiné ženy chtěl svým způsobem složit poctu Ingmaru Bergmanovi, a proto si ke spolupráci vyžádal jeho dvorního kameramana Svena Nykvista. Při natáčení Konce podle Hollywoodu zase vyrazil – podobně jako Miloš Forman u Přeletu nad Kukaččím hnízdem – Haskella Wexlera. Oproti tomu Cokoliv údajně vypráví o jeho druhém manželství.

 

 

Vzal si Louise Lasser, jež byla sexy a „měla výraz jako svatí na freskách ve Vatikánu.“ Jenže nebyla psychicky úplně v pořádku. V porovnání s Miou Farrow se však jednalo a jedná o mimořádně vyrovnanou ženu. Ale pojďme nejdřív k filmovému průmyslu, přičemž při vstupu do něj hrál významnější roli Warren Beatty, jehož nejslavnější chvíle měly přijít teprve potom. Z Co je nového, kočičko? pozdější Clyde vycouval, aby uvolnil místo Peteru O’Tooleovi , jenž už měl na kontě dnes legendárního Lawrence z Arábie a jenž věnoval Woodymu svetr se speciálním vzorem, což ocenil, protože „kdyby utonul, poznali by ho a zrušili jeho předplatné na časopisy.“

Samozřejmě dojde i na nějaké ty zákulisní (veselé) příhody z natáčení filmů, avšak málokdy těch, které režíroval. Mnohem zajímavější je, že si u nich pokaždé, skoro už od svého debutu, vymohl absolutní kreativní kontrolu. O něčemž takovém si můžou i ti nejvěhlasnější tvůrci kolikrát nechat jenom zdát, pokud pracují pod hlavičkou velkého hollywoodského studia. Nicméně, když natáčíte nezávislý počin, jste často limitovaní rozpočtem, což je na projektech Woodyho Allena sem tam docela znát (ne všechny experimenty zkrátka vyjdou), přestože se v nich před kamerou objevují nejznámější herci a herečky, a naopak za ní stojí skuteční profesionálové (nejen Gordon Willis).

Taky o nich se zmíní a nezřídka hodnotí herecké výkony. Částečně to platí o Diane Keaton, která zůstala dodnes jeho skvělou kamarádkou. A jako jedna z mála se k němu neotočila zády a veřejně se neomlouvala za to, že si zahrála v jeho počinu, když byl nařčen ze sexuálního obtěžování, které se neprokázalo, a přesto skončil na černé listině. Jeho zatím nejnovější biják nazvaný Rifkin's Festival se v USA zřejmě nikdy promítat nebude. Lítost nad spoluprací s ním vyjádřila třeba Greta Gerwig nebo Timothée Chalamet – nepřeceňovanější herec současného Hollywoodu. Naopak podpora přišla od Aleca Baldwina nebo Blake Lively. No, tohle MeToo obvinění jest jedna věc, …

 

 

… Avšak ta záležitost s Miou Farrow a s údajným obtěžováním její tenkrát malé dcery Dylan je věc docela jiná a maximálně nechutná, ať už „fandíte“ komukoli z těchto dvou dospělých. Celému incidentu, který měl být pomstou za rodící se vztah mezi Woodym a Soon-Yi, kterou známá herečka adoptovala, věnuje autor suverénně největší počet stránek. Je dobré si uvědomit, že při takovýchto sporech a jim podobných není vždycky automaticky na vině chlap. A je smutné, že ač soud prokáže nevinu, stále se najdou „senzacížrouti“, kteří jsou přesvědčení o tom, že rozhodnutí soudu je mylné. Na to doplatil kupříkladu Richard Jewell. V každém případě z chování Mii Farrow jde opravdu místy mráz po zádech, tedy tyhle pasáže jsou strašidelnější, než většina knih a adaptací od Stephena Kinga. Takhle to holt dopadá, když jednou natočíte horor s Romanem Polanskim (jehož Allen se svou současnou ženou při společné večeři nedopatřením, ale přesto vtipně, zaměnil se jmenovcem Abramovićem, majitelem londýnského fotbalového klubu Chelsea F.C.).

O velmi kvalitní překlad této knihy se postaral Michael Žantovský, který se s Woodym Allenem osobně kamarádí. Jediné co lze vytknout, že u filmů neponechává vedle českého taky původní název. Zato na 359 stránkách uvede jedinou poznámku překladatele. A zrovna v souvislosti, ve které nebyla potřebná. Bývalo by se asi našlo několik jiných míst, která by zasloužila dovysvětlit, ale i takhle si můžeme sami udělat ucelený obrázek. A také si můžeme rozšířit obzory s novými jmény – mj. Billie Burke, Harry Strauss, Clifton Webb, June Allyson, Eve Arden, Mickey Spillane, Irene Dunne, Sid Caesar, Jack Paar, Sam Shaw, Charles K. Feldman, Robert B. Sinclair, Mary Bancroft, Satchel Paige, Carole Lombard, Cedric Gibbons, Vivian Vance, Paula Prentiss, …

 

 

Woody Allen toho zažil opravdu dost. Ve své autobiografii nazvané Mimochodem velmi otevřeně píše o věcech příjemných i nepříjemných. A nezdráhá se přitom být sebekritický. Současně přichází s několika mimořádně pozoruhodnými postřehy a myšlenkami, které můžou čtenářovi dopomoci změnit na něj názor. A pochopitelně objasní některé aspekty či záměry u konkrétních děl. Těch může k těm dosavadním cca sedmdesáti klidně ještě několik přidat. V pětaosmdesáti má totiž podle vlastních slov pořád radost z práce.

Takový je Woody Allen. Obrýlený „intelektuál“, jehož některé filmy občas vydělaly v jediném evropském městě více, než v celých Spojených státech, a který také navštívil různá místa světa, kromě jediné výjimky se nikdy nezúčastnil slavnostního udílení Zlatých glóbů či Oscarů (bude vysvětleno), si dělá srandu sám ze sebe, zavítal v rámci natáčení do věznice San Quentin, potkal se se spoustou talentovaných lidí, hrál v Paříži v rámci komediálního představení Eiffelovu věž, měl možnost krátce promluvit s Alžbětou II. (jež možná na jeho adresu prohodila nezvykle upřímnou poznámku), neodmítnul pozvání do Bílého domu, a který současně (téměř) k nikomu necítí zlobu, závist, zášť, třebaže si párkrát dost spálil prsty. Jak sám říká: „Za pět milionů roků Slunce stejně vyhoří a přestane svítit, tak proč se stresovat?“

ODKAZY NA RECENZE FILMŮ WOODYHO ALLENA: 

Půlnoc v Paříži
Do Říma s láskou
Kouzlo měsíčního svitu
Café Society
Kolo zázraků
Deštivý den v New Yorku

FOTO: cinema.de, dobre-knihy.cz