Recenze: Kniha Písně pouličního metaře

 

 

Ta minisérie nese název Útěk z vězení v Dannemoře, zakládá se na skutečné události a potkali se v ní Benicio Del Toro, Patricia Arquette, Paul Dano. Ten autor se jmenuje Dustin LaValley a faktem zůstává, že na uvedeném projektu se podílel spíše jako konzultant příběhu, než že by byl přímo scenáristou. Jinak mu není cizí ani komiksový svět, kde může nepochybně lépe uplatnit příběhy, o kterých píše. Jestliže má tendence v Písních pouličního metaře, zvláště ve třetí novele, satiricky nastavovat zrcadlo, tak se to daří jenom proto, že se na rozdíl od Marka Hautaly, jehož Architekta temna jsme si už přiblížili, se nepouští do žádných vlastních originálních akcí, naopak sází na už několikrát napsané/zfilmované, a tím pádem prověřené věci.

Všechny tři mají něco společného: obsahují bezprecedentní násilí páchané lidskými zrůdami. Střílení, sekání, řezání, bouchání, znásilňování, ba i hodování na jiných lidech. Toho se dočkáme už v první novele nazvané SPINNER, což odkazuje k příjmení hlavního antihrdiny, kterému jeho přítelkyně Lucy pomůže díky mimořádně tuctovému plánu, jaký by v realitě nikdy nemohl fungovat, utéct z vězeňské dodávky. Každopádně se nám začnou okamžitě vybavovat bijáky jako … Ani tak ne Útěk, protože Doc a Carol McCoyovi nejsou psychopatičtí zabijáci, takže spíše Bonnie a Clyde, Zapadákov či Takoví normální zabijáci. Motiv Henryho a Lucy pro zabíjení představuje samotné zabíjení. Nepotřebují pak oběti okrádat. Jenom jejich smrt jim dělá dobře.

Autor nás seznamuje výhradně s postavami, které výraznějším způsobem promluví do děje. Vedle těch dvou už zmíněných tady máme čtyři náctileté (dva kluky a dvě holky), policejního detektiva a jeho manželku, horala Normana a jeho ženu Julie-Ann. Samozřejmě není chyba, že LaValley prakticky všechny postavy propojí (některé tedy i příbuzensky), avšak s jistými jsme se měli seznámit v jiné fázi příběhu, protože se tím autor připravil o moment překvapení. I když, pravda, o překvapení mu ani tak nejde. Brzy zjistíme, že co se brutality týče, můžeme čekat opravdu cokoli, což platí i pro dvě následující novely. LaValley se oproti Hautalovi obecně vzato (s výjimkou dopravních prostředků ve třetím příběhu) nesnaží o žádné zevrubnější popisy. A to je možná důvod, proč si v jeho podání lépe dokážeme prostředí představit.

Všechny tři storky jsou vlastně napsány dost filmově. Ve smyslu, že se odvíjejí v povětšinou krátkých kapitolkách, které označují jednotlivé scény, po kterých vždy přichází střih. Spinnera lze považovat za nejpovedenější, jelikož v dalších dvou už víme, co očekávat. Jakkoli bude dobré zmínit, že autorův způsob psaní věru není na výsostné úrovni klasiků typu Jima Thompsona, Cormaca McCarthyho či Dennise Lehaneho. To, o čem píše, vlastně ani neumožňuje udělat si lepší obrázek o skutečných spisovatelových schopnostech, neboť mnozí by něco takového napsali patrně v době, kdy coby teenageři začali (potají) sledovat pro ně vzhledem k věku ještě nepřístupné filmy.

JAKO VZÍT DÍTĚTI BONBON evokuje projekty typu Oni nebo Funny Games (USA) nebo Tenkrát v Hollywoodu, kde invaze do cizího domu taky neproběhne zcela podle představ vetřelců. Erin a Robert jedou autem. Podle všeho jsou zloději, kteří však zatím nepobrali příliš zkušeností, ba ani inteligence. To by mohl být problém, když si usmyslí, že vniknou do domu boháče a násilím mu seberou cenné obrazy. Jenže vůbec netuší, s kým budou mít tu čest, a že se to neobejde bez krve a zlomenin a bodných i střelných ran. Finále trochu přinutí k zamyšlení. Ale jen trochu, protože potíž je, že v této novele se prostě postavy chovají … jako postavy v novele.

O(D)ZBROJENÍ přináší supermarket proměněný na arénu, kam se sjedou nejrůznější individua, aby se utkala na život a na smrt. Kdo přežije, ten to má dobré. Máme tady cca 40 lidí, kteří jsou rozdělení do deseti skupinek po čtyřech. A všichni mají přezdívky jako Estes, Lilie, Steans, X,Y, B, A, Vajgl, Brko, Výhonek, Latte, Macchiato, Kofein, Trnka, Čiči, Kulturistka, Silačka nebo Jelen a Jelenice. S některými udělá autor krátký proces. Na záčátku sledujeme přijíždět čtyři. Přitom máme důvodné podezření se domnívat, že je čeká sezení anonymních alkoholiků nebo schůzka s kurátorem. Nicméně se ukáže ta nejméně zajímavá a nejvíce tuctová varianta, že všichni budou v supermarketovské aréně bojovat pro potěšení lidí z online komunity, co si zaplatila za sledování přímého přenosu této krvavé podívané. Vše pod dohledem Režiséra, jenž razí heslo „čím brutálnější, tím lepší.“

Písně pouličního metaře jsou knihou, jejíž třetí příběh nepřináší oproti titulům, jako jsou Aréna, Hunger Games nebo nedostižný Běžící muž vůbec žádný update, naopak jde spíše o downdate. Satira přece vyžaduje hlubší myšlenky, než jaké představuje obyčejná vybíjená s podivně servírovanými zvířecími instinkty, kdy muži kupříkladu ve vteřině zapomenou na to, že jim jde o život, když si ženy stoupnou do pozice, ve které upozorní na svoje ženské přednosti, načež extrémně nevěrohodně zahrají krásky v nesnázích. Tady vlastně není nikdo, s kým by se dalo jakkoli identifikovat. Otázka zní, proč si dal autor takovou práci s tím úvodem, ve kterém píše o tom, že se jedná „o příběh nezávislého, vnímavého já.“ Vždyť tady přece o nic takového nejde! A druhá věc, objevují se určité náznaky, že některé postavy vystupují v předchozí novele/předchozích novelách pod jinými jmény. Doufejme, že tomu tak není a že si to autor při psaní ani neuvědomoval. Hrálo by to totiž v neprospěch této jeho knihy, která má ovšem velkou výhodu v tom, že se dá celá přečíst za dobu jen o něco málo delší, než jsou tři hodiny.

KOMPLETNÍ NABÍDKA NAKLADATELSTVÍ GOLDEN DOG JE K DISPOZICI TADY

FOTO: goldendog.cz