Recenze: Vražda v Londýně

 

 

V londýnském West Endu uváděli v roce 1953 hru Past na myši. Protože byla obrovským hitem, projevil producent John Woolf, nedávno slavící úspěchy s filmem Africká královna, ve kterém excelují Humphrey Bogart a Katharine Hepburn, zájem o stvoření adaptace pro stříbrné plátno. Najal k tomu svérázného režiséra Lea Kopernicka, jenž si snadno získává nepřátele a jenž nám osobně naznačí okolnosti, které vedly k jeho zavraždění v divadelním zákulisí. Na scénu přicházejí zkušenější, nikoli však bezproblémový inspektor Stoppard, který je přinucen spolupracovat se začátečnicí Stalkerovou, co chodí ráda do kina (ale tvůrci s tím nepracují dobře). Nejedná se úplně o vztah á la Hlaváček a Trachta, ačkoli pár drobných podobností bychom našli. Nicméně cíl je jasný: Zjistit, kdo to udělal.

Jestli nemá jít o kolektivního pachatele, jak naznačuje brzké setkání na jevišti a v hledišti, pak by to s největší pravděpodobností měl být někdo z následující bandy: scenárista Mervyn (David Oyelowo), ředitelka Petula (Ruth Wilson), její stará matka Mignon (Ania Marson), producent Woolf (Reece Shearsmith), slavný herec Richard Attenborough (Harris Dickinson), jeho jeho vnímavá žena Sheila (Pearl Chanda), jeho afroamerická milenka Ann (Pippa Bennett-Warner), uvaděč Dennis (Charlie Cooper), spisovatelčin komorník Fellowes (Paul Chahidi). Z okruhu podezřelých nemůžeme vyloučit ani Stopparda, ani uklízečku, ani samotnou autorku, tedy proslulou Agathu Christie (Shirley Henderson). Naopak mimo jakékoli podezření od začátkou jsou policejní komisař Harrold Scott (Tim Key) a Stalkerová, jejíž příjmení je celkem příznačné, zatímco u jejího kolegy automaticky odkazuje k dramatikovi a scenáristovi, českému rodákovi Tomovi Stoppardovi.

Zpočátku to – i díky voiceoveru a vročení – vypadá, že bychom se mohli dočkat sofistikované parodie na žánr film noir. Jenže hned po skončení úvodní sekvence vezme tahle varianta za své, protože tvůrci evidentně mají v tomto směru příliš málo nakoukáno. O dost lépe se zjevně vyznají v díle Agathy Christie, jejíž cameo se tudíž mělo rozšířit na plnohodnotnější vedlejší roli. V takovém případě by se zřejmě nejednalo především o suchý humor na anglický způsob, postavený, mimo jiné, na vyjití policejního inspektora z hospody či na mlácení lopatou do hlavy.

 

 

Pořád ale platí, že komediální nadsázka pomáhá detektivní linii, ač si v jejím rámci pro rozuzlení vlastně nemusíme všímat detailů. Kdyby chtěl režisér Tom George natočit seriózní napínavou detektivku, tak jako Kenneth Branagh v případě Vraždy v Orient Expresu a Smrti na Nilu, patrně by to nedopadlo úplně nejlépe. Třebaže se jinak nedají příliš porovnávat, při sledování Vraždy v Londýně jsem si vzpomněl na dva jiné tituly. První se jmenuje Ave, Caesar!. Patrně proto, že se odehrává v přibližně stejné době a bratři Coeni v něm ukazují svou lásku k filmu, tak jako tady rozpoznáváme zalíbení tvůrců v divadle. A vybavil se i Mortdecai: Grandiózní případ. Ten zřejmě z toho důvodu, že zanechal rozpaky kvůli námětu, ze kterého se rozhodně dalo vytěžit více.

Vražda v Londýně přesto zůstává filmem, jaký stoprocentně nikoho neurazí. Ale zároveň taky vysloveně nenadchne. Na tom nic nezmění ani multiscreen, ani zboření čtvrté stěny, ba ani neustále oslovování (Constable/Inspector/Comissioner), které se při celkové letoře filmu a při účasti Sama Rockwella tváří býti svého druhu variací na tuhle scénu z Králíčka Jojo. O několika scénách, včetně finálového rozuzlení, se dá tvrdit, že by bývaly zasloužily rozšířit o více úsměvného/napínavého. A taky by bylo fajn, kdybychom se během závěrečných titulků mohli podívat na přeřeky, jelikož ledacos nasvědčuje tomu, že fajnovou vzájemnou chemií se prezentující Sam Rockwell a Saoirse Ronan se museli na place poměrně dobře bavit.

P.S.: Originální název See How They Run sám o sobě z komediálního úhlu pohledu nemá chybu.

FOTO: Falcon