Recenze: Krvavě rudé nebe

 

 

Na letiště RAF ve Skotsku právě dosedlo letadlo. Ví se, že bylo uneseno, a proto je plukovník britské armády maximálně obezřetný v tom, aby z pilotní kabiny nechal odejít člověka, se kterým komunikuje. Zřejmě viděl Spojence, ve kterém se pachatelé zamíchali mezi civilisty. Tenhle člověk se navíc jmenuje Farid a evidentně má předky v arabských zemích. Takoví od 11. září 2001 budí značnou nedůvěru. A to únosci věděli. Co však nevěděli je, že na palubě nepředstavují jedinou hrozbu. Vyskytuje se tam totiž žena, se kterou není něco v pořádku. Její postupná přeměna a žízeň po krvi nemůžou nechat nikoho na pochybách, že se jedná o upírku!

Jak se vůbec může taková bytost objevit ve 21. století? A proč má potřebu letět z Frankfurtu do New Yorku? I na tyhle otázky dostaneme odpovědi. V retrospektivě se totiž vracíme do doby o nějakých deset roků dříve, kdy byl její syn Elias ještě úplně mrňavý a kdy byla šťastná s jeho otcem. Dokud se v lese nevykydlo jejich auto a nešel hledat pomoc, přičemž ho kroky dovedly do starého, už od pohledu podezřelého domu, což byl začátek konce. Později se setkáme i s jakýmsi „mistrem upírem“, jaký se ovšem nechová jako jemu podobní, které často můžeme vidět ve filmových upířinách.

 

 

Jedna z hrstky inovací, jaké Krvavě rudé nebe v rámci tohoto hororového subžánru nabízí. Jinak se bohužel nevyvaruje některým provařeným klišé (mj. hraní na rodičovskou strunu, zdánlivá neporazitelnost nejnebezpečnějšího záporáka, v podstatě všechny Eliasovy repliky). Zkrátka jakékoli snahy o emotivnější momenty nefungují. Na rozdíl od kultovního filmu Roberta Rodrigueze, který nese název Od soumraku do úsvitu a který byl pro německé tvůrce této podívané jedním ze zdrojů inspirace. Režisér Peter Thorwarth totiž bojoval za vznik Krvavě rudého nebe nějakých patnáct roků.

To je zajímavé. Vzhledem k tomu, že se jedná o žánrový kousek, jaký se na první pohled netváří, že by měl mít nějakou přidanou hodnotu (jako Anthropoid, který dával Sean Ellis dohromady stejně dlouho). V tom smyslu, že třeba Reganinu posedlost ve Vymítači ďábla můžeme brát jakožto metaforu pro proměnu holčičky v ženu, která přichází s první menstruací. Také Nadjinu transformaci v Krvavě rudém nebi můžeme brát jako metaforu, byť v trochu širším úhlu pohledu. Ačkoli tohle si při sledování musí přebrat každý sám. Přeci jen upíři nejsou, na rozdíl od zombie, nejvhodnějšími monstry, co se kupříkladu sdělování nějakého satirického podtextu týče. Takže režisérovým hlavním cílem bylo podle všeho hlavně natočit poctivou upířinu.  

Konkurence je však veliká, včetně Svítání. Potíž ale jaksi představuje skutečnost, že vzhled hlavní hrdinky (nikoli nepodobný bytostem ze 30 dní dlouhé noci) neděsí, tak jako její počínání, které se projevuje podobně jako u RoboCopa. A neděsí ani upíří vrčení. V případě hororu poměrně velký prohřešek. Tím spíše, že se pohybujeme v letadle, tedy v prostoru, odkud se ven za letu složitě utíká. Do jisté míry to vlastně sami pociťujeme kvůli pandemii, jelikož se letadlem stala celá planeta. Natáčení Krvavě rudého nebe muselo být v březnu minulého roku právě z tohoto důvodu na čtyři mesíce přerušeno. Hrůzu by snad bývalo mohlo dodat větší zapojení nevinných cestujících. Ten, kterého srazí vozík, do příběhu výrazně nezasáhne. A malé holčičce bude vyhrožováno zabitím už v době, kdy víme, že tento biják nebude chtít být v ledasčem originální.

 

 

A co teprve ti únosci, což je banda sama pro sebe (ve složení Chidi Ajufo, Alexander Scheer, Kai Ivo Baulitz, Jan Loukota). Těžko soudit, jaká je skutečná pointa celé této jejich akce, protože jejich šéf to schytá celkem záhy. A nikdo z ostatních to patrně přesně neví. Že by šlo opravdu o ovládnutí akciového trhu? Navíc jsou rozhádaní mezi sebou, za což může i psychotický Eightball, čehož by bývali mohli někteří odvážnější cestující využít. Na druhou stranu, tedy co se fiktivních příběhů týče, málokterá banda působila ve vzduchu tolik drsně jako ta, kterou jsme viděli v Boeingu 747 v ohrožení – dost možná nejlepším díle, v jakém se kdy objevil Steven Seagal. Tady se naopak po šesti rokách vrací před filmovou kameru Dominic Purcell.

Krvavě rudé nebe je ale paradoxně přes uvedené nedostatky pro příznivce i příznivkyně vítaným (sub)žánrovým filmem, který si – až na cca desetiminutovou pasáž ve druhé polovině – udržuje velmi dobrý rytmus, a který zůstává po celou dobu vizuálně atraktivní. Některé násilnější momenty jsou skutečně působivé, stejně jako představení jinak křehké Peri Baumeister v roli Nadji. Vedle Diane Kruger, Karoline Herfurth, Jelly Hasse, Jennifer Ulrich, Niny Hoss, Martiny Gedeck nebo Sandry Hüller se jedná o další současnou německou herečku, jejíž jméno bychom si měli zapamatovat. S dlouhodobějším zevrubným zapamatováním samotného děje to bude asi složitější, nicméně za to může spíše skutečnost, že se většinu času pohybujeme na jedné lokaci. Závěrečný záběr jest ovšem dost cool a tvoří důstojnou tečku, lépe řečeno vykřičník.

FOTO: cinema.de