Recenze: Láska na zakázku

 

 

Příběh, jaký v této komedii uvidíme, se s největší pravděpodobností odehrává ve světě podobném tomu našemu. Občas se v něm totiž dějí ústřely, jaké jsou z logistického a fyzikálního a navazujícího hlediska v naší realitě de facto nemožné. Je hezké si to takhle odůvodnit, i když není nejmenších pochybností o tom, že autorka to takhle nezamýšlela. Sama by největší pravděpodobností na tomto svém projektu neshledala vůbec nic závadného. Dost možná by řekla, že se jedná o skvěle odvedenou práci, včetně technických složek. Jiní přitom v podstatě říkají, že co je „Anička Dajdou“ mezi zpěvačkami, to je Eva Toulová mezi režisérkami. Jenže shazování jejích domnělých (ne)schopností není tak úplně namístě.

Z filmu nepřehlédnutelně prýští, že má sama sebe moc ráda. O tom svědčí jak scény před zrcadlem, tak fakt, že se ani neobtěžovala dát hlavní hrdince, kterou představuje, jiné křestní jméno, než svoje vlastní. Nedá se však tvrdit, že by chtěla zachycovat autobiografické zážitky, ačkoli tvrdí, že například hypnoterapeutické záležitosti, jaké uvidíme, se zakládají na skutečnosti. Proto by patrně bývalo bylo nejoptimálnější, kdyby se jádro celého příběhu točilo kolem nich a nemělo svůj střed v té romantické lince, ke které nutno dodat, že navzdory té sebelásce (na které ostatně vlastně není nic špatného) věříme, že by se hlavní postava mohla zamilovat do někoho jiného. Eva Toulová hraje docela pěkně. Jenže mít zároveň s hraním na starosti režii je vždycky náročné. Lhostejno, jestli natáčíte biják za 50 milionů dolarů nebo za pověstných „pár korun“.

Pro Evu Toulovou jde už o pátý (!) celovečerák. Zatímco u většiny ostatních filmařů se kvalita projektů s přibývajícími zkušenostmi zlepšuje, u ní nastává prakticky opačná tendence, i když to má souvislost právě s tím, že se objevuje taky před kamerou. Nedá se tedy vyloženě tvrdit, že by bylo dění režírováno, jelikož je spíše prostě a jednoduše zaznamenáváno. Údajně má režisérka filmové vzdělání, ale termíny jako „předsnímací jednota“ jí zjevně mnoho neříkají. Školou jako by se jí stalo ve větší míře sledování jiných filmů, což samozřejmě možné je, ale musí se sledovat pozorně, a také se při tom sledování musí rozpoznat, co funguje a co nefunguje. Druhá věc spočívá v tom, že asi nakoukávala i české filmy, resp. české filmové komedie 21. století, které – jak si často připomínáme – představují samostatný subžánr, ve kterém o „bizár“ momenty bohužel nebývá nouze.

 

 

Můžeme být rádi, že se u nás pořád točí, třebaže kvality zrovna tohoto počinu jsou nevysoké. Podotkněme, že kvůli reprízování oblíbených veseloher typu Ducháček to zařídí, Kristián, Nebe a dudy, Eva tropí hlouposti, Těžký život dobrodruha nebo Přednosta stanice panuje přesvědčení, že ve třicátých a válečných letech se u nás točily jenom samé kvalitní filmy. Není to pravda – pouze ty špatné nejsou reprízované. Eva Toulová posílá do kin letos už druhý biják, přičemž už Superžena nepřesvědčila obecenstvo, že by na ni mělo ve větších počtech vyrazit. Každopádně je vlastně docela hezké a záslužné, že dala příležitost hercům a herečkám, co aktuálně nepaří k neobsazovanějším, ale stále mají svoje příznivce a příznivkyně: Uršula Kluková se ukáže v pro sebe typické úloze, Jiří Krampol se taky ukáže v pro sebe typické úloze, Jaromír Nosek v úsměvné úloze, Marie Renčová Kružíková rovněž v úsměvné úloze, Martin Kraus ve zcela povrchově napsané úloze, Václav Upír Krejčí v pitvořící se úloze, Václav Vydra v sexistické úloze, Jana Vaculíková ve svůdné úloze a Valerie Zawadská s kozlem.

Láska na zakázku je film, ve kterém, ano, občas haprují věci tak základní, že bychom se nikdy nenadáli toho, že takhle základní věci budou ve filmu haprovat. Tedy, za předpokladu, že bychom neviděli jiné české projekty typu Tenkrát v ráji, Dvě nevěsty a jedna svatba či Věčně tvá nevěrná, které se fakticky pohybují ještě o nějakou tu úroveň níž. Přeci jen v Lásce na zakázku najdeme i celkem povedené výjevy, přičemž v úplném výsledku je vlastně jedno, jestli byly pečlivě promyšlené nebo jestli byly dílem šťastné náhody. K dobru lze navíc přičíst to, že na rozdíl od některých podobně nedotažených nebo ještě horších českých komedií, takhle s největší pravděpodobností nenaláká do kin ve velkém. Přitom kdyby autorka tolik netlačila na výdělek spojený s lidovostí, jistě by jednoho dne mohla stvořit nějakou opravdu pěknou podívanou.

FOTO: Bontonfilm