Balada o Narajamě

V zásadě klasická asiatská drsárna, v níž   se poetické záběry přírody střídají s   brutalitou a zemitým humorem (střídání   záběrů na kopulující zvířátka a lidi   považuji za opravdu dost polopatické). Takový   japonský rok na vsi, jímž nás provází   stárnoucí Orin, které už brzy bude sedmdesát   a tím pádem ji čeká cesta na Narajamu, kde   bude odložena a ponechána svému osudu. Její   nejstarší syn se zdráhá, matka mu přijde   ještě silná, je prostě taková měkkosrdcatá   povaha. Na pozadí přírodních proměn :)   sledujeme, co všechno musí stihnout zařídit.   Jak to dopadne a proč sníh znamená štěstí se   dovíte. Okamžiky, kdy se syn plazí s matkou   cestou necestou a kdy ženu, již jste předtím   litovali, začínáte nenávidět, byly silné a   obecné sdělné. Jinak jsem si opět potvrdila,   že japonské a korejské filmy se svojí poetikou   nejsou nic pro mě – to je samozřejmě otázka   vkusu. Mentalita spojující křehké básně o   lupeni na vodě a kvedlání mečem v útrobách   mi zkrátka nevyhovuje. To není odsudek filmu a   kultury, kterou zobrazuje, jen mi to prostě   (podobně jako koprová omáčka) nechutná.

Ztelesnene zvireci pudy v lidskem tele. Cely film   je takto toceny. Ten samy kolobeh clovek.   Narození, detstvi, dospivani, dospelost, prace,   prace, prace, odnesení starych lidi na horu, aby   tam zemreli. Stale dokola se opakujici kolobeh   zivota se stejnou pravidelsnosti, s kterou se   stridaji i rocni obdobi. Kdyby toto tema bylo   natoce v Evrope nebo Americe nezikalo by to tu   tizenou atmosferu jako v Japonsku.

Základní záměr, ukázat, že se chování   člověka pranic neliší od chování zvířat,   ač si spousta lidí myslí opak, byl splněn, a   to především, i pro ty méně chápavé,   střídáním záběrů z živočišné říše a   záběrů ze života vesničanů, jejichž   propojení je zřejmé především zobrazenou   činností. V přírodě je základním smyslem   existence přežití a zajištění pokračování   rodu, i lidé žijící v chudé horské vesnici   jsou nuceni vlivem prostředí přijmout tyto   principy. V jejich životě nemá místo   humanismus ani soucit, a pokud se objeví,   pragmatismus zvítězí. Na film se dá pohlížet   částečně i jako na dokument zachycující   život vesnice v průběhu čtyř ročních   období. Samotné odnášení starých lidí, po   dovršení 70-ti let, na posvátnou horu aby zde   zemřeli, je kruté jen zdánlivě. Vše se   podřizuje nedostatku potravy, ne z krutosti, či   z nedostatku soucitu. Nevidím v principu žádný   podstatný rozdíl mezi tímto konáním (zde je   alespoň více než pádný argument) a   počínáním některých jedinců v současné   blahobytné době, kteří odkládají svoje   „staré a nepotřebné“ do různých ústavů   a zařízení, z důvodu vlastního přežití to   rozhodně nedělají. Ani bych se příliš   nedivil, kdyby některé pravicové strany   zakomponovaly tento zvyk, v rámci důchodové   reformy, do svého volebního programu.

Film   vznikl na základě dvou románů Shichiro   Fukazawy. Prvním z nich je „Lidé z Tohoku“   (poprvé zfilmován v roce 1957 režisérem Konem   Ichikawou) pojednává o vztahu vesnického   „smraďocha“ a vdovy, druhým pak „Balada o   Narajamě“(poprvé zfilmován v roce 1958   režisérem Keinosukem Kinoshitou) v němž je   hlavní postavou stará Orin, chystající se na   splnění starého zvyku, dobrovolně ukončit   svůj život a přenechat místo dalším   generacím.