Recenze: Čelisti

 

 

Proslulý Quentin Tarantino o něm prohlásil, že se jedná o „nejlepší biják (tj. nikoli film) všech dob!“ Zápletka není nijak komplikovaná. Tak jako později v Jurském parku, i tady se vypravíme na fiktivní ostrov. Nese název Amity a nachází se na něm přímořské městečko, do jehož blízkosti doplul žralok zabiják. Jako první se o jeho přítomnosti přesvědčí mladá žena Chrissie Watkinsová. Ztvárnila ji Susan Backlinie. O čtyři roky později bude k vidění v parodické úvodní scéně komediálního snímku 1941, který můžeme směle zařadit mezi režisérovy nejhorší tři.

Roztrhaným tělem je značně znepokojený místní policejní šéf Martin Brody. Navrhuje zavřít pláže, ale naráží na tupost některých místních, zvláště pak starosty Vaughna, který potřebuje, aby turisti i domorodci chodili do vody. Kór když se blíží 4. červenec a s ním oslavy Dne nezávislosti. Pranic nepomůžou ani postřehy a poznatky Matta Hoopera z oceánografického institutu, který po provedení expertizy zjišťuje, že tohle není obyčejná bestie. Ucho se téměř musí utrhnout, než morálka zvítězí nad politikou. Konkrétně to znamená, že plán najmout známého „žralokobijce“ Quinta dostává zelenou. Martin a Matt jej budou doprovázet na jeho motorovém člunu, příznačně nazvaném Orca, aby zasatavili řádění agresivního predátora. Nejlépe tím, že ho vyhodí do luftu.

 

 

Všechny podívané od takového Francise Forda Coppoly, které natočil v 70. letech, bezproblémově odolávají zubu času. Pro Stevena Spielberga to neplatí. Ani Sugarlandský expres, ani 1941, ba dokonce ani Blízká setkání třetího druhu rozhodně nenasvědčovaly tomu, že by měl vyrůst v jednoho z nejpreciznějších filmových vypravěčů. Nicméně v Čelistech je už první útok zrežírován velice precizně. Herci a herečky jsou vedeni tak, aby v jejich jednání nedošlo na jakékoli nesrovnalosti. Snad kromě momentu, ve kterém Martin odjíždí na moře, odkud se nemusí vrátit, a s manželou Ellen (Lorraine Gary) – matkou jejich dvou dětí, se kterou má podle všeho ideální vztah, si nedají ani pusu.

Ovšem spolupráce s kameramanem Billem Butlerem fungovala velmi dobře (zvláště záběr přes ozubenou tlamu a okno je příslovečný), až trochu překvapilo, že v ní dál nepokračoval. Občas se sice dočkáme méně vhodného umístění kamery, ale co se velikosti záběrů týče, pokaždé jest optimální pro přečtení všech důležitých informací. Nakonec se rovněž podařilo zkrotit náladového mechanického žraloka, který od pohledu budí respekt. John Williams stvořil kultovní hudební motiv, jenže jinak hudba působí spíše vesele, tedy vzhledem k závažnosti situace dosti nepatřičně. Legendární skladatel dostal patrně Oscara právě za ten hlavní motiv, jelikož jinak hudba výrazně snižuje napětí.

 

 

Naopak výtečně funguje scéna, během které se takřka ze vteřiny na vteřinu dostaneme na opačný pól emocí, což režisér umí jako málokterý další. Jedná se samozřejmě o tu, ve které si přiopilí protagonisté na lodi ukazují jizvy, načež Quint odhalí svoji drsnou backstory. Těžko soudit, jestli by se kariéra Stevena Spielberga odvíjela stejným způsobem, kdyby nebylo Čelistí. Nicméně kdyby je točil v současnosti, dovedu si představit, že bychom tuhle sekvenci s velkou pravděpodobností sledovali během vyprávění i přímo v obraze. Tenkrát byl rozpočet přeci jen omezený. Ono vlastně není nikterak složité si spočítat, kdo z tria Roy Scheider, Robert Shaw a Richard Dreyfuss to dotáhne až do závěrečných titulků. Účast posledního zmíněného akorát trochu kalí fakt, že nelze jen tak přestat myslet na to, že čtrnáct roků poté se pod Spielbergovým vedením podílel na vzniku příšernosti nazvané Navždy.

Čelisti gradují nesmírně intenzivním finále, aniž by k němu potřebovaly vysoký rozpočet. Z dramaturgického hlediska tady určitě platí, že v jednoduchosti je síla. Ovšem, třebaže taky vznikly podle knižní předlohy, nelze je nikterak srovnávat s Melvillovou Bílou velrybou, která řeší seriózní psychologické záležitosti. V historii kinematografie se víckrát stalo, že se objevil jak komerčně, tak divácky úspěšný počin, který de facto stvořil samostatný subžánr a získal řadu napodobovatelů. Vzpomeňme na Prci, prci, prcičky v rámci teenagerovských komedií či na Halloween, který nastartoval vlnu slasherů. Častokrát se i v rámci dalších takových subžánrů stalo, že ty následné co do kvality originál předčily. Pouze u hororu Johna Carpentera a této podívané od Stevena Spielberga to neplatí. Ani Útok z hlubin, Otevřené moře, Mělčiny, Piraňa, Piraňa 3D, Piraňa 3DD se na úroveň Čelistí nedostaly (snad kromě režijního debutu/nedebutu Jamese Camerona nazvaného Piraňa II: Létající zabijáci). Žádný jiný z této sorty bijáků totiž nedokázal zařídit, že se lidi po jeho zhlédnutí drželi hezky dál od vody.

P.S.: Stevenu Spielbergovi se v následujících týdnech budeme ještě několikrát věnovat. 

FOTO: cinema.de