Recenze: Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství

 

 

Do třetice drobné upozornění: knižní předlohu jsem nečetl a svět Harryho Pottera pro mě skončil jedničkou, na základě které se ovšem dá pochopit, proč se z něj stal takový fenomén. Co se Fantastických zvířat týče, autorka sama přepracovala tento a tento díl do podoby filmového scénáře. Tentokrát jej ještě přepsal Steve Gloves. Představitelé studia Warner Bros. asi rozpoznalo, že scénáře jí – na rozdíl od knih – prostě nejdou tak dobře, přestože tyhle postavy a jejich příběh stvořila a tím pádem by všechno měla znát nejlépe ze všech. Každopádně výslednému produktu tahle změna evidentně prospěla. A ti, kdož jinak nemusí ani Harryho Pottera, ani polovičaté fantasy, se tentokrát mají na co dívat.

Tato třetí Fantastická zvířata, ve svém názvu odkazující k postavě tradičně výborně ztvárněné Judem Lawem, mají bez nadsázky i jakékoli ironie v podstatě téměř všechno, co si obecenstvo obvykle žádá od hollywoodských vysokorozpočtových spektáklů. Stylové kostýmy, naprosto úžasné vizuální efekty, které se objevují v úplné většině záběrů (někdy až nadbytečně). Zvuk je brilantní, práce s výbornou hudbou od Jamese Newtona Howarda jasně dokládá, že na tomto projektu pracovali jenom samí profesionálové. Plynulost a přehlednost střihové skladby by mohlo dost jiných hollywoodských fláků závidět. Monumentálnost spojená s vysokým rozpočtem prýští pomalu z každého záběru. Nechybí ani tzv. Money shots – nákladné záběry, často třeba na celou ulici, které vídáme nejen v historických počinech a které mají jednak podpořit dobovou atmosféru, a jednak taky poukázat na skutečnost, že peníze v Továrně na sny nejsou vůbec problém. Jenom kdyby ty figury nemusely neustále bojovat o diváckou přízeň.

Ve Fantastických zvířatech bychom se měli pohybovat v první polovině dvacátého století, konkrétněji ještě před druhou světovou válkou. A tak není divu, že Gellert Grindelwald jest ještě více prezentován coby nacista, který se nestydí zmanipulovat důležitou volbu, potírá nečary/mudly/whatever a využívá ke své manipulaci špinavou propagandu. Čili znovu nezbývá, než zopakovat, že J. K. Rowling použila známé skutečnosti a dala jim fantasy kabát. Není to tak, že by jako například J.R.R. Tolkien, jenž svým dílem položil základy moderní fantasy (a málokterá se proto vyhne srovnávání s ním), skoro od nuly stvořila celý propracovaný svět. Vždyť i Větvík připomíná Groota ze Strážců galaxie. Navíc se postavy dostávají do bizarních situací. V jedné o jejich budoucnosti rozhoduje bájné zvířátko známé jako čchi-lin. Pravda, tohle je zrovna hezká scéna. A Grindelwald to nechá být a nemstí se, že byla jeho podlost prokouknuta. Přitom je na něm znát, že by i chtěl udělat ještě nějakou neplechu. Nicméně scénáristka a scenárista mu to holt zakázali. Tudíž musel místo své zlotřilé tváře ukázat tu posmutnělou.

 

 

Jak známo místo Johnnyho Deppa si ho zahrál Mads Mikkelsen. I když je to role spíše za trest (za předpokladu, že se řídíme pořekadlem o tom, že film je tak dobrý jako jeho záporák). Ale dánský herec dává jasně najevo, že má s hraním záporáků větší zkušenosti. A když zmiňuju tuhle skandinávskou zemi, tak opět dodávám, že Eddie Redmayne v roli Mloka Scamandera de facto částečně navazuje na svoje představení z Dánské dívky. Tahle jeho nesmělost a nápaditost tady fungují o dost lépe. Nejen ve vztahu s Tinou (Katherine Waterston), nýbrž třeba i ve scéně, kde zachraňuje bratra a musí dávat bacha, aby ho nesežrali „krabi“ či obrovské „žihadlové“ monstrum. Jinak platí, že více než podivné čáry a kouzla bez pravidel zaujme vztah nečara/mudly/whatever Jacoba Kowalskiho a Queenie (kouzelná Alison Sudol), která přešla na temnou stranu síly. Ve finále má tohle všechno – i díky práci osvětlovačů a kameramana – vcelku působivou dohru.

Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství je film, který neobsahuje v podstatě žádná tajemství. Ve smyslu nějakých nečekaných twistů, jelikož všechno jede podle té víceméně tradiční šablony. Že se musíme víkrát ptát "proč zrovna takhle?", je dáno z jiného důvodu. Akorát je zvláštní, proč režisér David Yates tak dlouho skrýval, že vlastně řemeslo ovládá velice přesvědčivě. I když se nabízí otázka, nakolik byl v postprodukci zainteresován. Svět Fantastických zvířat obecně vzato není z nejpoutavějších. Ale kdo na jejich nejnovější část vyrazí do kina IMAX, ten ve svém hodnocení patrně taky přidá ještě jednu hvězdu navíc. Protože vidět nákladnou filmovou podívanou na tom úplně největším plátně je vždycky velká radost.

FOTO: Vertical Entertainment