Recenze: Čarodějka

 

 

Zlá čarodějnice ze západu je mrtvá! Potěšující zpráva pro všechny, včetně hodné Glindy. Po projevech radosti přítomných, kdy dojde i na filozofující otázku „Jak se někdo stane zlým?“, kdosi podotkne, že Glinda se s mrtvou čarodějnicí na škole přece kamarádila. A tak se v retrospektivě vracíme do studentských roků v instituci, kde se dá naučit čarovat. Glinda, tehdy ještě Galinda (neplést s Glenem/Glendou), kouzla a čáry neovládala. Na rozdíl od Elphaby, která se však od dětství potýkala s posměšky a dokonce se zavržením od vlastního otce-guvernéra. Důvodem byla jenom ta malichernost, že její pleť má zelenou barvu. Obě ženy budou sestěhovány, přestože jsou velice rozdílné a přestože Elphaba má na škole paraplegickou ségru. Ale je děkanka důvěryhodná? A jaké asi bude setkání s báječným čarodějem, na které určitě dojde?

Právě ona rozdílnost obou nejdůležitějších postav zásadním způsobem pohání film kupředu. Nejde o žádnou složitou zápletku. Přesto musí i ti, kteří nikdy nebyli na filmovém place vidět, že některé scény bylo nesmírně náročné natočit. Jon M. Chu má s muzikály hojné zkušenosti. Každopádně v jeho filmografii se ponejvíce vyjímá tento jediný akčňák. Pokud bychom se měli bavit výhradně o muzikálových číslech, jistě bychom dokázali vyjmenovat hned několik jiných žánrových kousků, ve kterých zaujaly mnohonásobně víc. V této souvislosti možná nebude od věci zmínit, že pokud se chystáte na Čarodějku do kina – jakože to stojí za to – měli byste zvolit verzi nikoli dabovanou, nýbrž tu v originálním znění s českými titulky. Dabing se samozřejmě nabízí, protože tento titul jest přístupný všem a navíc má veliký komerční potenciál, nicméně kdo umí číst nebo anglicky, pro toho by mělo být originální znění jasnou volbou.

 

 

Glindu můžeme nejlépe charakterizovat jako hodnou holku, která má ráda hezké věci. Kdekdo by si ji mohl splést s panenkou, přičemž je pozoruhodné, že ledacos nasvědčuje tomu, že její představitelku Arianu Grande ani nebylo nutné přílišně líčit. Glinda o sobě ví, že je předurčena tomu být hvězdou nejrůznějších akcí, a proto skutečně dojímá scéna, ve které čekáme, jestli se vysmívané Elphaby ze soucitu před ostatními zastane a napodobí její nevšední taneček. Tahle čarodějnická škola bude přeci jen asi trochu jiná než ta v Bradavicích. V této se totiž dějí prakticky ty samé věci – dobré i špatné, jaké zažívají dospívající v reálném světě. Čili není nijak složité si ke Glindě a k Elphabě vytvořit nějaký vztah.

Tahle zelená Čarodějka si kvůli barvě pleti zažívá svoje. Navíc nikdo jiný takovou nemá, takže je jediná. Přitom jí není špatně a ani v dětství nejedla trávu. Nedá se tedy tvrdit, že by urážky na její adresu byly rasistického rázu. Přesto lze Čarodějku z tohoto úhlu pohledu označit za výchovnou, neboť dané téma zpracovává tak, že právě titulní postavu ukazuje ve výtečném světle, tj. že jiný neznamená špatný, a s těmi správnými morálními zásadami, jelikož se pohybuje v prostředí mezi vlivnými (ač současně politováníhodnými) bytostmi, jaké potřebují záporáka. A protože žádného nemají, musí si ho uměle vytvořit. Ideálně z někoho, jemuž čistá duše nedovolí nekompromisně vrátit při této nespravedlnosti úder. Ale čeho je moc, toho i v pohádkách může být příliš. Cynthia Erivo je v téhle roli opravdu kouzelná. Zvláště poté, co začne nosit ten ikonický špičatý klobouk.

 

 

Z vedlejších účastníků a účastnic ponejvíce zaujme jednak zjevně nevyzpytatelná děkanka v podání Michelle Yeoh, a jednak učitel-kozel, který má problém, jelikož ze všech zvířat se tady kvůli čísi nenávisti stává štvaná zvěř (trochu zvláštní slovní obrat, ale necháme ho). Pojetí prince zavání spíše nenápadnou parodií, Elphabina ségra má své ušlechtilé opodstatnění a čaroděj svůj skutečný potenciál patrně odhalí až ve druhé části, jaká půjde do kin za rok. Tato první vskutku obsahuje několik výchovných a správně servírovaných aspektů, přičemž některé zůstaly ukryté mezi řádky. Včetně toho, že není dobré být přehnaně důvěřivý vůči autoritám a že je naopak dobré si vždycky ověřovat fakta.

Čarodějka vychází z úspěšného broadwayského muzikálu, který je nepřekvapivě úzce propojený s filmem Čaroděj ze země Oz, který jest v USA neskutečně populární. Tahle filmová muzikálová a v podstatě emotivní verze, jaká navzdory stošedesátiminutové stopáži velice rychle uteče, na originál pochopitelně z různých úhlů pohledu odkazuje (nejen okřídlené opice a žlutý chodník), zároveň se tedy jedná o jeho prequel (čili byl zvolen opačný přístup než u Mocného vládce Oz), byť se nesoustředí na Dorotku ani na nikoho z jejích tří nejbližších kamarádů. Režisér Jon M. Chu o Čarodějce prohlásil: „Existují filmy, díky nimž propadnete kouzlu kinematografie, jako jsou E. T. Mimozemšťan nebo Pán prstenů. Chtěl jsem natočit právě takový film. Film, který vás pohltí, u něhož zapomenete na to, že sedíte ve tmě s bandou cizích lidí, a ocitnete se ve fantastickém světě, kde budete moci zpívat, zamilovat se a létat.“ No, do značné míry se mu to povedlo.

FOTO: CinemArt