Recenze: Barbie

 

 

Když jsem během března dával dohromady žebříček nejočekávanějších filmů roku, umístil jsem tento na pátou příčku. Pak jsem si říkal, jestli jsem se trochu nenechal unést tím téměř všeobecným hypem, který už tehdy tuhle novinku provázel. Po zhlédnutí nutno dodat, že očekávání nebyla splněna … Byla překonána! Tvůrci v čele se skutečným párem Greta Gerwig (režie, scénář) a Noah Baumbach (scénář) komentují aktuání a nejen aktuální témata (práce vysokých manažerů, brainwashing, mužské balení žen, …), někdy celkem profláklá (odvěké rozdíly mezi muži a ženami), nicméně tak činí příjemně satirickým způsobem a s patřičnou nadsázkou, u které je vlastně jedno, jestli prezentují svoje názory, anebo prostě jen pečou tak, aby se film líbil. To, že nepsal scénář pouze muž nebo pouze žena, má evidentně velkou důležitost.

Začínáme sekvencí, kterou můžeme označit za parodii a poctu současně, což je poměrně těžká disciplína. Konkrétně úvodu filmu 2001: Vesmírná Odysea. Nutno podotkout, že zmíněné budou i další projekty, např. Liga Spravedlnosti Zacka Snydera či Kmotr. Možná, že všichni bydlí ve výrazně stylizovaném Barbielandu ovládaném ženami, ovšem to neznamená, že by byli neználky radostí a starostí, které mají třeba v Kalifornii, kam se rovněž podíváme, protože tam sídlí společnost Mattel, kterou spoluzaložili Elliot a Ruth Handlerovi. Ti spolu měli dvě děti – Kennetha a Barbaru, podle nichž jejichž matka, které se rovněž dočkáme, panenky pojmenovala, přičemž Barbie vycházela z německé panenky Bild Lili a na trh byla uvedena v roce 1959.

 

 

Při návratu do historie dodejme, že se dá napsat, a je to zajímavé, že Hollywood jakoby teprve teď objevoval postupy, které Karel Zeman a Václav Vorlíček s Milošem Macourkem uplatňovali už v 60. letech. Jejich tvorba představuje v podstatě ten nejdůležitější důvod, proč mě nikdy neoslovil Harry Potter. Zbývalo tedy zodpovědět otázku, jestli bude Barbie opisovat od LEGO® příběhu, tj. jestli bude podobná provázanost s reálným světem. A odpověď zní: v podstatě ano, protože titulní hrdinka musí najít mezi lidmi holčičku, která si s ní hrála a která na ni přenesla svoje myšlenky, kvůli kterým se panenka i v tak utopickém prostředí, jaké představuje Barbieland, zabývá vlastní smrtelností.

Všechny ženy jsou Barbie a všichni muži jsou Kenové. Dá-li se tohle členění vůbec použít, protože v jedné scéně v mužském světě ona řekne, že ani nemá vagínu, což jde v rozporu s finální scénou. Taky nenosí prstýnky, jelikož v realitě má přece spojené prsty. Každopádně mají všechny Barbie nějaké přízvisko. Nás budou ponejvíce zajímat dvě: Divná Barbie, která vidí dál, než všechny ostatní a kterou hraje Kate McKinnon tak, že si to vyloženě maximálně uživá. Ta druhá je: Stereotypní Barbie, co vypadá jako Margot Robbie. Ostatně v současném Hollywoodu by se patrně nenašla vhodnější herečka. A vypravěčka Helen Mirren bude mít na její adresu jednu velice vtipnou poznámku. Ne že by se ve filmu bořila čtvrtá stěna tak jako se to děje v Deadpoolovi nebo ve Dvou nevěstách a jedné svatbě, přesto se leckdy hranice stírá.

 

 

Taky další postavy jsou vlastně velmi trefně obsazené, což neplatí jen pro Ryana Goslinga. A při sledování se nelze zbavit dojmu, že co se týče těch, které vidíme před kamerou, vlastně ani nepracovali. Prostě si jenom tak blbli a bavili se, což se díky dialogům a vtípkům, které v některých případech nepostrádají záblesk geniality, podařilo přenést na diváky a hlavně divačky, z nichž jedna (Američanka) v kině po jednom z Barbieiných monologů dvakrát vykřikla, že vlastně sleduje svůj život. Po druhém takovém výkřiku ji jeden z diváků ostře slovně uzemnil. To v praxi demonstruje jedno z těch témat, která se v tomto počinu řeší.

Barbie obsahuje řadu detailních vychytávek (Easter Eggs), jejichž hledání a nacházení představuje příjemné zpestření. Pravda, občas se sklouzává k pitoresknosti projektů z dílny Wese Andersona, včetně kulometnějších dialogů, které se úplně nedají pochytat při prvním zhlédnutí, což mohl být trochu kalkul – i s ohledem na to, že s „bárbínama“ si hrály skoro všechny holky. Vyšel i z toho důvodu, že ti, kdož chtěli vidět Mission: Impossible Odplatu – První část, už ji víceméně viděli, a kromě Oppenheimera se v létě další blockbuster patrně už nedostaví (Meg 2: Příkop, Gran Turismo, Blue Beetle, ba zřejmě ani nové Želvy ninja se netváří jako maskovky). Tuctové zaplétání emocí se této podívané bohužel také nevyhnulo. Nic to ovšem nemění na tom, že stojí za to na ni vyrazit, a to klidně víckrát, kór když se o ní dá tvrdit, že se řadí k těm, jaké na velké plátno prostě patří. Výbornými kostýmy protkaná filmová Barbie je opravdu povedná satira, jaká pobaví a nahlas rozesměje. A jenom dokazuje, jak skvěle to může dopadnout, že když se Greta Gerwig nesnaží o dělání umění, jako to předvedla s Malými ženami, proti nimž je i odlehčená Lady Bird skvělá.

RECENZE NA FILM OPPENHEIMER JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Warner Bros.