Recenze: Il Boemo

 

 

Svůj záměr pokračovat v rodinné mlynářské tradici si rozmyslel a místo toho se vydal do Itálie, aby se stal slavným hudebním skladatelem. Šance, že se v extrémní konkurenci prosadí, věru nebyla velká. Přesto se mu to podařilo a slavil úspěchy po celém Apeninském poloostrově. Především v neapolském divadle San Carlo, kde jeho talent a opery uhranuly prakticky všechny přítomné, včetně samotného krále, který se za Myslivečkovy přítomnosti neváhá vykálet do nočníku, a pak o tomto svém exkrementu udělat vypointovanou přednášku. Jak uvedeno, neznamená to, že by před sebou stojícího zahraničního skladatele za jeho práci nerespektoval. Co tedy přesně způsobilo, že není považován za jednoho z největších Čechů? A proč se mu obecně nedostalo takového věhlasu jako jeho současníkovi a kamarádovi Wolfgangu Amadeovi Mozartovi? Že by šlo pouze o tu chybu, že se vyspal se ženou, která chytla syfla a tím pádem mu jej předala?

Všichni jsme byli rádi, když se na stříbrném plátně poprvé potkali Batman se Supermanem nebo kterákoli slavná historická postava s jinou slavnou. Zatímco přímé setkání Jana Husa a Jana Žižky v letošním bijáku chybí (ač se nacházejí ve stejném kostele), Mysliveček s malým Mozartem (čímž samozřejmě nemyslím Tomáše Rosického, jemuž se tak přezdívalo) se potkají. Druhému jmenovanému je nějakých třináct roků, přesto se budeme moct znovu přesvědčit o tom, že svoje velkolepé nadání nezapřel už v takto úzkém věku. Společnou scénu lze označit za tu úplně nejemotivnější, protože přinutí k zamyšlení nad výše uvedenou otázkou: Totiž jak je možné, že se z Mozarta stala legenda, zatímco Josef Mysliveček, od něhož se rakouský kolega přiučil, nepřekročil stín svojí doby? Oba potkal v podstatě protikladný osud.

 

 

Nemyslím si, že má smysl srovnávat Il Boemo s Amadeem, ač se pohybujeme ve stejném století a v obou počinech tvůrci zavítali do Stavovského divadla. Ovšem v případě jednoho tvoří drama rivalita se sokem Salierim (byť celkem jednostranná), kdežto tady tvoří drama samotný život titulního hrdiny. V souvislosti s Josefem Myslivečkem tak můžeme spíše zmínit F. L. Věka, který byl rovněž hudebně vzdělaný, ačkoli pod vlivem doby a dobových událostí se své vášni nemohl naplno věnovat. Jinak by s velkou pravděpodobností rovněž dosáhnul velkého věhlasu. V tom, že se tak nestalo, sehrála svou roli taky skutečnost, že byl velice slušně vychován. Těžko si představit, že by se záměrně pohyboval v prostředí prostitutek, nebo že by šel s kteroukoli ženou, s jakou by se naskytla příležitost, ať už by byla slavná operní pěvkyně, za společností uznávaného žárlivce vdaná paní či obyčejná služka.

Tenhle film obsahuje pro herečky tři důležité party, přičemž každý je dost jiný. Labilní divu Caterinu Gabrielli poutavě ztvárnila Barbara Ronchi, zajímavá Lana Vlady se v roli dobrosrdečné Anny nachází v tíživě rozpolcené situaci, kdy čelí žárlivému násilí, pravé lásce a společenským předsudkům, které jí brání, aby si šla za svým štěstím. Potom úloha Raffaelly Milanesi sice není velká, avšak do příběhu zasáhne naprosto zásadním způsobem. Je to ale Vojta Dyk (rozhovor), kdo prakticky nesleze z plátna. Poprvé se představuje v seriózní roli v projektu s mimořádnými ambicemi a rozhodně obstál s přehledem. Možná přeci jen proto, že na rozdíl od Toma Hulce nehraje postavu, jejíž genialita jde ruku v ruce s její výstředností.

Začínáme koncem, tedy v Římě roku 1781, kdy na veřejnosti masku nuceně nosící Mysliveček nemá peníze a krátce po příchodu domů padá na zem. Nejde o rámcový příběh s retrospektivou, protože do tohoto roku se už nevrátíme. Neuvidíme tedy to, co se údajně stalo při pohřbívání, totiž se si kněz kvůli nákazou zohyzděné tváři nebožtíka myslel, že se jedná o starce, přestože před ním ležel muž narozený teprve v roce 1737. Jinak se nepřekvapivě dočkáme operních pasáží, které nenudí. A to do značné míry z důvodu, který uvádím v následujícím odstavci. Jinak se také dost pohybujeme v interiérech, což při dobových počinech prakticky usnadňuje navozování atmosféry, ale tady platí to samé o exteriérech, byť se v nich dlouho nezdržíme – viz natáčení v prázdných Benátkách během pandemie. V případě Il Boemo dále dopomáhají osvětlení, výprava, kostýmy a masky, kde se nezapomnělo ani na tečky na obličeji, které měly různý význam podle toho, kde se přesně nacházaly.

 

 

Režisér Petr Václav se zkrátka snažil dbát na každičký detail a obklopil se profesionály se stejným smýšlením. Z jeho dílka je znát velké množství vložené energie a nadšení pro věc, což vždycky přestavuje výrazné plus. Dokonce se při sledování až nelze zbavit dojmu, že samotné natáčení muselo být doprovázeno vyčerpávající nekonečnou touhou po dokonalosti každého záběru. Údajně se začalo natáčet ještě předtím, než se podařilo sehnat všechny peníze na pokrytí rozpočtu, jenže to nic nemění na tom, že na rozdíl od většiny jiných českých projektů nebyl tento uspěchaně hnán z předprodukční do produkční fáze. Naopak to vypadá, že všechno a všichni byli pečlivě připravení. A tak to má při tvorbě takového snímku být.

Il Boemo je český film minimálně evropských rozměrů. Tedy český … Češtinu uslyšíme pouze na dvou místech – jedna věta při modlení v kostele, a potom jde akorát o dialog s bratrem-dvojčetem při cestě do Prahy v roce 1768. Přes vítaný oldschoolovější přístup se zároveň řeší jasně srozumitelná témata, čímž se značně rozšířila cílová skupina. Možná by bývalo nebylo od věci začít sledovat titulního hrdinu v období těsně před prvními italskými úspěchy. Pak by mohl být jeho příběh (profesní, nikoli ten osobní) ještě inspirativnější. K tomu by eventuálně bývalo pomohlo, kdyby Petr Václav ve větší míře vycházel z romaneta Il Divino Bohemo od Jakuba Arbese. Ale rozhodně není chyba, že měl jiné úmysly, třebaže můžeme být při odchodu z kina malinko na vážkách, co si o Josefu Myslivečkovi máme po zhlédnutí vlastně myslet. Každopádně se stejně jedná o jeden z nemnoha případů, kdy se vyplatí podívat se na biografický film, než si o dané osobnosti pouze někde přečíst. Zkrátka se dá směle tvrdit, že režisér stvořil svoje obtížně překonatelné opus magnum.

P.S.: Zřejmě nebude tak docela pravda, že informace o Josefu Myslivečkovi jsou obtížně dohledatelné, když o něm vyšla kniha, co má 550 stránek.

P.P.S.: V pražském Clam-Gallasově paláci bude možné až do konce ledna zhlédnout k Josefu Myslivečkovi se vztahující speciální výstavu.

FOTO: Pilot Film