Recenze: Nikdo

 

Zmíněný snímek Ilyi Naishullera spadá do stejného žánru. Patrně si vzpomenete, že byl celý natočen ze subjektivního pohledu hlavního hrdiny. Potenciál byl obrovský, ale výsledek rozhodně žádná pecka. Nikdo by se dal charakterizovat tak, že potenciál nebyl veliký … a výsledek taky není žádná pecka. Nezapře ovšem, že pochází od Dereka Kolstada, jenž je podepsaný pod sérii John Wick, jejíž čtvrtá část přijde do kin (snad) v roce 2022. Její hvězda, totiž Keanu Reeves (tohoto času na stříbrném plátně k vidění ve sci-fi Matrix Resurrection), dělal akční bijáky už dávno předtím – však si jistě všichni velmi dobře vzpomínáme třeba na Bod zlomu či Nebezpečnou rychlost.

Zato Bob Odenkirk rozhodně nepatří k prověřeným akčním hvězdám. Spíše se věnoval komedii, což bylo jedno z režisérových přání. A nutno dodat, že vítěz dvou cen Emmy nezapře, že mu táhne na šedesát. Během sledování filmu to ale vůbec nedává znát – tak jako Sly Stallone ve čtvrtém či dokonce pátém Rambovi. Naishuller naopak dává znát svou zálibu v bizarním humoru. Ne bizarně-ujetém, jakým zásoboval Joe Carnahan. I tak pořád platí, že některé postupy jsou docela nepatřičné. Největší sranda proto spočívá v tom, že záporáci jsou v tomto bijáku výhradně Rusové, tj. lidé stejné národnosti jako režisér. :-)

Život Hutche Mansella probíhá velice stereotypně, tak jako u řady dalších lidí. Jenže vždycky nepracoval v jakési nařaďovně, kterou vedou jeho tchán a švagr a kterou by teď rád sám odkoupil. Jakožto „auditor“ pracoval pro třípísmenné agentury, ale jednou začal závidět svojí „zakázce.“ Tak se usadil s Beccou, měli spolu dvě děti, nicméně to vypadá, že se po nějakých dvaceti rokách manželství odcizili. Že by za to mohla i skutečnost, že konstatně nestíhá popeláře? Že jeho násilná minulost není definitivně mrtvá, si ověří v momentě, kdy se do jeho domu vloupají zloději – muž a žena. Jsou to evidentně břídilové, že ani jeho dospívajícímu synovi nedělá problém jednoho z nich zpacifikovat. Přesto je nechá jít.

 

 

I při návštěvě otce v domově s pečovatelskou službou je na Hutchovi znát, že by se rád ke své minulosti nějakým způsobem navrátil. V tom se liší od Johna Wicka. Ten se naštval, když mu zabili psa. Jenže (možná) odcizený kočičí náramek, na kterém jeho malinké dceři vlastně ani nijak zvlášť nezáleželo, se stane pouhou záminkou k tomu, aby vypátral ty dva zloděje, o nichž ví, že mají podobnou kérku jako Marco z Tropoje. Tihle hispánští zloději, kteří potřebují peníze, a přesto ani neodnesou do zastavárny ukradené hodinky, opravdu nejsou záporáci, před kterými by bylo nutné se mít na pozoru. Upřímně, hrozně moc bych o nich chtěl vidět samostatný biják! Klidně se stejným obsazením, čili s Edssonem Moralesem a Humberly González.

V každém případě teprve po tomto setkání se znásobí hrdinova potřeba někoho zmlátit. Osud mu do cesty, resp. do autobusu, přihrál napité týpky, kteří jsou pro rvačku ideální. Ovšem není možné si nevšimnout faktu, že za ty roky evidentně vyšel ze cviku. Přesto po naskočení závěrečných titulků zjistíme, že tahle akční sekvence je spolu s automobilovou honičkou, kterou doprovází tento song, tou úplně nejlepší. Naopak ta finální zůstala pro svou tuctovost daleko za očekáváním (vzpomněl jsem si na Křížovou palbu), přestože jsou její součástí RZA (Pěsti ze železa) a legendární Christopher Lloyd, u něhož postavy hrozně zamrzí, jak povrchově a prvoplánově byla napsaná.

Vyvrcholení celé této scény mělo být legrační, nicméně se nelze zbavit dojmu, že by tvůrci bývali trefili jackpot, kdyby se po celou dobu drželi co možná nejvíce při zemi, co se realističnosti týče. Ne že by tady protagonista skákal po stromech jako Li Mu Bai, protože to by při jeho až nepříjemné zranitelnosti ani nešlo, avšak kvůli té snaze být při akci cool nám je bohužel vlastně pořád připomínáno, že sledujeme film. Kdežto s Johnem Wickem prostě téměř bez mrknutí oka v podstatě automaticky jdeme, třebaže skutečný potenciál této postavy a celého univerza se podařilo prodat až v předloňské třetí části.

 

 

Rozhodně nebude od věci zmínit ještě jednu franšízu, totiž tu, ve které koná dobro Denzel Washington a která se nazývá Equalizer. V jedničce jsme svědky výborné scény, ve které si hlavní hrdina pokecá s hlavním záporákem, jehož vcelku démonicky ztvárnil Marton Csokas, jenž pracuje pro zlé Rusy. Alexej Serebrjakov oproti němu působí jako další z řady obyčejných zlosynů, jejichž jediným účelem jest nechat se seřezat od klaďase. Přitom Julianova expozice nám naznačuje, že budeme mít co do činění s nebezpečným antagonistou, kterému neuškodí ani ta víceméně všudypřítomná nadsázka.

Nikdo neodpoví na to, o kom bude psát Hutchův syn esej, proč se Hutch trochu nezamyslí, než provede ženu a děti domácí spouští s mrtvolami, proč potom mrtvoly shromáždí ve sklepě a vypráví jim něco ze svého příběhu, proč nefunguje zakomponování černošského ruského občana nebo čím má být vtipná ta mezititulková scéna. Nikdo zkrátka spoléhá na to, že lehce odbytý scénář a nedořešené postupy a odbočky jakožto diváci rádi odpustíme, protože má přece jít především o akční scény. Těm nelze upřít poctivost – však za nimi stojí kaskadéři z proslulé skupiny 87Eleven. A režisér ví, jak je natočit (na rozdíl třeba od Oliviera Megatona). A ví rovněž, jak pracovat s hudbou. Přesto se nedá tvrdit, že bychom sledovali nějakou fajnovou originální podívanou, jakou byla svého času například tato.

INFORMACE O BONUSOVÉ SEKCI NA BLU-RAY JSOU K DISPOZICI TADY

FOTO: Cinemart