Exkluzivní rozhovor: Iva Pazderková

 

 

FDb: Co se filmů týče, role ve Velké premiéře je zatím vaše největší. Když jste spolu mluvili pět roků zpátky, říkala jste mně, že jste nabídky na role v komediích i odmítala, protože pro vás musejí mít nějaký přesah. V čem byl pro vás přesah Velké premiéry?
Iva Pazderková: Kromě osvětového přesahu, co se týče Tourettova syndromu, je to komedie, která celkově není standardní, povrchní záležitostí. Ten přesah se dotýká více věcí, ať už klasicky vztahu nebo mého hereckého povolání. Je hrozně hezké, když se to dotýká nějaké životní situace, kdy ten hlavní hrdina v podstatě pořádně neví, co se sebou. Dotýká se to i kreativity jako takové a je tam velice hezky podaná i kritika způsobu, kterým se velice často přistupuje ke kultuře v naší zemi ... Je to komedie chytrá.

FDb: Jaké bylo z vašeho pohledu natáčení v Olomouci?
(úsměv) U nás doma na Moravě! Olomouc je překrásné město. Ta atmosféra a genius loci toho místa je prostě nenahraditelná. To natáčení bylo nádherné. Někdy se to tak sejde, že je jako skautský tábor.

FDb: Nemrzelo vás trochu, že jste se ve filmu taky nedostala na jeviště?
(smích) Já jsem byla ráda … Ne, dělám si legraci, ale určitě mě to nemrzelo, vzhledem k tomu, jakou roli jsem tam hrála. To by musela mít trochu jiný charakter. Myslím, že Mikina patří tam, kam byla napsaná. (úsměv)

FDb: Vaše role to sice úplně neumožňovala, ale přesto se zeptám, jestli jste taky měla prostor pro improvizaci?
V té samotné roli úplně ne, ale v jednom telefonátu tam zůstala moje improvizace. Když už se natočil text a ještě se neřeklo stop, tak jsem při tom telefonátu improvizovala a ten text tam zůstal. Tak to je takové „Velikonoční vajíčko“ (podle anglického Easter Egg, což je – stručně řečeno – označení nějaké vychytávky/zajímavosti v nějakém počinu – pozn. aut.).

FDb: Takže víckrát jste si navíc žádnou repliku nepřidala?
Moc ne, byl to dost koncentrované natáčení, i když drobné změny samozřejmě proběhly.

FDb: Někde jste říkala, že si myslíte, že Mikina neměla úplně jednoduchý život. Na základě čeho tak usuzujete?
Na základě toho, s jakou láskou, péčí a klidem vykonává to svoje povolání s rozvážením obědů seniorům a jakou má starost o seniory. A taky toho na základě toho, jakým způsobem se rychle a snadno spřátelí s hlavním hrdinou a vidí ho takového, jaký je, si myslím, že patří k lidem, kteří si v životě prožili nějaké nekomfortní situace.

FDb: Zkoušela jste se nad ní zamyslet až do doby jejího dětství?
To ne, jednom do doby pár roků zpátky před tou, ve které se film odehrává.

FDb: Který z předchozích režijních filmů Miroslava Krobota se vám líbil víc?
Díra u Hanušovic. Mám obecně ráda způsob práce pana Krobota. A to, že člověk nemá pocit, že by kdykoli říkal zbytečné repliky, nebo že by došlo na jakákoli zbytečná slova, když s ním mluví. Vždycky z něj mám pocit, že mluví jenom ve chvíli, kdy to danou situaci posune dál.

FDb: Jaká byla z vašeho pohledu premiéra Velké premiéry na festivalu v Karlových Varech?
Velká. Krásná. Byla jsem moc šťastná za reakci publika. Mám pocit, že si to všechno sedlo a byl to pro mě obrovský zážitek, protože to byla moje první velká premiéra ve velkých Karlových Varech s velkými kolegy. I když jsem se samozřejmě trochu bála, protože jsem to tam viděla poprvé. Ale měla jsem z toho moc dobrý pocit. Myslím si, že je to opravdu svěží, ať už formou nebo obsahem, a krásně to člověka vtáhne.

FDb: Velkým zážitkem určitě musela být i možnost si zahrát s Ivou Janžurovou. Máte mezi jejími filmy nějaký oblíbený?
Mám. Ona je od dětství můj idol. Už jsem jednou říkala, že jsem mezi klapkami seděla a nevěřila jsem, že to je pravda, že točím s panem Krobotem a že točím s paní Janžurovou. Ten pocit vůbec nejde popsat. Bylo to moc krásné. Obohatilo mě to a utvrdilo v tom, že pokora je základní předpoklad nejen dobrého herce. Paní Janžurová je úžasná. Tohle se mi děje, i když občas zpívám s Pražským výběrem. Když mají kluci sólo, tak se na to koukám a říkám si: „Opravdu? Opravdu jsem tady s nima? Opravdu s nima zpívám?“

 

 

FDb: Manželka hlavního hrdiny ve Velké premiéře hraje na hornu. Vy hrajete na ukulele. A ještě na nějaký další hudební nástroj?
(úsměv) Ne, vůbec. A říct, že hraju na ukulele, je, myslím si, odvážné tvrzení. Složila jsem na něj dvě autorská alba, to jo, ale to je takové brnkání. Já ani nevím, jak se ty akordy jmenují. Hraju tak jako „samoučně“.

FDb: Odbočíme od Velké premiéry, protože jste v Japonsku vylezla na horu Fudži. Lákalo by vás vylézt i na další hory?
Ta Fudži je výjimečná v tom, že jsem absolutně fanatický milovník Japonska a japonské kultury. S romantickou rouškou přes oči, protože Japonsko se potýká s velkými problémy, ať už co se týče rovnosti pohlaví a tak dále. Ale miluju tu zemi a vylézt na sopku je ještě úplně jiná záležitost, než vylézt na horu. A já to mám samozřejmě tak, že mně řeknete výzvu a já jdu. (úsměv) Konkrétně ten výlez na Fudži byl zásadní zlom v mém životě. Ten pocit je po těch šesti a půl hodinách celkem náročného výstupu (úsměv) tak intenzivní a tak zvláštní … Takže doufám, že ještě mnohokrát na nějaký kopec, horu či sopku vylezu … A slezu. (smích)

FDb: Říkala jste, že byste v Japonsku i chtěla žít. Co se vám tam líbí z toho, co tady nemáme? Když pomineme tu jejich disciplinovanou povahu …
To je ale zrovna hodně zásadní. Ta přelidněnost třeba v Tokiu je obrovská. A oni zkrátka a dobře pochopili, že je lepší se k sobě chovat s respektem a s úctou. Tou situací k tomu byli donuceni a vyřešili ji tím. Pochopili, že pokud spolu lidi chtějí žít, tak to musí mít nějaká pravidla. A je nutné v každodenní situaci myslet jeden na druhého. Ta disciplína a řád mě fascinují. A svým způsobem taky uklidňují, protože já jsem neurotik a chaotik. (úsměv) Zároveň se mi líbí ten způsob přemýšlení, i když samozřejmě ani Japonec vám do očí neřekne, co si o vás myslí. Jejich vnímání přírody a obecně jejich filozofie jsou mi taky moc blízké.

FDb: Vyznáte se i v japonské kinematografii?
To minimálně. Hlavně si moc nepamatuju jména a názvy. V japonské kinematografii se nevyznám. Ale jestli se mě ptáte na to, jestli mě baví sedět tři hodiny v kině a dívat se na desetiminutové záběry a snažit se pochopit, co to všechno znamená, tak to mě baví nesmírně. To zvráceně miluju! Taky miluju anime, devadesátá léta ve studiu Ghibli. Filmy jako Můj soused Totoro, Only Yesterday nebo From Up on Poppy Hill si pouštím pořád dokola. To zbožňuju.

FDb: Měla jste v Japonsku možnost se podívat na všechny čtyři hlavní ostrovy?
Ne. Jeli jsme klasický okruh – Tokio, Kjóto, Ósaka, Shirakawa-go, Kanazawa. Projeli jsme toho dost, ale samozřejmě bych se chtěla podívat na Hokkaidó, ale i na jih … Říkám, potřebovala bych tam jet alespoň na půl roku. Snažím se učit katakanu, ale zatím jsem neměla možnost najít učitele, který by byl časově tak flexibilní, abych se mohla učit, protože samotné mě to zkrátka nejde. Jsem dobrá na jazyky, ale tohle je úplně jiný level. (smích) Ale naučit se katakanu, hiroganu, a pak ještě všech 3 000 dalších znaků, je prostě nereálné. Ale jsem odhodlaná, což je dobré. Ono to půjde. (úsměv)

FDb: Co vím, v Praze bývala výborná jazyková škola, která se de facto specializovala na japonštinu. Jenže by to bylo časově hodně náročné …
To je problém. Když máte online kurzy, to já nechci. Potřebuju člověka, se kterým se minimálně třikrát týdne uvidím.

FDb: Zažila jste v Japonsku nějaké zemětřesení?
To bylo moc zajímavé. Když jsme přiletěli do Tokia, tak jsme byli v hostelu. Ráno jsem se vzbudila a asi minutu jsem se motala. Říkám si: „Doprčic, dyť jsem včera nepila.“ (úsměv) Takže to bylo takové menší. Zemětřesení jsou tam v podstatě každý den a některá se vlastně vůbec neřeší. Takže jsem byla ráda. Ale pak, když jsem Japonsko opustila, tam byla nějaká větší záležitost. Ta země se třese pořád. Na zemětřesení tam jsou obrovsky připravení. Jak stavby, tak technika. Vlaky okamžitě zastaví a mají na to bezpečnostní systémy … To je zrovna součást života v Japonsku, na kterou se člověk úplně netěší, že jo? (úsměv)

FDb: Před pěti rokama jsem se vás při našem rozhovoru, vzhledem k té široké škále vašich činností, taky ptal, jestli je vůbec něco, co nedovedete. A vy jste mně říkala, že byste chtěla umět líp psát, zpívat i hrát …
Já bych všechno chtěla umět líp. (smích)

FDb: Takže myslíte, že za těch pět roků v těchto činnostech žádný progres nenastal?
Tak to nastal, protože jsem učenlivá. Ale je pravda, že člověk vždycky může tu práci dělat líp. To nikdy nekončí. Navíc mám permanentní pocit, že neumím vůbec nic. (úsměv) Akorát vařit umím dobře. (smích)

FDb: Nemůžeme nezmínit blbou Blondýnu. Všimnul jsem si, že minimálně na jednom stand-upu jste měla šaty s Marilyn Monroe. Je to tak, že se jedná o vaši oblíbenou herečku, anebo je to náhoda?
Tak zaprvé, ty šaty se mi líbily, kopírují ikonický obraz Marilyn Monroe od Andyho Warhola. Na Blondýnu je vlastně nosím už roky a mám je strašně ráda. To dogma mě na tom fascinuje, celá ta Blondýna je na tom postavená. Marilyn Monroe mě fascinuje nesmírně, protože ona je zobrazením toho dogmatu. To, jak ji lidé vnímají a jak to ve skutečnosti byla velmi inteligentní, hluboká a kreativní osoba. Je to pro mě nesmírně zajímavý člověk. Zároveň toho dogmatu, který kolem ní koloval, dovedla využít.

 

FDb: Tenkrát jsme se taky bavili o možnosti celovečerního filmu o Blondýně. Říkala jste, že byste si ho dovedla přestavit, ale že by musel být opravdu dobrý scénář. V tomhle směru nějaký progres nastal?
Zatím ho nikdo nepíše. (smích) Ale určitě si ho umím přestavit. To víte, že jo. Bylo by to moc hezké a zajímavé. Mohlo by to být zábavné a zároveň dost drsné. Zatím ale jenom jezdíme Na stojáka. A Blondýna dál žije svým vlastním životem bez sebereflexe.

FDb: Určitě nejsem jediný, na koho působíte dost spontánně, že jste třeba schopná si v pondělí říct, že ve středu odletíte na tři měsíce do Japonska. Teda kdybyste neměla závazky v divadle …
To určitě! Moje povolání to samozřejmě neumožňuje, takhle snadno zmizet. Do smrti budu zavázaná a vděčná všem, kteří mně vyšli vstříc v tom, abych odjela na Survivor. Tam totiž nebyl velký časový prostor ten odjezd připravit. Ale jsem přesně tenhle spontánní typ. (smích)

FDb: V polovině devadesátek jste například odjela studovat do USA …
Ano! V roce 1996 jsem na rok odletěla studovat na střední školu do Mississippi. Do malého města Meridian, dá-li se to vůbec ještě nazvat městem. To bylo skvělé! Největší životní škola!

FDb: Byla ta škola nějak herecky zaměřená?
Ne, normální škola. Akorát jsem tam šla po třech týdnech na konkurz do divadla, kde jsem pak hrála.

FDb: Takže jste nepřemýšlela, že byste se zkusila výrazněji prosadit i takhle v zahraničí?
Je to těžké. I když anglicky mluvím v podstatě jako česky. Myslím, že jsem u nás jediná herečka, která přestože má tuhle vlastnost, tak není schopná jít na casting nebo tady v těch mezinárodních produkcích hrát alespoň nějaké čurdy. Ale dostala jsem tam nabídku na stipendium na Drama University, vlastně takovou obdobu naší JAMU. Jenže tehdy jsme měli sedm roků po Sametové revoluci, takže to bylo nemyslitelné. A hlavně jsem slíbila děckám z Brna, z amatérského Divadla In Flagranti, že se vrátím.

FDb: Když mně někdo něco takového řekne, vždycky si vzpomenu na Karla Gotta (kniha), který zpíval v šedesátých letech půl roku v Las Vegas. Taky měl nabídky, aby tam zůstal, ale taky se vrátil. Přitom jsem přesvědčený o tom, že by se anglicky naučil a s takhle výjimečným hlasem se mohl dostat klidně na úroveň a světoznámost Franka Sinatry. U vás to mohlo dopadnout podobně. Teď bychom šli do kina na nového Thora a vy byste místo Natalie Portman hrála hlavní ženskou roli …
(smích) No, faktem je, že tam v tom lokálním, vesnickém měřítku jsem měla velký úspěch. Do tří měsíců jsem tam dělala rozhovory do televize … Asi by to bývalo šlo. Navíc jsem působila exoticky. Ale všechno je, jak má být. Až budu stařičká, zhrzená, věčně opilá herečka, tak budu stát někde na baru a budu říkat: „Víte, kde já jsem mohla bejt?“

FDb: A kolem vás bude sedět třeba padesát lidí a všichni vás budou napjatě poslouchat …
Ne, všichni budou otrávení, protože to tam budu říkat každý den. (smích)

FDb: Kromě hraní ve filmech a stand-upů taky namlouváte postavičky v animákách. Je to zábava, anebo je to i práce?
To je práce. Řemeslo, které vůbec neumím. Měla jsem štěstí, že co se týče dabingu, dostala jsem, asi logicky kvůli barvě hlasu, hned role v těch krásných animacích. Živého člověka jsem dabovala jenom jednou v seriálu Orange Is the New Black. [Namlouvání animovaných postav] je těžká práce. Dokonce mně přijde, že těžší, než dabovat živého člověka. Ale měla jsem štěstí na trpělivé režiséry. Hotel Transylvánie, Úžasňákovi, Králíček Petr, Já padouch … Jsem na to pyšná!
V divadle mám kolegy, kteří pracují v dabingu celý život. Naštěstí jsem taky dabovala ty filmy, kde je na to víc času a není to žádný rychlodabing. Ten fakt musíte umět, protože je to úplně jiný způsob práce.

 

 

FDb: A jak velká je pravděpodobnost, že byste si ještě zahostovala v Partičce?
Velká. Na podzim.

FDb: Napadlo vás, že byste si sama pro sebe napsala scénář, jako to udělali třeba Matt Damon a Ben Affleck s Dobrým Willem Huntingem?
Napadlo, ale hned jsem to zavrhla. (smích) Ale možná na to dojde. Musím najít odvahu a musím mít nějaké vedení.

FDb: A co kdyby Blondýna napsala nějakou knihu? To by vůbec nemuselo být špatné …
Ne, nemuselo. Tam je opravdu jenom potřeba najít klíč k tomu, jak to napsat. Protože Blondýna je hodně audiovizuální záležitost. Převést to na papír, aby to fungovalo … Uvidíme. Plánů mám hodně. Myslím, že všechno taky přichází v pravý čas. Když se nebavíme o spontánních rozhodnutích, která nepotřebují jakou konkrétní velkou přípravu a časovou náročnost v rámci koncentrace a zaměření na cíl. Protože já to mám tak, že když do něčeho jdu, tak musím jít v tahu. Nemám to tak, že můžu psát a počkat. A zase psát a počkat.

FDb: Zúčastnila jste se soutěže Bikini Fitness. Počítám, že na to výrazně převažovaly kladné ohlasy …
Ano. To je hrozně hezké. A myslím si, že proto má smysl to sdílet. Je to inspirace. Nejde o Bikini Fitness. Jde o něco, co se v určitém věku a s určitými předpoklady tváří jako úplně nemyslitelné. Ale je na tom krásný ten okamžik, kdy vynecháte všechny kecy a výmluvy a můžete to dokázat.

FDb: Taky jste se chystala do Ankary. Byla jste tam už?
Byla. (úsměv) Ankaru doporučuju. Byla jsem tam za kamarádem, za Turky. Jinak tam na dovolenou nejezdím. Opět jsem si ověřila tu děsivost a hrůzu z toho, že jste v tak nádherném městě s úžasnou kulturou a s úžasnými lidmi a nad tím vším trčí diktát nejtvrdšího kalibru. Diktát, který momentálně přistavuje věznice, protože už nemají místa pro perzekvované politické pohledy. To je taková tragédie! A nejhorší na tom je, že když tam přijedete na návštěvu, tak to nevnímáte, nemáte šanci to vidět. Vypadá to jako bezvadná, svobodná země. Takže mám moc nádherný zážitek, ale zároveň mně to fakt láme srdce. Obecně je vidět příklon k nějakým autoritám. Tam je ta historie a náboženská situace, takže oprese tam je přirozenější. Je to smutné.

FDb: Tak pojďme ve finále k veselejším záležitostem. Co se týče pracovních nabídek, co vás čeká v nejbližší době? Doufám, že je tam i nějaká další nabídka na roli ve filmu …
Kéž by. Přes léto zkouším v muzikálu Maminy v Divadle Lucie Bílé. V září znovu muzikál Slunce, Seno, Jahody v Karlíně a francouzské monodrama Dnes večer ovuluji v Divadle Metro. Mezitím hraju na letní scéně Studia DVA Revizora a Holky jako květ. Mám výjezdy Na stojáka. V září ještě koncerty s Pražským výběrem. Taky mě čeká příprava na další soutěž Bikini Fitness. A v srpnu deset dnů dovolené. (úsměv)

ROZHOVOR S MIROSLAVEM KROBOTEM JE K DISPOZICI TADY
RECENZE FILMU VELKÁ PREMIÉRA JE K DISPOZICI TADY

FOTO: FDb.cz, Falcon