Recenze: Kniha Hedy Lamarr – Bohyně stříbrného plátna a vynálezkyně

 

 

Oproti Milanu Hainovi, který je spolu s Janou Bébarovou dramaturgem Noir Film Festivalu a učí Filmovou vědu na vysoké škole, autorka této biografie Michaela Lindingerová nemá ryze filmové zázemí. Studovala politologii, egyptologii či ranou histrorii. Zbožňuje dějiny ženských hnutí a vášnivě se zajímá o témata smrti a módy. Nabízí se otázka, proč tedy měla potřebu psát o někdejší „nejkrásnější ženě světa“? Patrně proto, že taky pocházela z Vídně a že už bohužel zemřela. Celkově vzato se nedá tvrdit, že by v průzkumu šla hodně do hloubky. Většina informací je volně dostupná (to neznamená, že nezajímavá!) bez nutnosti procházet archivy. Sem tam volí ten nedobrý postup, při kterém dovysvětluje hereččiny výroky. A ještě si pro nás připravila jednu libůstku …

Takovou, že úplně nešetří se slovíčkem „prý“. Doměnky se přitom týkají spíše jejího osobního života a vztahů – ať už k pěti manželům (které si samozřejmě vzala postupně, nikoli najednou) nebo k dětem Anothmymu a DeeDee. Jinými slovy to znamená, že záměr vyvrátit mýty a polopravdy se úplně nevydařil. O její filmech se častokrát zmíní pouze ve stručnosti. To platí i pro Záhadnou ženu, naopak více prostoru věnuje akorát Extázi, což vskutku není překvapivé, když ji průběžně láká směřovat vyprávění tak, aby se líbilo čitatelům a čitatelkám, kteří rádi bulvární plátky. Pravda, o jejím (spolu)vynálezu frekvenčního přelaďování pro bezpečný rádiový přenos píše s úctou a trochu zevrubněji, jelikož se o něm málo ví, na rozdíl od odhaleném hrudníku v počinu Gustava Machatého.

 

 

Stejně tak není až tolik známo, byť je to na první pohled celkem evidentní, že inspirovala vzhled původní disneyovské animované Sněhurky. Nelze se také nepozastavit nad tím, že v momentě, kdy zemřela, měla v posteli telefonní sluchátko a seznam kontaktů, jelikož telefonování patřilo k jejím oblíbeným kratochvílím. Možná šlo právě o ten, ve kterém bychom našli číslo na Hugha Hefnera, Charlieho Chaplina, Bette Davis, Orsona Wellese či Johna F. Kennedyho, kterého autorka později neváhá kritizovat. Jinak má Michaela Lindingerová tendence opakovaně (a tudíž nedůstojně) řešit hereččina malá prsa, která „nebyla kompatibilní s Hollywoodem“ – jako kdyby mělo jít o to nejdůležitější, díky čemu si Hedy Lamarr získala hvězdnou slávu. Rovněž se věnuje jejím psychickým problémům, které ovšem dopomáhají k tomu, abychom si o ní udělali celkový obraz, a které z části ospravedlňují její občasné jednání, kdy to kupříkladu vypadalo, že v touze po penězích šly stranou veškeré morální zábrany a principy dobrého vychování.

Přitom zrovna ona si hraním vydělala dost. Na druhou stranu platí, že její kariéra netrvala příliš dlouho. Přeci jen ve 40. a 50. letech ještě bývalo docela pravidlem, že jakmile herečka oslaví čtyřicetiny, nabídky na role se výrazně sníží a změní. Že by to ale měl být důvod pro její krádež v obchodě, tak to určitě ne. Prý hned po ní prohlásila něco ve smyslu, že jí Amerika dluží – v narážce na fakt, že během druhé světové války na ní bylo (kupříkladu s kolegyní Joan Crawford) možné natrefit na Sunset Boulevardu v Hollywood Canteen, aby povzbudila vojáky před odchodem na frontu do Evropy. Také prodávala válečné dluhopisy, v čemž si vedla o mnoho lépe, než její kolegyně Lana Turner. Na to by se doopravdy nemělo zapomínat.

 

 

Jak už to tak u životopisů bývá, začínáme dětstvím a mládím. Z toho si odneseme třeba to, že se narodila do rodiny, kde rozhodně nestrádala, a že byla tátovou princezničkou. A samozřejmě se dalo čekat, že se autorka bude věnovat osobnímu životu i během dospívání a že se nebude vyhýbat pikantnostem ... Ale i zajímavostem, které lze zasadit do širších souvislostí. Například že chodila s Wolfem Albach-Rettym, který se ve 30. letech stal otcem Romy Schneider. Vyprávění o jejích manželech nepatří k nudnějším pasážím, jelikož jedním z nich byl Fritz Mandl, který financoval kampaň Juana Peróna, vlastnil továrnu na výrobu munice a měl se osobně znát s Adolfem Hitlerem. Čtvrtý sňatek pak uzavřela s Teddym Staufferem, jenž výrazně pomohl přeměnit mexické Acapulco ve významnou turistickou destinaci celebrit.

Po působení u Maxe Reinhardta přišla tedy role v Extázi, kde pod režijním vedením Gustava Machatého, který se učil od D. W. Griffitha či Ericha von Stroheima, předvedla první orgasmus v mainstereamovém filmu. Není divu, že papež Pius XI. neměl prý z této informace zrovna radost ... Při čtení se musíme často sami sebe ptát, jestli je pravda to, co jsme si právě přečetli, anebo jestli byla skutečnost upravena, aby bylo přidáno na atraktivitě – ať už Michaelou Lindingerovou, samotnou Hedy či dalšími jejími životopisci. Ostatně později bude nechtíc přiznáno, že jedním ze zdrojů byla Hedyina biografie, na které se sama herečka podílela jen z části, neboť jistý pisálek dostal díky jejímu laxnímu přístupu k celé věci příležitost, aby její osudy vylíčil tak nějak po svém.

 

 

V dnešní době se naštěstí dá poměrně snadno ledacos ověřit. Třeba jak to bylo po jejím příchodu do Hollywoodu. Kdo tedy z Hedwig Marie Kiessler, která po Extázy začala oficiálně používat i jméno svojí postavy, a tudíž se z ní stala Hedwig Eva Maria Kiessler, udělal Hedy Lamarr? Dojde i na pánské kalhoty, které nosívaly už Marlene Dietrich a Katharine Hepburn (ještě předtím se dozvíme o vynucované ženské módě ve Vídni 20. let). Nebude chybět pasáž o adoptovaném synovi Jamesi Lodgerovi, který ve službě coby polda zastřelil afroameričanku, což by v současnosti dostalo docela nový rozměr. Řádky věnované Alžíru jsou natolik líbivé, že vyvolávají touhu se na tento remake dramatu Pepé le Moko podívat. Ovšem v desetinásobně větší míře kniha naláká ke zhlédnutí bijáku nazvaného White Cargo, kde se Hedy představila coby divoká domorodá kráska Todelario, kvůli jejímuž sexy kostýmku na billboardech u silnic prý řidiči často bourali.

Hedy Lamarr – Filmová bohyně a vynálezkyně zmíní taky velkolepý epos Samson a Dalilah, kde ztvárnila hlavní hrdinku pod vedením Cecila B. DeMilleho, jenž patřil k řadě těch, kdož pochybovali o jejích hereckých schopnostech a dovednostech. Dále se setkáme se jménem Max „Dr. Feelgood“ Jacobson, kterých slavným míchal svoje kontroverzní lektvary, aby byli psychicky OK. Dále se dočteme o úpravě jejího ikonického nosánku, o podobnostech s herečkou Barbarou La Marr, o umělcích, kteří se Hedy nechali inspirovat (včetně Boba Kanea, Billa Fingera a jejich Catwoman/Seliny Kyle). Představena bude i její producentská dráha, během které došlo na nepříliš kladně přijaté tituly, přičemž jeden pro svoji nekvalitu ani nebyl uveden do kin. Podobně jako další tehdejší celebrity, ani ona se nevyhýbala účinkování v reklamě na cigarety. Úsměvně působí důsledky vtípku s kovbojem Hedleyem Lamarrem z parodie Ohnivá sedla od Mela Brookse. Autorka se pustí i do prvoplánového rozboru tohoto dokumentu, ovšem jindy docela odbočí od tématu, aby probrala honoráře Marka Wahlberga a Michelle Williams za přetáčky Všech prachů světa. Opomenuto nezůstane ani Hedyino pozdější účinkování v televizních pořadech určených pro starší obecenstvo, stejně jako její menší zájem o vlastní děti. A za zmínku stojí fakt, že Den vynálezců se v německy mluvících zemích slaví na její narozeniny, tedy 9. listopadu. I z těchto všech důvodů to v posledních dvou kapitolách vypadá, že čtení originálu moc nebavilo ani samotného českého překladatele. Nicméně si dovedu docela dobře představit, že to s touhle knihou mohlo dopadnout ještě pochybněji.

KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V E-SHOPU DOBRE-KNIHY

FOTO: dobre-knihy.cz. cinema.de