Recenze: Substance

 

 

Tématem určitě režisérka Coralie Fargeat udeřila hřebíček na hlavičku, neboť spousta žen těžce nese stárnutí. Cílová skupina by tedy byla poměrně široká, kdyby nebyl zvolen jaksi ostřejší přístup. Subžánr body hororu má u diváků – a v ještě větší/snadnější míře u divaček – vyvolávat znechucení. V tomto směru zachází Substance snad ještě dál, než David Cronenberg (či Alex Garland v závěru sci-fi Men). Protože když chcete někomu otevřít oči, musíte ho šokovat. Třeba tím, že přijdete na předávání Českého slavíka s živým kohoutem v ruce. Nebo tím, že ukážete deformaci lidského těla v těch nejzrůdnějších podobách, jaké zacházejí daleko za hranici reálného. Za to všechno může Substance – látka, která dokáže přímo z vašeho těla porodit vaše mladší a krásnější já.

Elizabeth Sparkle má hvězdu na Chodníku slávy a donedávna měla svůj vlastní pořad o aerobním cvičení. Tady možná bude dobré uvést, že Coralie Fargeat pro tu touhu za každou cenu šokovat někdy zapomíná na logiku. Třeba v tom směru, že v Los Angeles málokdy opravdu hustě sněží, nebo že Demi Moore vypadá stále skvěle, takže v jejím případě nějaké snahy o radikální omlazování nejsou úplně namístě. Například její někdejší spolužák Fred by o ni měl zájem, přitom určitě ne z toho důvodu, že je slavná a že on je naopak na některé věci trochu popleta. Jinak to spíše působí, že de facto jako jediný chápe přirozený proces stárnutí. A proto se na plátně nemůže dlouho zdržovat. Každopádně, Elizabeth se po nehodě, před kterou sledovala, jak ji strhávají z billboardu, rozhodne do Substance jít. Zásilku si vybere ze schránky číslo 503 a záhy z ní ožije Margaret Qualley neboli Sue, tj. její mladší a krásnější verze. Musí se střídat po sedmi dnech. V případě narušení této rovnováhy, podpořené injekčním vycucáváním, stárne starší polovička o poznání rychleji.

Znovu se tedy dostáváme k onomu pověstnému „hraní si na Boha“. To znamená, že od začátku víme, že se tenhle pokus jistojistě vyhrotí. Tím pádem může mít leckdo při sledování problém s tím, aby si k Elizabeth a Sue vytvořil nějaký bližší vztah. K producentovi (Dennis Quaid) to nejde prakticky vůbec, protože je prezentován jako nechutný pitomec, kterého zajímají jen prachy a nic než prachy. Archetypální přístup, který v reálu prostě nelze aplikovat bez výjimky na všechny producenty. Sue, ač se narodila teprve nedávno a rozhodně ne přirozenou cestou, si rychle začíná uvědomovat, že jí život na výsluní baví a chce na něm zůstat pokud možno navždy. I na úkor své „matky“ Elizabeth, o které se nevyjadřuje zrovna uctivě, přestože by ji měla být za všechno vděčná. Ta tedy na své mladší já začne žárlit a mstít se, což není nic složitého, když jsou jejich těla propojená a porušit rovnováhu představuje něco stejně snadného, jako se přespříliš a nepřirozeně usmívat.

 

 

Jak se tak blížíme k závěru, nechutnosti narůstají do extrémních rozměrů. Až si nejeden může říct, jestli to vůbec bylo zapotřebí. Poněvadž tím, jak Coralie Fargeat žene ty deformace co nejdál, vlastně až snižuje jejich zamýšlený satirický význam a mění je a s nimi celý biják spíše v absurdní frašku. Pochopitelně ani ona se nevyhne té profláklé situaci, kdy dojde na faux pas před velkou skupinou lidí, což v současnosti představuje vskutku jedno z nejprovařenějších filmových klišé! Jasně, v případě Substance to tak vzhledem k tématu a s ním spojeným tvůrčím záměrům skončit muselo, ale nepochybně by bývalo šlo zapojit do hry i trochu důmyslnosti, aby nám zase poněkud nehaprovala logika. Ta by přece obzvlášť v hororech a v hororových komediích, jaké chtějí sdělit něco důležitého, měla bezchybně fungovat.

Substance je počin, ve kterém se podle očekávání dočkáme i situace, kdy se obě já téže bytosti potkají, přestože by k tomu za „normálních okolností“ nikdy nemělo dojít. A zase to dopadne v podstatě očekávaným způsobem. Zároveň nám některé okamžiky silně připomenou Fakultu a ve větší míře Carrie, tedy dva kultovní tituly. Potenciál na to, aby dosáhla totožného statusu, Substance jistě má. Akorát holt na rozdíl od těch dvou uvedených zaujme ve větší míře festivalové diváky (kór na štacích typu Karlovy Vary, TIFF, Sitges či Otrlec), kteří údajně zvládali při sledování ve stejné době křičet i se smát. Že by tedy ale měl mít tenhle projekt moc změnit pohled společnosti na přirozenost ženského stárnutí, tak to se mu navzdory té naléhavosti a důrazu zřejmě nepovede.

FOTO: Aerofilms