Speciál: Středa na Rock for People

 

The Prodigy

Z Prahy do Hradce Králové to není daleko. Cesta se dá celkem v pohodě zvládnout za míň jak 90 minut. Jenže já nevyjíždím z hlavního města, takže co se počtu kilometrů týče, pro dosažení Parku 360 jich potřebuju ujet o pár desítek míň. Je středa 12. června 2024 a vzhledem k neodkladným pracovním záležitostem vyrážím na festival až odpoledne. S tím, že cestou je potřeba udělat jednu zastávku a vyzvednout zboží pro rodinný obchod. Při podjíždění silnice E67 vzpomínám na to, jak jsem před rokem, dokonce skoro přesně na den, po ní mířil do Josefova, kde jsem měl možnost zúčastnit se natáčení nesmírně očekávaného filmu Vlny, který bude před premiérou 15. srpna uvedený jak v Karlových Varech, tak na Letní filmové škole.

Po příjezdu nutno vyřídit ve stanu úřední záležitosti, což jde vzhledem k počtu organizátorů hladce. Vycházím ven zpátky na parkoviště a mířím ke svému autu, načež přichází ostraha a ujišťuje se, že hned odjíždím. „Potřebujeme tady místo pro Prodigy, kteří jsou na cestě,“ říká v souvislosti s proslulou skupinou, jejíž songy se objevily třeba na soundtracku ke Kick-Assovi a která coby jeden z headlinerů letošního ročníku zahraje dneska od 21:30. Podle instrukcí přejíždím na jiné parkoviště, které je obsazené. Mám prý zkusit to, které se nachází o sto metrů dál. Tady je ale taky plno, a tak nezbývá, než zaparkovat na protější louce, která je pro tyhle účely taky uzpůsobená. Beru s sebou všechno, co budu potřebovat, a sympatické slečny, která pomáhá s organizací, se ptám, jestli se dá do centra dění dostat i neméně sympatickou cestičkou, jaká vede podél plotu parkoviště.

 

den na Rock for People

Jelikož se mně dostalo souhlasné odpovědi, vyrážím po této cestičce a jakožto skalní fanda skupiny Slipknot se těším na vystoupení Coreyho Taylora, který bude v ČR celkově už poosmé, poprvé však se svým sólo projektem. Za parkovištěm začíná stanové městečko, kde se ta za plotem nachází tolik přístřešků, že se mezi nimi ani nedá pořádně procházet. Však se taky letos očekává rekordní účast přes 40 tisíc lidí! Pokračuju v chůzi a napadá mě, že tudy je to na festival sice dál, ale zato horší cesta. Kdybych se býval vrátil k tomu „úřednickému“ stanu, bylo by to o dobrou polovinu metrů kratší. Nicméně chodit je fajn, takže nutnost vynaložit o několik stovek více kroků k tomu, abych se dostal do areálu, vůbec ničemu nevadí. Nedaleko před vchodem rozdávají studentky letáčky na festival v Trutnově, tak si jeden beru a dávám ho do báglu, kde patrně dlouho zůstane.

Přes kontrolu se do Parku 360, jaký sousedí s letištěm, dostávám až překvapivě snadno. Cestou do press centra se dívám do mapky, abych měl povědomí o tom, kde se nacházejí jednotlivé stage. Nepřehlédnutelná jest především ta, která nese označení podle sponzora Komerční banky, jaká se postarala třeba o ty cashless náramky. To znamená, že za hotovost si tady nekoupíme ani tričko, ani kebab, ani lístek na Ferris Wheel, což není název žádné skupiny! V press centru jen obhlédnu situaci, protože se sem budu potřebovat pravidelně vracet. Koncert Coreyho už se ale blíží, a tak peláším na KB Stage a čekám, až se objeví. Půl sedmá už uplynula a najednou začnou lidé ve druhé polovině „hlediště“ nadšeně jásat. Z mého pohledu trvá ještě dobré tři sekundy, než se zpěvák objeví na stagi … Ale Corey to není. Nechápačka! Znova checkuju harmonogram, jestli jsem se nějak nepřehlédnul. Ale ne, všechno sedí!

 

Chemtrails? Ale kdeže, to jsou světelné efekty na koncertu The Prodigy

Skáknu se informovat do press centra, kde mně slečna říká, že cca hodku a půl zpátky zrušil koncert! To jsem ještě seděl v autě, takže mně tahle informace jaksi unikla. Zklamání veliké. A rozhodně nejen pro mě, neboť od momentu, co jsem tady (myšleno na festivalu Rock for People), si všímám, že snad nadpoloviční většina lidí, které jsem potkal, má na sobě triko Slipknot. Tohle neplatí třeba pro toho týpka s tričkem s nápisem „I watch porn for the soundtrack.“ Místo rodáka z Des Moines hrají britští Enter Shikari, které si jdu zpátky poslechnout. Jejich hudba se dá i díky hlasu frontmana Rou Reynoldse, jenž se publika opakovaně vyptává, jestli už je zpocené, určitě poslouchat, zvláště pak tenhle song je hodně povedený. Zároveň se, dá se říct, jedná o jednu z mála výjimek, kdy zní naživo lépe než při studiové nahrávce.

Když kluci dohráli, začínám přemýšlet, co dalšího z programu si nenechám ujít. Vtom mě zarazí, když před sebou vidím Ježíše, se kterým má v této především ateistické zemi kdekdo tendence si vyfotit sefíčko. Po tomto blízkém setkání třetího druhu splaším něco k jídlu a v press centru se nabaštím, přičemž až sem nepřekvapivě doléhají drsné tóny skupiny P.O.D. za San Diega, na což víckrát posluchače upozorňují. Následuje přesun k hlavní stagi, kde vystoupí The Prodigy. Rozparádili to vzkutku parádně. Protože se věnuju především hudbě a světelné show, najednou mě zaráží, když cca tři metry ode mě probíhá pán, který vypadá úplně jako Keith Andrew Palmer neboli Maxim, tj. frontman The Prodigy. Přeběhnul opodál k jednomu z fanoušků, ale z mého pohledu nebylo jasné, co tam přesně vymýšlí. Záhy se zase vrací na pódium pro další interakci se svými „voodoo Prodigy people“. Má to dobré, že se při zpívání v této skupině nemusí učit žádné obsáhlé, složité texty. Dobré to naopak nemá ten klučina, co si sednul na místo, kam se chodí chc*t.

 

ohýnek

Co dál? Dáme šanci Anně Vaverkové, jejíž roztomilost (skutečnost, že díky své drobnější postavě ani není za kamerou pořádně vidět z ní nevyjímaje) ji neopouští ani po vzkazu: „Buďte na sebe hodní, a na lidi kolem a nechovejme se jak č…..“ No, na stejné stagi se má odehrát ještě noční představení Prague Fear House. Herci a herečka zpracovali stokrát ohrané téma vymítání ďábla, takže rozhodně měli řadu filmů a seriálů, kde se mohli inspirovat. Jenže občasné přehrávání v kombinaci s faktem, že si každý na jevišti tak nějak jel to svoje bez napojení na ostatní spoluhráče, jsou jevy, které přinesly velmi podivný kulturní zážitek. Přesto byl odměněný mohutným potleskem od totálně zaplněného hlediště, které si krátilo čekání na začátek divadelního představení (se slovenským knězem mezi Čechy) skandováním a zpíváním, kupříkladu té písně o vysokém jalovci. Během hry si někteří lidé přidávali repliky, aby ji pro sebe učinili zajímavější. Pekelník se objevil jen na začátku a na konci, jinak po celou dobu třiceti minut stál nehnutě za oponou, kam na něj bylo ze strany hlediště dobře vidět.

Lidi se přišli na festival hlavně bavit, takže se hodili do klidu a ve velké pohodě a ve vší slušnosti si přišli svůj pobyt maximálně užít, díky čemuž v Parku 360 vytvořili skvělou atmosféru. Samozřejmě, jako všude jinde, i tady se výjimky našly. Jako třeba ta paní, která chtěla po některých, aby byli během představení zticha, leč přístupem, jakým k tomu zvolila, všem ukázala, jak se to nemá dělat, když po někom něco chcete. Cestou k autu to beru přes místa, kam jsem se během dne nedostal, a na chvíli se ohřívám u ohýnku. U parkoviště se dávám do řeči s Danielou, která jest coby jeho ostraha skutečně ostražitá. Zhruba po hodině naruší povídání přiběhnuvší týpek, který upozorňuje, že opodál leží u plotu zakrvácený a snad i lehce dezorientovaný člověk. Jdu se na něj podívat s ní. Když mu jiný návštěvník festivalu chce pomoct vstát, ožene se po něm a důrazně vyzve, aby na něj už nesahal. Návštěvník souhlasí a ve vteřině mizí v nedohlednu. Situace záhy zdá se býti zcela pod kontrolou, a tak se přemísťuju k autu a odjíždím na smluvené místo, kde přečkám noc na čtvrtek.

P. S.: Na metalovém koncertu si přece nezacpáváme uši!

ČTVRTEK NA FESTIVALU ROCK FOR PEOPLE

FOTO: Tom Kordík, Rock for People