Rozhovor: Bille August … část DRUHÁ

 

Bille August s bývalou dánskou královnou Markétou II. před natáčením filmu Ehrengard: The Art of Seduction

FDb: Během svojí kariéry jste měl možnost pracovat s vynikajícími herci a herečkami jako jsou Meryl Streep, Jeremy Irons, Liam Neeson nebo Richard Harris. Mluvil jste s nimi někdy o jejich předchozích projektech? Například bavil jste se někdy s Meryl Streep o filmu Lovec jelenů?
Bille August: Hodně jsme se bavili o jejich předchozích projektech. Poměrně nedávno jsem pracoval například i s Helenou Bonham Carter a Hilary Swank (na projektu 55 schodů – pozn. aut.). Zajímá mě jejich předchozí práce. Přál bych si, abych mohl trávit více času s dalšími režiséry, jenže režiséři se s režiséry málokdy potkávají. Režiséři se potkávají s herci a herci se potkávají s jinými herci. Rád bych si s ostatními režiséry vyměňoval zkušenosti s natáčením. Jediné, co vím, je, že nebývá jednoduché ty filmy zafinancovat. To už platilo za časů Orsona Wellese. Ten říkal, že devadesát pět procent času trávil sháněním peněz a zbytek připadnul na samotnou režii. Potkal jsem se například s Bennettem Millerem, který režíroval báječný film Hon na lišku. To bylo v roce 2014. Od té doby žádný jiný film nerežíroval, protože se mu ho nepodařilo zafinancovat. To je hodně, hodně smutné. Takže mě mrzí, že se častěji nepotkávám s režiséry. Pouze na festivalech.

Před těma pěti rokama jste říkal, že důvod, proč se dánské kinematografii v současnosti daří oslovovat i mezinárodní publikum, je, že vy jakožto dánští režiséři nejste rivalové, ale kolegové a snažíte se navzájem si vypomáhat. Funguje to třeba tak, že vás jiný režisér pozve do střižny, pustí vám svůj film, na kterém pracuje, a pak mu třeba navrhnete, co by měl změnit?
To se stává často. Také si navzájem posíláme scénáře, a pak si je připomínkujeme. Je skvělé, že jsme kolegové a ne rivalové. Vím, že v některých evropských státech je to tak, že režiséři spolu soupeří. Když jsem třeba pozvaný na festival do Cannes, je opravdu skvělé, že si můžu promluvit s ostatními režiséry. Ale jinak je to drsný byznys, co se týče financování filmů.

Nejenže jste spolupracoval s herci a herečkami, současně jste měl možnost pracovat i s dánskou královnou, resp. teď už bývalou dánskou královnou Markétou II. Bylo to na filmu Ehrengard: The Art of Seduction, který je k dispozici na Netflixu. Na tom filmu pracovala jako architektka a kostýmní výtvarnice, ale zároveň se podílela i na postprodukci a na psaní scénáře. Je to pravda?
Ten film vznikal deset roků. Procházeli jsme spolu scénář, který musela znát kvůli kostýmům. Během postprodukce se na nás taky přišla párkrát podívat. Je to velmi kreativní osobnost a velmi milá žena. A teď v lednu rezignovala po dvaapadesáti letech.

V roce 1993 měl premiéru váš film Dům duchů, ve kterém jste poprvé pracoval s velkými hvězdami jako Meryl Streep nebo Glenn Close. Ten film byl natočen podle knížní předlohy Isabel Allende, jejíž otec byl prvním bratrancem Salvadora Allendeho, který byl v Chile prezidentem předtím, než jej sesadil Augusto Pinochet. Natáčeli jste ale v Portugalsku. Co pro vás bylo při práci na tomhle projektu největší výzvou?
Tenkrát mně kolegové říkali, že jsem blázen. Že je obvyklé mít pro první mezinárodní projekt jednu velkou hvězdu, ale já jim v tom filmu mám pět. Byla to ale skvělá zkušenost a všichni byli velmi profesionální. Řeknu vám takovou příhodu. Předtím, než jsme začali natáčet, jsme měli čtenou zkoušku, takže jsme se na týden potkali v Londýně. Byl jsem z toho dost nervózní, ale snažil jsem se to skrývat. A tak jsem celý den pil kafe, až mně z toho nebylo dobře. Tak jsem volal doktorovi, který se mě ptal, jestli piju kafe a jestli kouřím. Řekl jsem, že oboje. Říkal, ať přestanu, a tak jsem s tím přestal. Samotné natáčení pak bylo skvělé.

Glenn Close a Meryl Streep ve filmu Dům duchů

V Domě duchů hraje i Antonio Banderas, který se tehdy začínal odrážet k hvězdné kariéře. Nějakých pět šest roků zpátky jste s ním měl pracovat na projektu a Giannim Versacem, ale nakonec z toho sešlo. Údajně proto, že v té době o tomhle italském návrháři vznikal ještě jeden další projekt …
Ne, to nebyl ten důvod. Měli jsme problémy s tím ten projekt zafinancovat. S Antoniem jsem se párkrát potkal a o tom projektu jsem s ním mluvil, ale pořád se to odkládalo. Do toho společnost Versace měla nějaké požadavky, které jsem respektoval, ale pak si najednou Antonio začal myslet, že už je pro tu roli starý. Na začátku toho příběhu mu totiž mělo být nějakých osmadvacet. A Antoniovi bylo pětapadesát.

Přemýšlel jste někdy, že byste napsal svoji autobiografii?
Někdo už ji píše.

V roce 1989 jste dostal Oscara za film Pelle Dobyvatel. Předali vám ho Jacqueline Bisset a Candice Bergen. Mohl byste trochu na ten oscarový večer zavzpomínat?
Je to už dávno, ale pamatuju si, že v kategorii Nejlepší neanglicky mluvený film nás bylo celkem pět režisérů. A každý měl k sobě od Akademie asistentku. Té mojí bylo nějakých pětaosmdesát. Myslím, že jsme bydleli v hotelu Beverly Hilton. Čekal jsem na limuzínu, která mě měla vzít do Shrine Auditorium, kde se to slavnostní udílení odehrávalo. Byla to černá limuzína, ve které nefungovala klimatizace, takže tam bylo příšerné vedro. Tahle paní se začala hodně potit. Pak si vzala studenou plechovku Coca-Coly a začala si s ní chladit celé tělo. Pak si sundala i ponožky a nakonec i paruku. (úsměv) Přijeli jsme na místo. A když pak oznámili, že můj film vyhrál, šel jsem na pódium a cestou úplně zapomněl svoji děkovnou řeč, takže proto pak byla tak krátká. Ale bylo to hezké.

Nějakých třicet roků zpátky se mluvilo o tom, že vznikne pokračování filmu Pelle Dobyvatel. Je to pravda?
Ano, to je pravda. Mělo to být o tom, že ten chlapec dospěl. Myslím, že to měla být televizní minisérie. Rozpočet byl obrovský a nepodařilo se to zafinancovat. Přitom do začátku natáčení zbýval v podstatě měsíc.

Už jsme to zmínili, že jste v Praze ve druhé polovině devadesátých let natáčel Bídníky. Adaptací tohoto románu Victora Huga vznikla v historii kinematografie spousta. Když necháme stranou vaši, kterou považujete za nejzdařilejší?
To nemůžu posoudit. Žádnou jinou jsem totiž neviděl. Pro ten film jsem musel mít svoji vlastní vizi, které jsem chtěl zůstat věrný a nechtěl jsem se nechat mást jinými.

Herce a herečky často berete na danou lokaci třeba den před samotným natáčením. Je to potom tak, že při natáčení vám stačí na daný záběr třeba jedno jetí, protože už vědí, co po nich přesně chcete?
To záleží na tom, jestli ten příběh vyžaduje hodně příprav, jestli je nutné podrobněji pochopit tu postavu. Před samotným natáčením máte hodně schůzek, na kterých všechno probíráte. Když herec nebo herečka hraje hlavní roli, pozveme je s předstihem. Často tam sami chtějí být dříve, aby si zvykli na prostředí a cítili se pohodlně. Je to hodně individuální.

Kreslíte si někdy před natáčením storyboardy?  
Když se jedná o záběry s vizuálními efekty, nebo o takové, ve kterých je hodně akce. Nebo když prostě každý člen štábu potřebuje vědět, o co přesně půjde. Když se ale jedná o dialog dvou lidí, tak je nepotřebuju. Při natáčení taky často improvizujete v souvislosti s prostředím a lokací, aby všechno vypadalo zajímavě i vizuálně.

 

plakát k filmu Bídníci (1998)

Když se podíváme na historii lidstva, je tam pořád nějaké období, který by vás jakožto filmaře lákalo prozkoumat?
Vždycky záleží na příběhu. To časové období pro mě nehraje velkou roli. Je to o vztazích a porozumění lidské mysli.

Když se bavíme o historii lidstva, například na začátku filmu 2001: Vesmírná odysea se jde ještě před ní. Ten film režíroval Stanley Kubrick. Říkal jste, že vás baví, že jeho filmy vypadají výborně po vizuální stránce, přičemž zůstávají dramatické, čehož se sám jako režisér snažíte vždycky docílit. Který z filmů Stanleyho Kubricka máte nejradši?
Skoro všechny jeho filmy jsou skvělé. Zajímavé je, že v podstatě všechny jsou adaptacemi. A všechny přitom vypadají vizuálně skvěle, přestože na začátku byla literatura. Se Stanleym Kubrickem jsem jednou mluvil. Volal mi kvůli jednomu herci, se kterým jsem pracoval a na kterého se vyptával. Nikdy se vlastně nepodvolil Hollywoodu, vždycky zůstával věrný svým pocitům. To samé bylo s Bennettem Millerem.

Pár měsíců zpátky jsem poprvé viděl jeho film Spalující touha, kde je každý pohyb kamery naprosto precizní. Ale jak přesně probíhá spolupráce mezi vámi a vašimi kameramany?
Kamera musí vždycky dopomáhat vyprávění příběhu. Každé ráno si říkám, o čem daná scéna je, jaká je její podstata, jak ji správně zrežírovat a jak ji odvyprávět vizuálně. Jak má vypadat osvětlení? Jaké mají být pohyby kamery? Mají tam vůbec nějaké být? Tohle všechno je pro mě velmi důležité. Druhá věc je, že jsem dobrý střihač. Proto natáčím jenom to, o čem vím, že budu potřebovat ve střižně.

Když zmiňujete minisérii, sám jste akorát dotočil novou verzi Hraběte Monte Crista se Samem Claflinem. Co od tohoto projektu můžeme očekávat?
Dotočili jsme v polovině prosince. A je to celý příběh. Minisérie má celkem osm hodin. Myslím, že předchozí filmové adaptace se vlastně nezabývají tím, o čem to doopravdy je a proč to Dumas napsal. Je to o muži, kterého jiní tři dostanou do vězení, a on se jim chce jednomu po druhém pomstít. Je to o tom, jak pomsta může zničit člověka zevnitř. Tou touhou po pomstě Edmond, hlavní hrdina, trpí. Sžírá ho nenávist. Tohle je důležité poselství. Filmy o pomstě jsou často o akci. Viděl jsem rozhovor s Richardem Nixonem, který s ním dělali krátce po aféře Watergate. Řekl, že vás můžou ponižovat, můžou vás svrhnout, můžou na vás vyvíjet nátlak. To nevadí. Ale jakmile je začnete nenávidět, je po vás. Sežere vás to zevnitř a to je pravda. Hrabě Monte Cristo je také milostný příběh, jenže v jeho závěru už kvůli té pomstě milovat nedokáže. Dokončil svou misi, ale není šťastný.

Chystáte už nějaký další film?
Mám tam projekt, ale o něm zatím nemůžu mluvit. Teď hlavně stříhám.

Pracoval jste taky na projektu o spisovateli Thomasi Wolfeovi a jeho múze, návrhářce Aline Bernstein …
Ten se natáčet nebude.

A projekt A War on Their Own?
Ten se možná natáčet bude. (úsměv)

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

RECENZE FILMU POLIBEK JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Variety, cinema.de