Naopak kontraproduktivně často působí superlativa, protože schází ta správná míra motivace ke shlédnutí všeho tak přijímaného a podezřele uctívaného. Souvisí to i s poměrně rozšířenou averzí vůči všemu masovému, nechci být součástí tupého stáda, tenhle zavržený film si just oblíbím. Člověk možná často kolikrát až získá pocit totální korupce. Přesto ovšem tento snímek vám nejspíš tuto paranoiu zaprodanosti neprohloubí a po jeho shlédnutí (pokud se budete statečně držet) dost možná všem těm hnidopichům dáte za pravdu.

Vorel je režisér s kreditem, jako takového je ho potřeba vnímat. Proto mu možná tolik lidí neodpustí, že takto brutálně ujel. Být to kdokoliv jiný, nejspíš by se to odbylo mávnutím ruky a nevěnovala by se tomu tak obšírná pozornost. Vyvstávají otázky, zda něco tak elementárně  blbého v sobě vůbec může neobsahovat  poťouchlost, druhý plán a skrytou (nikoliv vyjádřenou) provokaci. Protože když je něco jenom blbé a obsahuje to v sobě prvky, které nás v tom utvrzují, (například stylizace, pokus hrát tu hru, kterou vlastně sjíždíme všichni, to znamená, nenechám se zahanbit a udělat ze sebe vola) nemáme potřebu se tím už dále zabývat. Nic takového. O co jde?

Film, který dle oficiálních zdrojů má být kontroverzní a provokativní se zatím dočkal jen kontroverzního přijetí. Pozor, všeho do času. Je to jen díky tomu, že část obyvatelstva (troufám si tvrdit, že v tuhle chvíli stále převažující) ještě neměla tu čest seznámit se s tím, jak se věci mají. Jakmile všichni ti Vorlovi „advokáti" zjistí, co ve skutečnosti slepě obhajovali, bude po všem kontra veta.

Dodneška mi vrtá hlavou, co se stalo Věře Chytilové a co vlastně tím myslela, když se svého někdejšího „nejlepšího studenta s nejlepšími nápady" zeptala: „A kdy si myslíte, že vás zavřou?" Dospěl jsem k závěru, že to musel být hrubozrnný sarkasmus z její strany. Snad měla na mysli trestuhodný výsledek. Tenhle film střílí slepými patrony. Nemá v sobě ani za mák potenciálu kohokoliv urazit a cokoliv z propíraných nešvarů správně, tím myslím efektivně, pojmenovat. Neudeřuje hřebík na hlavičku, protože má „rozostřenou kameru." A to myslím samozřejmě symbolicky, naopak obraz je asi jediná věc, která je něčím zajímavá, protože se zde pracovalo s přelomovou digitální technologií. Pokud jste nečetli synopse (divil bych se), jde o to, že... Snímek se má drze navážet do současných poměrů v naší republice a trefovat se do celospolečenských nešvarů jakými jsou mimo jiné pletichaření v politice, její provázanost se soukromým sektorem, podplácení všech a všemi. Nemá smysl dosazovat, protože je to opravdu myšleno doslovně. Nicméně ze všeho nejvíc si bere na paškál obrácený rasismus (i když to není na první pohled zřejmé). To znamená v dnešní době tolik aktuální otázka zneužívání listiny základních práv a svobod právě diskriminovanými menšinami. Pro představu asi něco v tom stylu v jakém se v USA zvrhlo téma sexuálního harašení.

Dále. Obecné chápání médií, nekritický přístup k nim jako ke zdroji informací, jejich definitivní úloha a platnost. Vytváření jakéhosi matrixu, všichni jsme oběti režimu, jsme krmeni uměle vytvořenými problémy (realitou „jiného prostoru"), abychom si nemohli všimnout těch podstatných. Tím pádem i korupce, nikdo nic podezřelého vyšetřovat nebude, protože existuje tabulkový systém odměňování státních zaměstnanců a ti přece taky musí „živit dítě."

Setkal jsem se s tezí, že se zde řeší ten nejsoučasnější a nejožehavější problém a to je „židovský stát." Šlo o docela výživnou přestřelku na jistém diskuzním fóru, kdy jeden příspěvek přišel s hotovou spikleneckou teorií, že na všech VIP večírcích, Kafkách, privilegovaných party, kam se nelze jen tak dostat se neřeší dnem a nocí nic jiného než právě soudobá vláda Žida (jsou tam přiloženy i seznamy, ani se neptejte...). To znamená, že všechny ty články na objednávku jsou neklamným důkazem totální zkorumpovanosti napříč tak, aby se PRAVDA nedostala ven. Ta, kterou tak neohroženě režisér servíruje a nejspíš se vůbec nebojí. A pak, že se netrefil do černého...

Nový film Tomáše Vorla je stejně tak špatný jako je špatná kniha „Jak ulovit miliardáře", podle které vznikal filmový scénář.  Tato předloha je výslednému tvaru velmi podobná a proto by bylo možná fér přisuzovat toto fiasko špatné volbě režiséra, který se rozhodnul takovou látku zpracovat. Co ho tak přitahovalo na tomto materiálu je mi vážně záhadou, stejně tak jako údajná spisovatelova popularita. V knize se prý mají snoubit dva prvky vzájemně se ovlivňující a to filozofický rozměr s tím komerčním, kýčovitým. Má to být jedinečná kombinace, která dává dílu punc skutečného umění. Těžko se dohadovat, jestli je toto myšleno s nadsázkou či naprosto vážně, ovšem spíš bych se přikláněl k tomu druhému případu, protože jsem získal silný dojem nesoudnosti a nemožnosti sebereflexe autora. Ten působí poněkud zakomplexovaně a svoji méněcennost si kompenzuje falešnou hrdostí a sebevědomím. Neustále se vrací ke svým vnitřním nejistotám, které ale  neprezentuje neuroticky, nýbrž machisticky a neohroženě demonstruje svoji vlastní nadřazenost a sílu. Vymezuje se vůči zhrzeným a zapšklým „pseudointelektuálům", kteří po převratu (...) nedokázali uchopit svoji šanci a nestali se těmi, kdo jim nejvíce leží v žaludku. Úspěšnými. Stejně tak úspěšnými jako je hlavní postava tohoto opusu, Patrik Grossmann. Jedná se vlastně o spiknutí z řad  ublížených, kteří zůstali opomenuti a mstí se za svou uraženou ješitnost. Zde je to konkrétně modifikováno na postavu lobbisty Lehkého (údajným předobrazem je podle všeho Marek Dalík), který s oblibou vyslovuje svoje mantry  a zaklínadla typu : "Nejdůležitější je ten, kdo začne lhát první."

V „Miliardářovi" je sice režisérova typická poetika sklepáckého přehrávání zachována, nicméně se přehání tak, až je to nekoukatelné. Najednou postavy přestávají být tou svojí neživotností vtipné a nejsou už ani karikovanou parodií, natožpak realismem, i když se tvůrci dušují, že to je ten nejprudší realismus s jakým máme tu možnost se setkat. Ale to je prostě nesmysl, nedělám si žádné iluze o tom, jak to chodí v poslanecké sněmovně a jak se tamní obyvatelé chovají, navzdory tomu však přistoupit na tuhle loutkovou skutečnost nemůžu, protože asi ještě nejsem dostatečně šílený. Vorel si založil svoji značku na příbuzné práci s hercem, jakou známe z filmů nové vlny (Chytilová, Forman, Schorm) vedení aktéra k amatérskému pojetí a výrazu. Vzniknul tak jedinečný umělecký sloh, který má v kinematografii obrovský význam. Připisovat zdrcujícím kritikám „neznalost mapy" a totální nepochopení žánru je nedorozumění. Autor skvělých filmů jakými jsou třeba „autobiografická meditace endogenně depresivního pacienta v existenciální a tvůrčí krizi" Kamenný most, Kouř, duchovní protikonzumní moralita Cesta z města, Pražská pětka, Gympl by si měl možná pro příště rozmyslet z jakých regálů bude vybírat produkty pro výrobu duševní stravy. Všechno nasvědčuje tomu, že se prostě jen ve slabé chvilce přehmátnul. Bohužel stejně tak všechno ukazuje na to, že tenhle film už neuzraje.