Recenze: Šógunův popravčí (komiks)

 

 

V 18. století v období Tokugawa měl šógun velikou moc. V tomto svazku se s ním ale nepotkáme. Zajímat nás totiž bude Asaemon Jamada třetí, za kterého se jeho otec přimluvil, aby za něj mohl ve věznici v hlavním městě nazvaném Edo (dnešní Tokio) převzít úlohu otamešiho (nikoli Otamendiho), tedy toho, kdo pro šóguna obecně testuje kvalitu mečů, většinou na tělech mrtvých i živých odsouzenců. Aby svou práci vykonával kvalitně/svědomitě, veškeré emoce a osobní vztahy s těmi, které má setnout, musí jít stranou. I kdyby mělo jít třeba o ženu, která jej připravila o panictví. Nicméně příběhů z (tehdejšího) života nabídne Šógunův popravčí víc.

Je jasné, že člověk s takovým povoláním si obtížněji hledá přátele. Díky svému umění se však zároveň těší velikému respektu. Skoro jako Superman, který se taky zjevuje, když se dějí nepřístojnosti. Asova moudrost, smysl pro spravedlnost a inteligence by z něj činily ideálního panovníka. Jenže on jest pouhým róninem, tj. samurajem bez pána, a teď také bez otce, jehož sťal vlastní rukou, protože to po svém potomkovi žádal. To se dozvíme už v první kapitole. Hlavnímu hrdinovi to na sympatiích nepřidá, ale ani neubere. V následujících příhodách nás jeho schopnosti přesvědčí o tom, že bychom o něm stoprocentně měli chtít číst dál. Jak fajnové a v současnosti i vděčné by bylo dostat tuhle mangu (která se tedy čte zprava doleva) na stříbrné plátno – minimálně jednou, optimálně třeba třikrát, tak jako v případě podobně smýšlejícího a konajícího Equalizera.

Zároveň ovšem platí, že Asa není středobodem každé kapitoly. Ta obvykle pojednává o někom jiném, nicméně titulní postava všechno vyřeší. Co do činění bude mít kupříkladu s mimořádně nebezpečným uprchlým trestancem, co zavraždil milence své bývalé ženy. Přelstít bude nutné násilníka, který se domnívá, že mu jeho specificky potetovaná šíje zajistí bezpečí. Co potom se ženou, která je v podstatě posedlá ohněm? Nebo s tou, co Asovi zaflákala barák? Najde se v jejím případě polehčující okolnost? A řešit se bude i jeden pozoruhodný případ, při kterém bude rovněž nutné využít „pekelnou hůl“ neboli samurajský meč. I v něm se dočkáme ženské postavy od pasu nahoru nahé (od pasu dolů nikoli, protože to v Japonsku zakazuje zákon). V tomto směru nás překvapivě autoři hojně zásobují a nezdráhají se být odvážnější.

 

 

Překladatelka Anna Křivánková (viz taky Balónky oběšenců, Ryby, Tomie, Kočičí deníky) si s nepochybně náročným textem poradila velice dobře. Maximálně vítané jsou její poznámky, díky kterým se dozvíme, komu se říkalo „očka“, co označuje výraz „rjó“, proč se krásným ženám říkalo „komači“, kde můžeme hledat „šimadu“ či koho označuje spojení „jižní barbaři“. A k tomu bude upozorněno na skutečnost, že nemusí být střelnice jako střelnice. V závěru pro změnu přidá čtyřstránkový doslov (otištěný hned za plánkem věznice), ve kterém uvede některé záležitosti do širších souvislostí. Z její strany tedy rozhodně všechno v pořádku. Zato nepřehlednost některých kreseb jest vskutku strašlivá a při nejlepší vůli se nedá vyčíst, co má znázorňovat. Většinou si to v rámci příběhu naštěstí můžeme domyslet, žel to nic nemění na faktu, že to plynulému a ničím nerušenému čtení pranic nepomáhá.

Šógunův popravčí nám současně přináší verzálkami přímo v obrázku, tedy nikoli v bublině psané vysvětlivky, jaké by nepochybně fungovaly i v případné filmové adaptaci (ideálně asi prostřednictvím voiceoveru). Příklad: „Když se zločinec a policie náhodou střetnou na ulici či v budově, dojde k takzvanému neplánovanému honu, a v takovém případě prý existuje osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že se zločince podaří polapit.“ Čili nejenže nám tato manga často připomene morální hodnoty, jaké se v současnosti bohužel do značné míry zřejmě doopravdy vytrácejí, ale k tomu má i edukativní účel, jelikož se v těchto jedenácti kapitolách dozvíme něco o mimořádně pozoruhodné historii Japonska. Šógunův popravčí za přečtení, navzdory drobným nedostatkům, určitě stojí! A více asi netřeba dodávat.

KOMPLETNÍ NABÍDKA VYDAVATELSTVÍ CREW JE K DISPOZICI TADY

FOTO: crew.cz