Balada o Narajamě

Základní záměr, ukázat,   že se chování člověka   pranic neliší od chování   zvířat, ač si spousta lidí   myslí opak, byl splněn, a to   především, i pro ty méně   chápavé, střídáním   záběrů z živočišné   říše a záběrů ze života   vesničanů, jejichž   propojení je zřejmé   především zobrazenou   činností. V přírodě je   základním smyslem existence   přežití a zajištění   pokračování rodu, i lidé   žijící v chudé horské   vesnici jsou nuceni vlivem   prostředí přijmout tyto   principy. V jejich životě   nemá místo humanismus ani   soucit, a pokud se objeví,   pragmatismus zvítězí. Na   film se dá pohlížet   částečně i jako na   dokument zachycující život   vesnice v průběhu čtyř   ročních období. Samotné   odnášení starých lidí, po   dovršení 70-ti let, na   posvátnou horu aby zde   zemřeli, je kruté jen   zdánlivě. Vše se podřizuje   nedostatku potravy, ne z   krutosti, či z nedostatku   soucitu. Nevidím v principu   žádný podstatný rozdíl   mezi tímto konáním (zde je   alespoň více než pádný   argument) a počínáním   některých jedinců v   současné blahobytné době,   kteří odkládají svoje   „staré a nepotřebné“ do   různých ústavů a   zařízení, z důvodu   vlastního přežití to   rozhodně nedělají. Ani bych   se příliš nedivil, kdyby   některé pravicové strany   zakomponovaly tento zvyk, v   rámci důchodové reformy, do   svého volebního programu.

Film vznikl na   základě dvou románů   Shichiro Fukazawy. Prvním z   nich je „Lidé z Tohoku“   (poprvé zfilmován v roce   1957 režisérem Konem   Ichikawou) pojednává o   vztahu vesnického   „smraďocha“ a vdovy,   druhým pak „Balada o   Narajamě“(poprvé   zfilmován v roce 1958   režisérem Keinosukem   Kinoshitou) v němž je   hlavní postavou stará Orin,   chystající se na splnění   starého zvyku, dobrovolně   ukončit svůj život a   přenechat místo dalším   generacím.

Ztelesnene zvireci pudy v   lidskem tele. Cely film je   takto toceny. Ten samy kolobeh   clovek. Narození, detstvi,   dospivani, dospelost, prace,   prace, prace, odnesení   starych lidi na horu, aby tam   zemreli. Stale dokola se   opakujici kolobeh zivota se   stejnou pravidelsnosti, s   kterou se stridaji i rocni   obdobi. Kdyby toto tema bylo   natoce v Evrope nebo Americe   nezikalo by to tu tizenou   atmosferu jako v Japonsku.

V zásadě klasická asiatská   drsárna, v níž se poetické   záběry přírody střídají   s brutalitou a zemitým   humorem (střídání   záběrů na kopulující   zvířátka a lidi považuji   za opravdu dost polopatické).   Takový japonský rok na vsi,   jímž nás provází   stárnoucí Orin, které už   brzy bude sedmdesát a tím   pádem ji čeká cesta na   Narajamu, kde bude odložena a   ponechána svému osudu. Její   nejstarší syn se zdráhá,   matka mu přijde ještě   silná, je prostě taková   měkkosrdcatá povaha. Na   pozadí přírodních proměn   :) sledujeme, co všechno   musí stihnout zařídit. Jak   to dopadne a proč sníh   znamená štěstí se dovíte.   Okamžiky, kdy se syn plazí s   matkou cestou necestou a kdy   ženu, již jste předtím   litovali, začínáte   nenávidět, byly silné a   obecné sdělné. Jinak jsem   si opět potvrdila, že   japonské a korejské filmy se   svojí poetikou nejsou nic pro   mě – to je samozřejmě   otázka vkusu. Mentalita   spojující křehké básně o   lupeni na vodě a kvedlání   mečem v útrobách mi   zkrátka nevyhovuje. To není   odsudek filmu a kultury,   kterou zobrazuje, jen mi to   prostě (podobně jako   koprová omáčka) nechutná.