Recenze: District 9

 

 

Říká se, že sci-fi film, který se odehrává v budoucnosti (nebo v alternativní realitě), je dobrý jenom tehdy, když nějakým způsobem reflektuje současnost. Neill Blomkamp nejefektivněji reflektoval v Elysiu, které se soustředí na sociální rozdíly ve smyslu chudí vs. bohatí. V Chappiem se zaměřil na kriminalitu, ale bohužel jak z hlediska obsazení iritujících členů skupiny Die Antwoord, tak z hlediska nezajímavého titulního hrdiny, se ukázal být tento biják z roku 2015 až příliš lokálním a pro svého režiséra znamenal první velmi, velmi, velmi výrazné šlápnutí vedle.

Zároveň v něm udělal to, s čím začal už v District 9. A sice, že (možná nevědomky, možná vědomky) v podstatě vykrádá jiná díla. Tam Číslo 5 žije, jeho pokračování a Robocopa, tady například Terminátora, Vetřelce, Vetřelce (tj. druhou část) či Mouchu. Počáteční premisa přitom vychází ze skutečné události, jelikož se pohybujeme v Jihoafrické republice, kde dlouhá desetiletí fungovala politika Apartheidu. Čili tak jako Kladivo na čarodějnice odkazuje na politické procesy z 50. let, odkazuje i District 9 očividně na utiskování většinového černošského obyvatelstva. Mimozemšťané jsou nuceni se vystěhovat, protože je lidé vidí jako příčinu svých problémů. Takže jim vyhrožují, hanlivě je označují za „Kreveťáky“ a stávají se pro ně terčem posměchu kvůli tomu, že si s radostí pochutnávají na kočičím žrádle.

Do toho přichází skrz naskrz průměrný úředník-kravaťák Wikus van der Meerwe, aby si vzal pod záštitou velké korporace MNU celý proces vystěhování na starosti. A tak zamíří do titulního slumu, kde sbírá podpisy, kterými dotyční souhlasí s tím, že se odsunou na 200 kilometrů vzdálené místo. Že občas narazí na tvrdý odpor je sice nepříjemné, nicméně je doprovázen speciální jednotkou, která v tomto směru zjednává pořádek. Z nepřítele se však může snadno stát nejlepší kamarád (a naopak, samozřejmě). Daleko větší problém totiž představuje fakt, že nedopatřením vdechnul prapodivnou tekutinu, která z něj proti jeho vůli učiní nechvalně proslulou celebritu, kterou ostatní z jeho (původního) druhu budou pohrdat. Snad až na manželku Taniu.

 

 

Dokumentární styl Districtu 9 sluší, to se musí nechat. Vedle záběrů ruční kamerou se dočkáme názorů odborníků z řad etymologů nebo socioložek, pobývání na skládce mezi odpadky či zmínky o mezirasové prostituci. Z tohoto pohledu nutno podotknout, že ani Nigerijci z tohoto bijáku určitě radost neměli, protože jsou vykresleni jako banda násilnických neznabohů, kteří dealují a neváhají baštit emzácké maso v domnění, že získají nadlidskou sílu a budou moc užívat i jejich parádní zbraně, které reagují pouze na nelidskou živou tkáň. Uznání patří také společnosti WETA Digital za realisticky vyhlížející design těchto stvoření z vnějšího vesmíru ... No nebylo by marné se v chystaném sequelu podívat na jejich domovskou planetu.

District 9 pravidla a ušlechtilé myšlenky stanovuje jasně a srozumitelně, v čemž tkví jeho veliká deviza. Některé momenty jsou velmi působivé (Wikusův přerod, včetně finálního záběru), jiné potěší příznivce hardcore sci-fi (vzlétnutí lodi zpod domu). Režisér určitě zasluhuje velký obdiv za to, že tohle všechno dokázal s relativně nízkým rozpočtem. I na přízvuk Sharlta Copleyho se po druhém zhlédnutí a po dvojím zhlédnutí Elysia dá zvyknout. Nicméně nad vším zůstává ta pachuť z toho, že se nejedná o pokornou poctu, nýbrž o do očí bijící vykrádačku známých i méně známých žánrových podívaných.

RECENZE NA FILM ELYSIUM JE K DISPOZICI TADY
RECENZE NA FILM CHAPPIE JE K DISPOZICI TADY
RECENZE NA FILM DEMONIK JE K DISPOZICI TADY 
SPECIÁL 5 OTÁZEK PRO NEILLA BLOMKAMPA JE K DISPOZICI TADY

FOTO: cinema.de